Last warning [DOKONČENO]

XXXI.

Jen tak tak jsem se udržel na nohách, při čemž jsem konečně otevřel dveře.
Zrak se mi rozoszřoval a svět kolem se točil.
I tak jsem ale viděl poměrně rychlé, barvené šmouhy běhající po pizzérii.
Lidé byli pod stoly a křičeli, což mi v tu chvíli rvalo uši.
Zase se mi zvedl žaludek.
Pokud nemám halucinace, tak mám takový dojem, že...
"Upíři?!" vyjekl jsem a chytl se za ústa, abych si nepozvracel boty.
Stáhl se mi žaludek a málem jsem hodil šavli podruhé.
Nějaký člověk se přede mne postavil a podíval se mi do očí. Nemohl jsem zaostřit a proto jsem jen blbě zvedl hlavu.

Zaznamenal jsem prudkou bolest čelisti, kdy jsem se praštil o jednu kabinku za mnou. Hlava se mi točila snad ještě víc, ale došlo mi, že mě ten šmejd udeřil. V zubech se mi rozezněla až oslepující bolest. Dalo by se říct, že nejcitlivější jsou mé špičáky.

Postřehl jsem, že stojí zase nade mnou. Něco říkal, ale neslyšel jsem ho. Svět kolem jsem moc nevnímal.
Poté přišly další údery, kdy jsem se svojí nynější kondicí málem zkolaboval.
Když už jsem nemohl zvednout ani ruku, nechal mě tu. Prostě odešel.

Můj žaludek snad dělal kotrmelce a před očima jsem měl černé šmouhy.
Najednou se přes mojí clonu otupělosti dostal dívčí křik.
Pískalo mi v uších.
"Kristin..." zašeptal jsem a klesl na zem.
Pomalu jsem se po zemi začal posouvat k rozraženým dveřím ze záchodů do restaurace.
Myslel jsem, že už jsem možná mrtvý, ale ukrutná bolest mi dosvědčovala pravý opak.

Uslyšel jsem pár výstřelů a ve vzduchu ucítil krev.
Zorničky se mi zúžily a vyškrábal se za roh.
Skoro nic jsem neviděl, ale postřehl jsem, že je vedle mě u zdi člověk.
Jaké to štěstí. Pomyslel jsem si.
Jediné co teď potřebuju je sakra jíst!
Z posledních sil jsem po něm chňapl a téměř okamžitě se zakousnul. Nijak nevzdoroval.

Dalo by se říct, že jsem z něho vysál život. To jsem ale nevěděl.
Ležel jsem na zádech a vnímal tu úlevu. Nebylo mi sice nejlépe, ale zrak se mi pomalu vracel a do končetin vracel cit. V uších mi však stále pískalo.
Ještě chvíli jsem hleděl do stropu než jsem se vzpamatoval.

Přidržel jsem se zdi a pomalu se zvedl na nohy. Musel jsem si protřít oči, abych se zbavil černých šmouch a až potom se porozhlédl po místnosti.

Stoly, židle, obrazy byly rozbité na zemi, střepy z rozbitého okna se dostaly až na opačnou stranu restaurace. Prostor na podlaze s různými věcmi sdíleli i strachem obklopení lidé.
Spozoroval jsem i pětici mužů, nebi snad kluků s pistolemi v rukou, jenž drancovaly pizérii.
Nevšímali si mě, možná proto, že jsem byl skrytý za pultem, což mi dělalo malou výhodu.
Muži však nevypadali, že by šli po penězích. Spíše si pohlíželi lidi a běhali sem a tam. Jakoby snad někoho hledali?
"Mám toho dost sakra!! KDE JE NICKOLAS DEREN?!" zakřičel jeden z nich a mířil kolem sebe zbraní.
Polkl jsem a střetl se s pohledem Kristin, jenž se zrovna schovávala pod stolem. Úlevou jsem si oddychl.

Potom jsem se pořádně nadechl a nadlidskou rychlostí vyběhl ze svého úkrytu k nejbližšímu muži se zbraní.

Ahoj! Moc se omlouvám, že dlouho nevyšla kapitola...
Ovšem je už tady a s ještě jednou novinkou!
Tato knížka byla nejmenovanou autorkou označena jako "Kancer", česky rakovinou s dodatkem, že se nad touhle knížkou jako "rakovinou" nesmírně baví.
Oh, to je milé!
Jsem ráda, že se baví, i když si zřejmě spletla kategorii "upíři" s "humor"... To ovšem nevadí, já ráda vhaním lidem úsměvy do tváří, i když tohle je zvláštní případ...

Přeji hezký zbytek večera...!