Tam, kde je bolest normální

Tvoje bolest, moje bolest

Bylo tak deset hodin večer, když mým pořád ještě rozbolavělým tělem projela příšerná tupá rána. Jakoby na mě spadl těžký balvan, nebo jsem prudce narazila do stěny. Zakřičela jsem a svalila se z postele, aniž bych si uvědomovala, jaké následky ten povyk může způsobit. Chytla jsem se za hlavu, ve které mi pulzovalo, jako by do ní opakovaně někdo kopal, a myslela si, že z té bolesti snad zešílím.

,,Bianco, co se proboha děje?!'' Přihnala se starostlivě máma ke mně do pokoje a okamžitě se sesula na zem k mému třesoucímu se tělu, aby mi pomohla. Vrtěla jsem odmítavě hlavou a chtěla jí zahnat, ale neměla jsem sílu ani pootevřít ústa, natož mluvit. Měla jsem pocit, že se mi mozek rozprskl o stěnu a že mi na hrudi stojí kus skály, který se do mě propadá čím dál hlouběji. ,,Proboha, zlato, volám záchranku!'' Máma ve ze snaze mi pomoct, chtěla vyběhnout pro mobil, ale já ji prudce zatahala za noční košili a ona dopadla zpět vedle mě. Stálo mě to moc síly a měla jsem za to, že další takový pohyb mě uvede do mdlob.

,,Ne, to je dobrý. Jsem v pohodě,'' dostala jsem ze sebe k vlastnímu šoku přiškrceně a ona vyděšeně sledovala, jak si lehám na koberec uprostřed pokoje a snažím se aspoň vědomě utlumit bolest.

Snažila jsem se celou dobu nekřičet, ale nečekané lupnutí v hlavě mi nedalo jinou možnost. Slyšela jsem, jak máma pláče, ale vehementní gestikulací jsem ji upozorňovala, ať se neopovažuje nikam volat, že to za pár chvil vyšumí, i když jsem si tím nebyla tak docela jistá.

,,Co se to sakra děje?!'' vzlykala a snažila se mi vnutit aspoň vodu, ale na tu jsem neměla ani pomyšlení. Hrdlo jsem sice měla vyschlé a poškrábané, ale v takovémto stavu bych v sobě vodu jen těžko udržela.

,,Měla jsem noční můru a -'' Znovu jsem zakřičela a převrátila se na bok, jako by mi snad trhavé pohyby mohly nějak ulehčit trápení. Střídavě jsem se držela za hlavu a horní část těla, aby sálající horkost z mých dlaní místa zahojila. Máma nade mnou klečela a já jsem se cítila tak strašně mizerně, že to musela celé sledovat a nemohla nic dělat, protože mi chtěla naivně věřit, že je vše v pořádku.

,,Volám sanitku, Bianco, tohle není normální. Tohle přece nejde!'' S brekem odběhla pryč a já sebou dál házela, neschopna ji zadržet a snažila se aspoň přemýšlet nad něčím jiným. Na světlé chvilky ve svém životě, které by mě odpoutaly od momentálního mučení. Myšlenky mi téměř okamžitě zabloudily k Donathanovi a já přestala na moment dýchat při představě, že se mu něco nedej bože stalo. Postupně se pomalým tempem začala bolest snižovat. Rychle jsem s úlevou oddechovala, protože tu byla možnost, že to nejhorší je již za mnou. Doufala jsem, že nakonec bolest ustane úplně, pokud budu nehnutě ležet a mlčet.

,,Mami, už dobrý. Nevolej je!'' křikla jsem na ni s námahou a ona s mokrými tvářemi od slz a rozcuchanými vlasy z neustálého prohrabování si je prsty přicupitala nazpátek. Sáhla mi na čelo, nahmatala mi pulz, zkontrolovala oči a vyplašeně si prohlížela mou chvějící se postavu.

,,Za chvíli tu budou holčičko. Bude to dobrý,'' zašeptala a sevřela mě v náručí, načež se mi rozezvonil mobil. Hbitě po něm čapla a se slovy, že je to Lena mi ho přiložila opatrně k uchu, i když by byla nejspíš radši, kdybych s nikým v tomhle stavu netelefonovala.

,,Ano?'' šeptla jsem vyčerpaně a Lena na druhé straně hovoru popotáhla.

,,Vím, že se se mnou nechceš bavit. Chápu to. Ale Donathana právě odvezla sanitka. Měl v sobě LSD a neodřídil to. Napálil to do stromu a já jsem ho měla na handsfree. Je to vážný, Bianco.''

A v tu chvíli jsem pocítila v hrudi tak silnou bolest, kterou mi ani Morbus nikdy nezpůsobil, a bůh ví, zda se mu to ještě někdy povede.

///