Tam, kde je bolest normální

Zase ta Lena a zase ty bolesti

    Došla jsem k názoru, že střední je něco jako nezbořitelná překážka, která se nedá obejít. Dokud se totiž poctivě nezdolá, na cestu za ní s daleko lepším terénem se člověk nedostane. Střední nás nutí se učit věci, co nás v podstatě už vůbec nezajímaj, a odkládá to lepší, co má nastat po ní.

Vždycky jsem chtěla jít na uměleckou školu, kde bych mohla malovat a učit se to, o co skutečně stojím. Jenomže takový studium bylo bohužel moc drahý a my si to s máminým průměrným platem, v poměru ke školnýmu, nemohly dovolit. Takže jsem ztvrdla tady v Torontu s bandou znuděných, anebo až moc nadšených, studentů, kteří měli neustálou potřebu něco kolektivně podnikat.

Já místo socializace s vrstevníky raději denně mířila do výtvarnýho ateliéru, kde jsem se seznámila s Margitou. Bylo jí asi pětapadesát, učila výtvarnou výchovu a neměla ráda, když jí děti vykaly. Ráda ve svých hodinách vytvářela spíš příjemnou rodinou atmosféru než tu, co nám předávali ostatní učitelé. Tím se mi neskutečně zamlouvala, ale přesto jsem se s ní nikdy dlouho nevybavovala, abych do ní z přílišných sympatií nevtiskla náhodou Morbus.

Ateliér se nacházel v podkroví a já si proto nejradši sedávala k oknu, odkud byl krásný výhled na Toronto podbízející k inspiraci. Nikdo jiný sem ve volným čase nechodil, takže jsem si tu klidně mohla pouštět svoje písničky, nebo si jen tiše mluvit pro sebe a nestresovat se udržováním rozpačitých konverzací. Margita mezitím většinou doplňovala nějaké papíry v kabinetu vedle učebny, nebo šla dřív domů a nechala mi tu klíče, abych později zamkla.

Ačkoli byl už druhý týden školy v plným proudu, já jsem za celou dobu s nikým nepromluvila. Pokud jsem tedy nepočítala rozhovor s Lenou hned první den, kdy měla o mou společnost ještě zájem. Nadále jsem se jí úspěšně vyhýbala a ona díky tomu snad pochopila, že kamarádky teď - ani nikdy v budoucnu - nebudeme.

Malovala jsem na svém obvyklém místě u okna, když mnou prošel divný pocit, jako by se mi cosi silného obmotalo okolo krku. Tlak, který jsem ihned poté ucítila, mě shodil ze židle, ta se převrátila a dopadla s hlasitým rachocením na zem. Chytla jsem se za ohryzek, který mi pomalu začínal bolestivě ucpávat hrtan, a lapala marně po dechu. Do očí se mi nahrnuly slzy, protože jsem ze sebe nedokázala dostat ani hlásku. Z mého tichého sýpání se nikdo nemohl dozvědět, že potřebuju nutně pomoc.

Tlak znenadání ustal a tupá bolest mi projela břichem, jako kdyby mě udeřila neznámá neviditelná síla. Přišla další rána, která mě donutila vykřiknout a stočit se do malého klubíčka. Třásla jsem se strachy z dalších úderů, ale zdálo se, že tenhle byl už naštěstí tím posledním. V břiše mi potom všem bolestivě pulzovalo a krk mě nepříjemně pálil, ale aspoň jsem se mohla konečně  zhluboka nadechnout.

,,Bianco! Proboha! Co se stalo?'' ozvala se Margita vyděšeně ode dveří a já zavrtěla hlavou, protože na nic víc jsem se nezmohla. Ihned ke mně přiskočila a pomohla mi se posadit a opřít se o stěnu, zatímco si mě pozorně prohlížela. Já se snažila celý úděsný zážitek rozdýchat, ale jediné, co mi kolovalo hlavou, bylo, že se něco muselo stát mámě.

,,Jsem v pořádku, jen jsem nehezky spadla ze židle,'' zalhala jsem a ona se naštěstí dál nevyptávala. Přinesla mi sklenici vody a pak u mě jen tiše seděla a hlídala, abych neomdlela, nebo mě v tom horším případe kdosi neviditelný neuškrtil. Musela jsem se svým myšlenkám v duchu zasmát.

Bála jsem se, že to přijde znovu a bude to ještě horší, ale útoky Morbusu se díky bohu neopakovaly. Margitě jsem poděkovala, sbalila si věci a rychle zamířila domů, protože jsem nutně potřebovala zkontrolovat mamku.

...

Našla jsem to, co jsem očekávala. Svého jediného rodiče s modřinami na krku i na břiše. Brečela schoulená v posteli a odmítala mi k tomu cokoli říct. Jakmile jsem se dotkla jejich podlitin, zabolelo mě to a musela jsem přivřít víčka a zatnout čelist, abych náhodou nahlas nezakňourala. Máma vzlykala, zatímco jsem jí modřiny mazala chladivou léčivou mastí a já při tom zatínala usilovně zuby, protože to nebylo zrovna dvakrát příjemné.