Last warning [DOKONČENO]

XXVIII.

Seděl jsem a pozoroval Kristin, která asi před hodinou usnula.
Musím ji ochránit.
V ruce stále svírala nůž, jakoby snad byla připravená mi ho zabodnout do hrudníku jen co bych promluvil.
Zvedl jsem se, podlaha pode mnou zavrzala.

Postavil jsem se před ní a zvedl ji ze země.
Musela být hodně vyčerpaná, spala jako zabitá.
Odnesl jsem jí k posteli a přivřel oči, když jsem ucítil její krásnou vůni.
Tělem mi projelo příjemné teplo a v uších jsem slyšel její srdce, připomínající spíše tikot hodin.

Rychle jsme ji položil na postel a vydechl.

Jen jsem tak postával a sledoval ji.
Chtěl jsem si sednout na židli u stolu, ale zarazil jsem se.
Za mnou proběhla černá šmouha, kterou jsem následně chytil za límec košile.
"Draco?" povytáhl jsem obočí a zamračil se.
"Oh promiň, zkazil jsem ti důležitou chvilku?" zazubil se a odhalil pár ostrých zubů jako břitva.
"Vypadni." zabručel jsem a odtáhl ho ke dveřím.

Odkopl jsem ho ke schodům a zavřel dveře.

Prudce jsem se nadechl, když se špička nože dotkla mých zad.
"To jako opravdu?" zvedly se mi rty do úšklebku.
"Co jsi zač?!" zavrčela Kristin a přitiskla nůž více do zad.
"Takže po zlém?" otočil jsem hlavu do strany a pustil se kliky, kterou jsem doteď držel.
"Já se tě bojím Nicku." dostala ze sebe a o krok ustoupila.
"Čteš knihy?" zeptal jsem se.
"C-cože? Já jsem se tě na něco důležitého ptám a ty mě ignoruješ?!" vyjekla s mírným podrážděním v hlase.
"Ode dneška máš přísný zákaz vycházení z tohoto domu bez mého svolení." zabručel jsem a otočil se.
"Ty mi nemáš co rozkazovat! Já chci domů." řekla naštvaným hlasem.
"Děje se něco zlého.., nehodlám tě už potřetí tahat z problémů." hodil jsem po ní naštvaný výraz a přistoupil k ní.
"Jestli tě jen napadne utéct, neboj se, že bych tě nenašel. Chytím tě klidně i na konci světa." sklonil jsem pohled a palcem ji nadzvedl hlavu, aby se mi podívala do očí.
"Jinak si můžeš dělat, co chceš. " oznámil jsem jí a otočil se k ní zády.
"Víš, že je neslušné poslouchat cizí rozhovor za dveřmi?" zavrčel jsem a prudce trhl dveřmi, za kterýma odposlouchávala Vanesa.
Málem spadla, ale stihla chytnout rovnováhu právě v čas a postavila se přede mě.
"Haa?" upravila si vlasy a propalovala mne pohledem.

"Zmiz." zavrčel jsem.
Naštěstí poslechla, za což jsem ji byl vděčný, protože Kristin v tu chvíli zkolabovala a jen tak tak jsem ji zachytil.
"Máš to ale štěstí holka..." zabručel jsem a sebral ji nůž, který stále držela v ruce.