Probudila jsem se doma po dlouhém tmavém bloumání za zavřenými víčky, což bylo příjemné zjištění, jelikož jsem konečně neskončila v bílé místnosti připoutaná k posteli. Zaslechla jsem hlasy ozývající se z chodby těsně u mých dveří. Pálily mě ruce, ale bylo to už mnohem snesitelnější než předtím na ulici. Nadzvedla jsem se na loktech, abych se zaposlouchala do hovoru na chodbě a s překvapením zjistila, že hlasy patří mámě a Donathanovi.
,,Vždycky kvůli tobě skončí v takovémhle stavu! Myslela jsem si, že budeš pro ni dobrý, ale pokaždé dostane tyhle záchvaty jenom, když je s tebou. Předtím v nemocnici, teď po tvém návratu z ní a hlavně po té tvé nehodě, o níž jsem slyšela věci, které můj názor na tebe rozhodně nepodpořily! Pokaždé v tom máš prsty! Musíš pochopit, že s tímhle prostě nemůžu dovolit, aby ses k ní nadále přibližoval!'' syčela máma výhružně a já překvapeně zamrkala nad tím, kde v sobě dokázala sebrat tolik hněvu, když po většinu času vypadala tak křehce, že by jí mohlo ublížit i pouhé šeptání.
Mělo docela logiku že obviňovala Donathana, protože Morbus si vážně vybral čas vždy, když jsem byla právě s ním, ale musela pochopit, že on za to vinu nenese. Jenomže to by znamenalo říct jí o Morbusu, a to bylo zcela vyloučené.
,,Nikdy jsem jí záměrně neublížil a nikdy bych to ani nedokázal. Je pro mě tou nejvzácnější bytostí v mým životě, musíte mi věřit! A já musím bejt teď s ní!'' Nejspíš ji jemně odstrčil z cesty, protože hned po tom vešel do mého pokoje. Vypadala jsem určitě příšerně, ale on se přesto tvářil, jako by spatřil zázrak.
,,Ahoj, Bianco.'' Přisedl si ke mně a chytil mi ruce do svých. Máma postávala u dveří a mračila se na Donathana tak usilovně, že jsem se bála, že si zlomí obočí. Avšak když spatřila mě, obličej se jí vyjasnil a překryl ho zářivý úsměv.
,,Vzbudila ses," šeptla s úlevou a já s nejširším úsměvem, který jsem dokázala na své tváři vyloudit, přikývla.
,,Budu v pořádku, mami.'' Naznačila jsem jí tak, že může klidně jít, a ona s jedním vražedným pohledem zabodnutým přímo do Donathana opravdu odešla. Omluvně jsem k němu vzhlédla a on nahlas vydechl.
,,Chápu to, má jenom strach. Navíc to vážně tak působí, vždyť víš.'' Stiskl mi ruku a prohlížel si mě, jako by kontroloval, jestli je vše na svém místě tak, jak má. ,,Byl jsem za Lenou,'' oznámil mi a mně se strachem rozšířily zorničky, protože zněl, jako by mi chtěl povědět špatnou zprávu.
,,Je v pořádku. Pomoc přišla včas. Nechce mi říct, co se stalo, nechce k sobě pustit ani Pabla a ani nikoho z rodiny, ale mluvila se mnou v nemocnici. Podřezala se a málem by vykrvácela, kdybys ji nezachránila. Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál. Navíc jsi mi přikázala, ať za tebou pošlu chlápka, kterýho jsem viděl asi jednou v životě, a to na pět vteřin.'' Ztrápeně si promnul čelo a vydýchával se ze svého náročného monologu. ,,Říkal, že se na tebe ještě přijde podívat. Byl hrozně milej a taky nemohl spustit oči z tvojí mámy,'' zasmál se tiše a já se musela přidat, protože tomu jsem se ani nedivila. Máma byla magnet na muže. Se svou štíhlounkou postavou a andělským obličejem je vábila na pocit, že potřebuje ochranu.
