Tam, kde je bolest normální

V rukou stvořitele

,,Tak tady je pravda. Žádná jedna pusa. Chrápeš s ním celou dobu,'' vydechl zničeně a vší silou třískl do poštovní schránky, která se svalila na zem. Přivřela jsem oči, protože ruka zabolela mě, ale na to Donathan zjevně nebral ohledy. Pablo se postavil po mém boku a mě zamrazilo celé tělo.

,,Proboha, Donathane, co to říkáš? S nikým nespím a s Pablem jsme kamarádi!'' vyštěkla jsem dotčeně, ale Donathan se jenom ironicky uchechtl.

,,A proto je on bez trička, oba jste rozcuchaný a ty sis ještě nestihla dopnout ani zasraný kalhoty?'' rozkřikl se a třel si odřenou pěst, která ho nejspíš svrběla a chtěla se s ní rozmáchnout proti Pablovi. Celá rudá jsem mu zastoupila cestu a snažila se ho donutit zírat jenom na mě.

,,Nic se nestalo. Nespali jsme spolu!'' zasyčela jsem znovu důrazněji a Donathan si odfrkl, ale nedala jsem mu ani šanci promluvit. ,,Co tě to vůbec zajímá? I kdybych s Pablem šukala, ty už nejsi po všech těch zklamáních součástí mýho života!'' Celá rozohněná jsem se rozmáchla a chtěla taky do něčeho třísknout, když mě Pablo zezadu rychle chytil a položil mi dlaně na ramena. Jemně mě masíroval a já jeho blízkost momentálně uvítala. Byla jsem tak vytočená a zlomená zároveň.

,,Jo. Jasně. Proč já se vlastně ještě starám?'' Pokrčil rameny a s předloktím přitisklým na obličeji odkráčel rychle pryč. Najednou jako bych se vzpamatovala a ten mlžný opar vzteku se rozplynul.

Chtěla jsem za ním vyrazit a uklidnit ho a říct mu, že mu všechno odpouštím a že chci jenom jeho, ale Pablo mě držel moc pevně. Za celou dobu nic neřekl a bylo to možná jenom dobře.

Další rány na těle způsobené jejich pěstmi bych neunesla.

///

Zůstala jsem u Pabla, dokud se nesetmělo. Seděla jsem u něj v pokoji na posteli a mlčky zírala na stěnu polepenou plakáty Nirvany a samotného Kurta Cobaina. Nic jsem neříkala. Nebrečela jsem. Nevydávala žádné zvuky a nedávala najevo žádné emoce. Pablo trpělivě čekal, až ze mě něco vypadne a sám seděl naproti mně na židli a čistil si jeden ze svých prstenů na ruce.
Hlavou mi běželo miliony myšlenek. Většina ohledně toho, že jsem se cítila jako ta nejhorší bytost na planetě. Lámala jsem srdce těm, kteří za nic nemohli, a mstila se nehledě na následky. Byla jsem horší než můj otec, a to jsem vždycky doufala, že jablko v našem případě spadlo hodně daleko od stromu.

,,Musíš jít za ním,'' promluvil po několika hodinách mlčení Pablo. Hlas měl nakřáplý a nevypadal moc nadšeně, že mi to říká. ,,Musíš mu to vysvětlit a o tom všem si popovídat. Nemůžeš to nechat přece takhle,'' zavrtěl nesouhlasně hlavou a prohrábnul si své ne už tak docela bílé vlasy. U kořínků mu prosvítaly prameny špinavé blond. Když jsem se s ním v minulosti o jeho účesu bavila, říkal mi, že to udělal v rámci jedné sázky a na svou novou image si tak zvykl, že si pak vlasy pravidelně odbarvoval.
Teď se o to už dlouho nestaral a na povrch se dostávala jeho přirozená barva, která mu zatraceně slušela.

,,Vy dva máte naději, Bianco. Patříte k sobě,'' zašeptal a já překvapeně pohlédla do jeho ztrápené tváře. Moje srdce začínalo zase pumpovat potom, co to dořekl. Nechtěla jsem ho tu nechat, nechtěla jsem ho opouštět. Pablo Gal byla jedna z nejlepších věcí, která se mi v životě stala. Tolik mi pomohl a tolik pro mě jako člověk znamenal.

Vstala jsem a sedla si mu na klín. Zadržovala jsem slzy, ale jak jsem řekla, nikdy jsem v tom nebyla úplně dobrá.

,,Já se vrátím, Pablo. Vrátím se k tobě,'' slíbila jsem mu a on ze sebe s velkým úsilím vymáčkl křečovitý úsměv. Co jsme si to jenom provedli? Nerozuměla jsem nám. Byli jsme teenageři s životem plným sraček, jejichž srdce nevěděly, pro co se rozhodnout.