Last warning [DOKONČENO]

X.

„DO PRDELE!" vydechl jsem a opíral se hlavou o stěnu.
Snažil jsem se na to nemyslet, ale to se snadno řekne, když leží vedle vás a vůně se line celým barákem.
Já idiot... Proč jsem to udělal?
Teď bych nemusel tlouct hlavou o zeď a snažit se uklidnit.

Pomalu mi to leze na mozek a to je jen pár hodin co jsem ji přinesl.
Proč se chtěla utopit?
Lidé jsou hloupí... Zbavit se něčeho tak cenného jako je život... To může udělat jen hlupák, co si neumí najít cestu. Budu se ji muset zeptat. Docela mě to zajímá.

Seděl jsem na židli a hypnotizoval bílou barvu na stěně.
Nic nepomáhá! Jak mám sakra přestat myslet?!
Zatím se ani nepohla, ale vím, že bude v pořádku. To se ale nedá říct o mě.

Mám hlad. Pekelný hlad a jídlo je přímo přede mnou. Ale já NESMÍM!! Na tohle asi nemám...
Rozrazil jsem dveře od pokoje a šinul jsem si to k ledničce.
Bohužel tam nic nebylo... Nic!
„To je fakt zlý sen." zabručel jsem a bezmyšlenkovitě jsem si lehl na zem.
Trochu to zabralo. Vlastně jsme se uklidnil tak, že jsem usnul.

Probudil mně až hlas.
Hlas Kristin.
Vymrštil jsem se na nohy a přiběhl k pokoji.
Dveře jsem neotvíral. Jen se o ně opřel.
„Je tu někdo?" ptal se dívčí hlas.
Neodpovídal jsem a můj obličej nabral bílý odstín, když se zvedla z postele.

Otevřel jsem dveře a koukal na ni. Vypadala, jako by právě dostala infarkt.
Nezmohla se ani na slovo a jen tupě zírala.
„Já-já.. Já nejsem mrtvá?" dostala ze sebe.
Ušklíbnul jsem se.
„Kvůli tebe jsem vlezl do ledové vody, zachránil tě, odnesl jsem tě ke mě domů, protože nemám šajna, kde bydlíš a ty se mně zeptáš jesli nejsi mrtvá..." zvedl jsem obočí a opřel se o futra dveří.
„Měl jsi mě tam nechat." zašeptala a z očí se ji začaly kutálet slzy.
„Nač ty slzy?" zavrněl jsem a rty jsem měl stále stáhnuté do úšklebku.
Vlasy mi padaly do očí.
„Ty to nechápeš." zazvlykala a rozbrečela se ještě víc.
„No to máš pravdu." Pootočil jsem hlavu do strany. Nechápu lidské emoce...
„Chci okamžitě pryč." utřela si slzy a rozešla se ke mě.
Pokl jsem a snažil se ignorovat touhu po její krvi.
„Nikam nejdeš." zavrčel jsem a propaloval ji pohledem.
Zarazila se a trochu couvla.
"Dokud mi neřekneš důvod, proč si se chtěla zabít." přivřel jsem oči a počkal až si sedne na postel.

Otočila se ke mě zády a zírala ven z okna.
„Jak jsi věděl, že tam budu..?" špitla.
„Nevěděl jsem to." zvedl jsem ramena a pomalými kroky jsem se vydal za ní.
Vůně a hlad byly čím dál tím víc nesnesitelnými.

Stál jsem přímo za ní.
„Děkuju." špitla.
Trochu jsem se usmál.
Všiml jsem si, jak si mě prohlíží v okně.
Je krásná...
„Proč jsi to udělal?" ptala se dál.
Dámy a pánové... Tohle je otázka! Asi jsem se nudil, víš. Prohodil jsem v hlavě.
„Neměl bych dvojici na biologii." řekl jsem znuděně a plácl s sebou do peřin.
Kristin se otočila a nechápavě na mě koukala. Zelené oči se mi dostaly hluboko do těch mých a já měl chvíli dojem, že mi čte myšlenky.
Všiml jsem si, že její pohled sklouzl trochu níž.
Měl jsem jenom tepláky a i tak tu bylo strašné vedro... Kvůli ní jsem tu musel zatopit a začínalo tu být nesnesitelně...