,,Děkuju. Moc si mi pomohl.'' Opětovala jsem mu stisk a byla vděčná, že je tu se mnou. Měla jsem toho za psebou nějak moc a další útok Morbusu jsem takhle znenadání neočekávala. Potřebovala jsem zjistit, jak na tom Lena je a musela jsem jí i vyslechnout. Věděla jsem, že v jejím vyprávění bude figurovat Pablo, ale byla jsem přesvědčená, že on nebyl důvodem jejího skoro úmrtí. Nebo snad anoi?
Začala jsem vstávat, ale Donathan odmítavě zavrtěl hlavou. Napružila jsem se, protože mi nemohl nakazovat, co mám dělat. Musela jsem vidět Lenu, zkulturnit se a zorientovat se ve svém až moc hektickém životě.
,,Potřebuju za svou nejlepší kamarádkou a taky ze sebe potřebuju udělat člověka. Kolik dnů jsem byla proboha mimo?'' Zbrkle jsem rukama prohrabovala šuplíky, abych našla svůj mobil, a rozházela si tak ještě víc ten děsný nepořádek.
,,No... tři dny. Rozhodně ses probrala dřív než minule, ale i tak... bylo to děsivý. Bylo tu i pár doktorů, ale nic nenašli, a tak tě nechali prostě spát.'' Váhavě se podrbal na hlavě a já se chytla zdeptaně za tu svou. Byla jsem tři dny mimo?! Co se to dělo? Byly to snad nějaké vedlejší účinky? Co když se jednoho dne třeba ani neprobudím?
Ne. To se nemohlo stát. Moc panikařím. Byl to šok a náročný měsíc. Vlastně bylo náročných víc měsíců, čili je logické, že se to na mém stavu nějak muselo podepsat. Zázračné schopnosti si přeci žádají oběti.
,,To je... To je teď fuk. Musíš mě odvézt za Lenou. Potřebuje mě,'' rozhodla jsem rázně a zamířila do koupelny. Máma stála furt na chodbě a zmateně pozorovala děj mezi mnou a Donathanem. Všelijak jsem gestikulovala pažemi a mlela si, co mi na jazyk vlezlo, zatímco se mě Donathan snažil uklidnit a poslat zpátky do postele.
,,Prosím! Dovolte mi to!'' Obrátila jsem se čelem k mámě ve chvíli, když už chtěla něco namítat i ona. ,,Potřebuju se umýt, upravit a celkově se nějak... oživit. Pak pojedu za Lenou a TY mě tam odvezeš!'' Prstem jsem namířila na mračícího se gotika a všechny páry očí se přemístily na můj třesoucí se prst. Rychle jsem ho zase stáhla k tělu a zavřela se v koupelně dřív, než se mě někdo z nich pokusil zadržet. Za dveřmi se ozvala opět hlasitá konverzace mezi těmi dvěma a já tiše zavrčela, protože mi to celé absolutně neusnadňovali.
Musela jsem mámu přemlouvat v kuse asi tři čtvrtě hodiny, než mi svolila konečně odjet. Neměla jsem ale moc času, protože mi jako podmínku pro odchod určila přesný příjezd domů. Na Donathana se stále koukala nepřátelsky, ale nikdo jiný, kdo by mě do nemocnice odvezl, tu nebyl, a tak se s ním jako s bodyguardem musela smířit.
,,Nevadí tvýmu tátovi, že jsi mu prakticky ukradl auto?'' zeptala jsem se když jsme došli k novému stříbrnému modelu, jehož značku jsem nedokázala určit.
,,Asi jo, ale je mi to fuk,'' pokrčil rameny a já si zaraženě nasedla. Po cestě jsme oba mlčeli, ale mě moje myšlenky nenechaly ani chvíli v klidu. Měla jsem spoustu otázek, a tudíž jsem nehodlala pouze sedět v tichu a čučet před sebe na silnici.
