Last warning [DOKONČENO]

XXIX.

Přistihl jsem se, jak ji už nějakou chvíli bezmyšlenkovitě pozoruji.
Cítil jsem, jak se mi z hladu stáhl žaludek.

Vstal jsem ze židle a šel do koupelny.
Musel jsem si opláchnout obličej ledovou vodou, abych se aspoň trochu vzpamatoval.
Nechtěně jsem zabloudil pohledem v zrcadle.
Rána od úst až k oku se pomalu hojila.
Moje kůže byla snad běljší než obvykle.
Jazykem jsem si přejel po zubech.
"Do háje s tím!" zaklel jsem potichu a odvrátil od zrcadla pohled.

Jak dlouho ji tu budu muset držet?
Přemýšlel jsem, když jsem se zase usadil ke stolu do křesla.
Co když přijde na to, co jsem...
Skoro až bolestně mě píchlo u srdce.
Spala klidně a celkově vypadala, že ji nic netrápí. Kéž by mě nepoznala...

Na chvíli jsem odešel z pokoje.
Cestou jsem potkal matku a strýce.
Ostatní tu budou ještě do zítřka.
V kuchyni jsem našel čistou sklenici a nalil do ní vodu.
I se skleničkou jsem se vydal zpátky za Kristin.

Pořád spala a tak jsem sklenici položil na noční stolek.
"Děkuju." zašeptala a já sebou trochu škubl. Přece jenom jsem se lekl...
Kristin si protřela oči a posadila se, při čemž vzala sklenici s vodou a napila se.

"Jak ses mě ptal, co čtu...-" špitla a podívala se na mě.
"Asi nějaké nadpřirozeno a romanci." pousmála se.
"Věříš v nadpřirozené bytosti?" cukly mi koutky úst do malého úsměvu.
"Ani nevím..." odpověděla a pokrčila rameny.
"Všimla jsem si, že máš v pokoji hodně knih.
Ty asi rád čteš, že?" postavila se a prošla kolem mě.
Zastavila se až u mojí malé knihovny a začala si prohlížet obaly knih.

Přistoupil jsem k ní a chytil ji za ruku, zrovna, jak se chystala jednu z nich vytáchnout.
"Nešahat..." zabručel jsem a sklopil k ní pohled.
"Proč ne?" zamračila se a otočila se na mě.
"Víš co? Dělej si co chceš." pustil jsme ji a přešel k posteli, do které jsem si s chutí lehl a přivřel oči.

Polštář voněl po květinách, asi takhle jsem vnímal její vůni.
A na chvíli jsem se uvolnil.

Moje uši po chvíli zaznamenaly hlasitý zvuk.
Rychlostí blesku, s rychlostí černé šmouhy jsem se přemístil ke Kristin a těsně před dopadem na nebouhou dívku jsem padající knihovničku chytil. Jen tak tak...
Hodil jsem rychlý pohled na tu spoušť, kde všechny knihy ležely na zemi a trochu odstoupil od krčící se dívky.
"Jsi v pořádku?" vrátil jsem knihovnu zpátky a sehnul se pro pár knih.
"Pro-promiň!" skoro až vykřikla a zatvářila se, jako bych ji snad chtěl uhodit.
Rychle si dřepla a začala sbírat spadané knihy.
Nad jednou se zastavila.
"Rodinná historie Derenů?" přečetla nahlas název a koukla na mě.
Docela tlustá kniha, v koženém obalu.
Byla zamčená a jak bylo vidět, i dlouho nepoužívaná.
"To jsou nějaké rodinné spisy... Nic zajímavého." vzal jsem ji knihu, kterou jsem umístil do nejvyšší poličky.