Tam, kde je bolest normální

Záchranný kruh a záchranná vesta

   Probudila jsem se doma po dlouhém tmavém bloumání za zavřenými víčky, což bylo příjemné zjištění, jelikož jsem konečně neskončila v bílé místnosti připoutaná k posteli. Zaslechla jsem hlasy ozývající se z chodby těsně u mých dveří. Pálily mě ruce, ale bylo to už mnohem snesitelnější než předtím na ulici. Nadzvedla jsem se na loktech, abych se zaposlouchala do hovoru na chodbě a s překvapením zjistila, že hlasy patří mámě a Donathanovi.

,,Vždycky kvůli tobě skončí v takovémhle stavu! Myslela jsem si, že budeš pro ni dobrý, ale pokaždé dostane tyhle záchvaty jenom, když je s tebou. Předtím v nemocnici, teď po tvém návratu z ní a hlavně po té tvé nehodě, o níž jsem slyšela věci, které můj názor na tebe rozhodně nepodpořily! Pokaždé v tom máš prsty! Musíš pochopit, že s tímhle prostě nemůžu dovolit, aby ses k ní nadále přibližoval!'' syčela máma výhružně a já překvapeně zamrkala nad tím, kde v sobě dokázala sebrat tolik hněvu, když po většinu času vypadala tak křehce, že by jí mohlo ublížit i pouhé šeptání.

Mělo docela logiku že obviňovala Donathana, protože Morbus si vážně vybral čas vždy, když jsem byla právě s ním, ale musela pochopit, že on za to vinu nenese. Jenomže to by znamenalo říct jí o Morbusu, a to bylo zcela vyloučené.

,,Nikdy jsem jí záměrně neublížil a nikdy bych to ani nedokázal. Je pro mě tou nejvzácnější bytostí v mým životě, musíte mi věřit! A já musím bejt teď s ní!'' Nejspíš ji jemně odstrčil z cesty, protože hned po tom vešel do mého pokoje. Vypadala jsem určitě příšerně, ale on se přesto tvářil, jako by spatřil zázrak.

,,Ahoj, Bianco.'' Přisedl si ke mně a chytil mi ruce do svých. Máma postávala u dveří a mračila se na Donathana tak usilovně, že jsem se bála, že si zlomí obočí. Avšak když spatřila mě, obličej se jí vyjasnil a překryl ho zářivý úsměv.

,,Vzbudila ses," šeptla s úlevou a já s nejširším úsměvem, který jsem dokázala na své tváři vyloudit, přikývla.

,,Budu v pořádku, mami.'' Naznačila jsem jí tak, že může klidně jít, a ona s jedním vražedným pohledem zabodnutým přímo do Donathana opravdu odešla. Omluvně jsem k němu vzhlédla a on nahlas vydechl.

,,Chápu to, má jenom strach. Navíc to vážně tak působí, vždyť víš.'' Stiskl mi ruku a prohlížel si mě, jako by kontroloval, jestli je vše na svém místě tak, jak má. ,,Byl jsem za Lenou,'' oznámil mi a mně se strachem rozšířily zorničky, protože zněl, jako by mi chtěl povědět špatnou zprávu.

,,Je v pořádku. Pomoc přišla včas. Nechce mi říct, co se stalo, nechce k sobě pustit ani Pabla a ani nikoho z rodiny, ale mluvila se mnou v nemocnici. Podřezala se a málem by vykrvácela, kdybys ji nezachránila. Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál. Navíc jsi mi přikázala, ať za tebou pošlu chlápka, kterýho jsem viděl asi jednou v životě, a to na pět vteřin.'' Ztrápeně si promnul čelo a vydýchával se ze svého náročného monologu. ,,Říkal, že se na tebe ještě přijde podívat. Byl hrozně milej a taky nemohl spustit oči z tvojí mámy,'' zasmál se tiše a já se musela přidat, protože tomu jsem se ani nedivila. Máma byla magnet na muže. Se svou štíhlounkou postavou a andělským obličejem je vábila na pocit, že potřebuje ochranu.

,,Děkuju. Moc si mi pomohl.'' Opětovala jsem mu stisk a byla vděčná, že je tu se mnou. Měla jsem toho za psebou nějak moc a další útok Morbusu jsem takhle znenadání neočekávala. Potřebovala jsem zjistit, jak na tom Lena je a musela jsem jí i vyslechnout. Věděla jsem, že v jejím vyprávění bude figurovat Pablo, ale byla jsem přesvědčená, že on nebyl důvodem jejího skoro úmrtí. Nebo snad anoi?

Začala jsem vstávat, ale Donathan odmítavě zavrtěl hlavou. Napružila jsem se, protože mi nemohl nakazovat, co mám dělat. Musela jsem vidět Lenu, zkulturnit se a zorientovat se ve svém až moc hektickém životě.