,,Byl u mě i Nicholas?'' Donathan po zmínce jména mého dobrého přítele stiskl volant silněji a mlčky přikývl. ,,A setkal ses s ním?'' Opět beze slov pokýval hlavou a já doufala, že svou odpověď ještě nějak rozvede, ale vypadalo to, že to nemá v plánu. Nakonec si však povzdechl, když pochopil, že s takovými reakcemi spokojená nejsem a s pohledem přišpendleným na silnici, se rozpovídal:
,,Kdyby nevěděl, že jsem strávil tolik času v nemocnici, asi by po mně skočil. Je to miláček tvojí drahý máti, takže si vyžebral několik hodin s tebou o samotě mezitím, co já jsem se dole hádal s ní.'' I přestože se to v tuhle chvíli vůbec nehodilo, neubránila jsem se pobavenému úsměvu. ,,To není vtipný! Myslel jsem, že z ní zešílím!'' Prohrábl si s výdechem rozcuchané vlasy, ale pak se taky uchechtl: ,,Myslí si, že jsem satanista.'' To už jsem se rozesmála naplno, a i když mě stále bolely ruce, bylo mi díky tomu mnohem líp. Lena sice dostala nejspíš prášky na zmírnění bolesti, ale i tak všechna nevymizela.
,,Co Campari?'' ptala jsem se dál a promnula si oči plné slz od smíchu. Donathan si znovu povzdechl a úsměv z jeho tváře rázem zmizel. Nevypadal vůbec nadšeně z toho, že zmiňuju naše nejlepší přátele.
,,Pablo se vehementně snaží dostat k Leně, ale jeho návštěvy úplně zamítla. Nam s Elmou se za ní byly prej taky podívat, ale nic jim neřekla. Chce vidět jenom tebe. No a Grover... Grover je člověk, na kterým nikdy nepoznáš, že se trápí. Dusí to v sobě a snaží se tu bejt pro Pabla a všemu porozumět, ale celý je to natolik zamotaný, že si nikdo s ničím nevíme rady. Mám velký pochyby, že to bude zase jako dřív.'' Píchlo mě při jeho slovech u srdce, protože tohle jsem nikdy zažít nechtěla. Vyplývalo z toho, jako bych za všechno mohla snad já. Od mého příchodu se to všechno v Campari horšilo, a přitom jsem myslela, že jim aspoň krapet svou přítomností pomáhám. ,,Ne, to ne, Bianco!'' zvýšil hlas Donathan, jako by ihned pochopil, na co myslím. ,,V žádným případě za nic nemůžeš. Byli jsme dost zkažení a šílení a pitomí už předtím. Za nic nemůžeš!'' Mou myšlenku ihned zametl pod koberec a hřbet mé ruky si přitiskl na ústa. Snažila jsem se mu věřit a odlehčeně se usmát, ale i přesto mě hryzalo svědomí.
Zajeli jsme k až moc dobře známé budově a já vyběhla z auta dřív, než stačilo pomalu zastavit. Donathan mě rychlým krokem následoval a s jeho pomocí jsem se dostala i k Lenině pokoji. Měly jsme na sebe čas dvě hodiny, protože návštěvy čerstvě začaly, a já tiše vešla dovnitř. Byla tu sama a její pokoj byl o mnoho menší než ten Donathanův, ve kterém jsem se naposledy svíjela v bolestech.
Měla zafačované obě ruce a sem tam z ní trčely hadičky. Nelákavě vypadajícího jídla na stole se ani nedotkla a pohrávala si s Rubikovou kostkou, která se jí zjevně nedařila seskládat, protože se na ni usilovně mračila. Donathanovi jsem nakázala, aby počkal venku, a přisedla si k Leně, která se vzpamatovala až tehdy, kdy pode mnou zavrzala židle. Prohlédla si mě jako nějaký přízrak a hned na to se jí nahrnuly slzy do očí. Přiskočila jsem jí na pomoc a nechala ji, ať se v klidu vybrečí. Sama jsem se neubránila slzám a odmítala ji pustit, protože stačilo málo a mohly jsme jedna o druhou přijít.
,,Nesmíš to už nikdy udělat. Nesmíš mě opustit, Tonksová!'' vzlykala jsem a ona přikývla, jako by mi to ledabylým trhnutím hlavy mohla stoprocentně slíbit. ,,Tolik jsem se o tebe bála,'' opakovala jsem furt dokola stejně jako větu: ,,Už mi to prosím nedělej.'' V takové pozici jsme setrvaly dost dlouho na to, aby mi za tu chvíli stačilo ztuhnout celé tělo. Pak jsem se svezla zpátky na židli, ale nepouštěla její ruku, abych ji tím ujistila, že neodcházím.
