Tam, kde je bolest normální

O mém tátovi

Ráno jsme vstaly kolem deváté a daly si velkou snídani v posteli. Moc jsme toho sice nenaspaly, ale já chtěla být brzo doma, abych podpořila mámu ještě před pohřbem, kam se mi vůbec nechtělo. Lena to chápala a nesnažila se mě proto zdržovat.

V ukazováčku mi stále nepříjemně pulzovalo, ale úspěšně jsem na sobě nedávala nic znát. Uměla jsem v tom dobře chodit. Po celou dobu léčby máminých žeber jsem zatínala čelist, aby na nic nepřišla, i když to bylo mnohdy k nevydržení. A bylo to velká zkouška dospělosti, ale Morbus mě naučil, že tu nejsem od toho, abych se litovala.

Jsem tu od toho, abych pomáhala.

,,Měj se, Bianco! Ráda jsem poznala kamarádku své dcery!'' ozvalo se z kuchyně zvonivým hlasem, když jsme už s Lenou stály připravené v hale. Lena protočila otráveně očima a já slušně odpověděla na rozloučenou, i když v duchu jsem nad tou komedií protočila očima. Pak jsme vystřelily ze dveří a Lena mě dovezla před můj barák.

,,Sakra, zapomněla jsem ti pomoct vybrat to oblečení na zítřejší rande!'' postěžovala si a já nad tím mávla rukou, protože jsem v tom neviděla zas takový problém. Vzít si na sebe můžu v podstatě to samé, v čem chodím do školy. ,,Zejtra se u tebe stavím ještě před tím, než půjdeš. Očekávej mě tak ve čtyři!'' zavelela nakonec rozhodně a já jen párkrát zamrkala, což brala jako souhlas.

,,Tak jo, papa,'' rozloučila jsem se s ní hned nato se smíchem a po vystoupení jí ještě zamávala, než skončila za rohem naší ulice.

,,Mami? Jsem doma!'' zavolala jsem od vchodových dveří a zamířila do kuchyně. Tam jsem mamku nenašla, ale místo jsem si všimla velké kytice ve váze stojící uprostřed jídelního stolu. Protáhla jsem obličej údivem a hledala v ní nějaký krátký vzkaz s případnou jmenovkou.

,,Bianco! Co ty tu tak brzo?!'' zvolala máma polekaným tónem, jako bych ji snad při něčem nachytala, a začala vázu zbrkle přesouvat do své ložnice, div jí nespadla na zem. Přimhouřila jsem oči a následovala ji.

,,Chtěla jsem tě podpořit před tím pohřbem, myslím, že to budeme potřebovat obě,'' odtušila jsem nezaujatě a se zmatením pozorovala její ukvapené pohyby. ,,Od koho jsou?'' položila jsem jí otázku, kterou zjevně celou dobu očekávala, ale nejspíš doufala, že ji nevyslovím nahlas.

,,Co?'' zareagovala hloupě, ale pak si poraženě povzdechla, když jí došlo, že se odpovědi stejně nevyhne. ,,Od Pete- Od pana Culvera,'' vykoktala, až jí z toho zčervenaly tváře. Naklonila jsem hlavu zaujatě do strany a kousla se do spodního rtu.

,,A odkdy dávají doktoři svým pacientům květiny? Nemělo by to být spíše naopak?'' dobírala jsem si ji dál a ona si nervózně promnula paže, načež je svěsila podél těla a pokrčila rameny.

,,Dneska mě pozval na večeři. Já vím, co si myslíš, ale... Je tak milý! Po tvém otci jsem nikoho neměla a v podstatě ani před ním... Byla jsem na něj tak fixovaná, že pro mě bylo nemyslitelné začít si s někým jiným. A po tom, co mi ublížil, to bylo ještě těžší, jenomže Peter – tedy pan Culver – je vážně skvělý muž, a možná...,'' odmlčela se a já se neubránila šťastnému úsměvu. Zavrtěla jsem hlavou a chytla ji za ruku dřív, než stačila blekotat dál.

,,Mami, ty mi přece nemusíš nic vysvětlovat. Mám velkou radost, že tě někam pozval. Cejtím z něj, že je to správnej chlap, žádnej idiot,'' ujistila jsem ji a škádlivým tónem dodala: ,,A navíc je na dospěláka fakt sexy!'' Máma zrudla a já se její ostýchavosti nemohla nezasmát. Přidala se ke mně a opět jsme působily spíše jako nějaké dvě puberťačky, než jako máma s dcerou.

,,Děkuju, zlato. Víš, že to vždycky bude jen ty a já,'' ujišťovala mě a vlastně i sebe a já němě kývla na souhlas, i když jsem věděla, že pravda tomu úplně není. Ale nebylo to špatně. Máma si zasloužila muže, co by o ni pečoval a měl ji rád, a kterého by milovala navzdory tomu, že miluje i mě.