,,Co se stalo, Leno? A proč se to stalo?'' zeptala jsem se ztrápeně a ona s pohledem na našich spojených rukách pokrčila nejprve rameny, než se dala do vyprávění.
Předtím – Z pohledu Leny
Jakmile jsem ho uviděla stát u dveří, navrátily se mi ty dobře známé pocity. Srdce zaujalo rychlejší tempo, svaly v břiše se mi sevřely vzrušením a mozek opomněl racionálně uvažovat. Jenom jsme na sebe bez jediného slova zírali, než jsem se konečně vzpamatovala a pozvala ho dál. Táta vyřizoval nějaký hovor u sebe v pracovně a já jsem byla ráda, že tak budeme mít s Pablem aspoň soukromí. Zavedla jsem ho k sobě do pokoje a nabídla mu ze slušnosti něco k pití, ale odmítl. Byl celý pomlácený, ale i tak jsem byla ohromená jeho zjevem. Byl tak přitažlivý a podle mě to ani sám netušil, protože vždycky svůj vzhled spíš shazoval.
Myslela jsem, že se aspoň posadí, ale udržoval si ode mě odstup a zůstal stát u dveří. Sama jsem se posadila na okraj postele a čekala, co řekne. Sama jsem nechtěla začínat a doufala jsem proto, že si rozhovor mezi námi předem připravil.
,,Leno,'' oslovil mě a slyšet konečně jeho hlas bylo tak zvláštně osvobozující. Tolik mi chyběl, ale nebyla jsem si jistá, zda jsem mu chyběla i já. ,,To, co se stalo... To všechno beru na sebe. Byla to moje vina. Odehnal jsem tě od sebe a zahnal tě do svých problémů. A nenávidím se za to, věř mi,'' začal mluvit a už teď jsem s ním nemohla souhlasit. To já odešla s Kevinem, a to jeho bratr všechno naplánoval. Ne on. Nenesl žádnou vinu. ,,A i když jsem mluvil s Biancou a i když jsem nad tím tak strašně usilovně přemejšlel, vím, že moje přítomnost by ti nikdy nemohla do budoucna pomoct. Vždycky ti to budu připomínat, stejně jako ty mně fakt, že jsem z tebe udělal oběť něčeho tak ohavnýho. Nedokážu předstírat, že se nic nestalo. Nedokážu bejt s tebou, i když tě miluju. Zničilo by nás to komplet oba a já mám pocit, že víc už nevydržím.'' Nedokázal se na mě ani pomalu podívat. Takhle jsem si přiznání lásky tedy nepředstavovala a rozhodně mě při tom nemělo bolet na hrudi.
,,Takže to vzdáváš? Vzdáváš to se mnou, ty zbabělče?'' promluvila jsem ochraptěle a on sebou překvapeně cukl. Vyplašeně se na mě díval a já krčila znechuceně nos. ,,Vytrpěla jsem si to celý a zůstávala jsem v klidu jenom kvůli tobě. Bylo mi fuk, co udělají mně, ale nedokázala jsem přenýst přes srdce fakt, že by se ublížilo tobě... Myslela jsem, že potom, co to skončí, co se to všechno nějak vyřeší, že potom budeme spolu. Že díky společnýmu úsilí to překonáme a navzájem si pomůžeme. Tahle myšlenka mi dodávala sílu, Pablo.'' To už jsem vstala celá strhaná na nohy a znovu v slzách, které jsem nevítala s radostí, protože mě pronásledovaly každý den. ,,A ty ve chvíli, kdy se máš zachovat jako správnej chlap, kdy máš projevit trochu úsilí, tak zdrháš? A vymlouváš se na to, že mě chceš chránit?!'' křikla jsem a přiblížila se k němu. Ublíženě se na mě díval a o kousek couvnul, jako by se mě skoro štítil.
,,Nedokážu to, Leno. Nejsem tak silnej, jak si myslíš. Nedokážu tě ani ochránit. Zasloužíš si někoho, kdo se o tebe postará a kdo ti pomůže líp. Já jsem pořád ještě dítě, ale ty seš mnohem víc napřed.'' To se mi snad snažil polichotit? Nejraději bych mu jednu napálila. Nejraději bych mu rozdrtila ten vyhulený mozek, z něhož nejspíš vyprchala Pablova obvyklá chytrost.
,,Máš pravdu. Nehodlám tě přemlouvat. Srab jako ty nemá právo na mou oddanost.'' Znechuceně jsem si ho naposledy prohlédla a pak se otočila k oknu s rukama založenýma na prsou. V té pozici jsem setrvala do té chvíle, než zase odešel, a pak jsem se složila přímo na podlaze.
Současnost - Z pohledu Biancy
,,Panebože. To je šílený. Vážně nechápu, co to do něj vjelo, když jsem od něj odcházela, vypadal být rozhodnutej do toho jít!'' vzlykla jsem a stiskla Leně ruku silněji. Bylo mi to tak líto. Nic takového si po všech těch nočních můrách nezasloužila. Pablo to celé zpackal a já naprosto chápala Lenu, proč ho už nechce vidět.
,,Jenže to není všechno. Pak přišla poslední kapka a najednou mi řezání přišlo jako správný řešení. Zabít se. Cítit bolest.'' Nato se uchechtla a podívala se na mě zvláštním pohledem. Na sucho jsem polkla a projel mnou divný pocit, jako by viděla až do mých nejtemnějších skulin v hlavě. ,,Přišla máma. Konečně se taky po celým tom incidentu ukázala.'' Ironicky se tomu zasmála a znechuceně zavrtěla hlavou. ,,A víš, co mi na to celý řekla? Na to, že mě zneužila parta kreténů?'' Stiskla rty těsně k sobě a já němě zavrtěla hlavou, abych ji vyzvala k pokračování. ,,Řekla mi, že se to nesmí dozvědět veřejnost. Že by ji to zničilo kariéru. Chce zatrhnout soud. Chce to zamíst pod koberec, jako by se to nikdy nestalo. TO je její reakce, Bianco. TO je její mateřská láska!'' křikla a já nevěřícně otevřela ústa dokořán. Nenáviděla jsem tu ženskou už dlouho, ale teď jsem měla v sobě pocity, které kdyby mohly zabíjet, ležela by Lenina matka už v louži krve.
,,Ne, to ne! Co to je za příšernou ženskou, do prdele?! Nenávidím ji! Ať zapomene na takovou možnost. Nedovolím to!'' řádila jsem celá bez sebe v slzách, které mi stékaly až na tričko, a Lena se jen letmo usmívala moji potřebě chránit ji. I kdybych měla k soudu předstoupit sama, nedovolím, aby to tomu rozmazlenému sráči prošlo a aby se vyhovělo Lenině matce.
,,Já už to nedávám, Bianco. Já už se do toho domu nemůžu vrátit, prostě... prostě to nejde. Táta sice odporuje mamce, ale i tak je to pro mě cizí člověk. Někdo, s kým nemám žádný vzpomínky typu: první společnej výlet, první hádky o klucích, první hádky o mým stylu oblíkání. Nic. Naprosto nic.'' Pokrčila rameny odevzdaně a vypadala najednou tak malinká. Musela tak strašně rychle vyrůst kvůli svým podělaným rodičům, a přitom byla ještě nedorostlé dítě.
,,Já vím, Leno. A sama ani nechci, aby ses tam vrátila. Budeš bydlet se mnou. Mamka tě miluje a já potřebuju ségru u sebe.'' Dojatě se mi podívala do očí a slzy jí z tváře tentokrát stekly úlevou.
,,Jsi můj záchranný kruh, Legolasi,'' hlesla a já se malinko pousmála.
,,A ty jsi moje záchranná vesta, Tonksová,'' odvětila jsem nazpátek a snažila se úsměv na rtech udržet i přes pal na mých bílých rukou.