Tam, kde je bolest normální

Naše nevím

    Před Morbusem možná nešlo utéct, protože ten mě pronásledoval v jakýkoli nevítaný moment, ale od stereotypu jsem se odpoutat mohla, a proto jsem za ten prodloužený víkend s partou byla vděčná.

Máma byla štěstím bez sebe, že se konečně na pár dní budu socializovat, takže mi obstarala tašku plnou dobrého a hlavně nezdravého jídla. Bylo to od ní milé, ale přišlo mi, že to s tím nadšením trochu přehání. Šlo přeci jen o pár dní s přáteli v lese, kde si postavíme stany a u ohně budeme kecat o nynějších náladách.

,,Bianco, a s kým budeš ve stanu?'' zeptala se starostlivě mamka, když jí došlo, že takovéhle vymoženosti se v naší skromné domácnosti nevedou. Zrudla jsem a snažila se v hlavě vymazat obličej Donathana, abych náhodou neplácla jeho jméno.

,,No, s Lenou přece,'' odtušila jsem přesvědčivým tónem a máma to sice nekomentovala, ale jen si tak zvláštně povzdechla, čímž ve mně vyvolala pochyby o tom, zda mi věří.

,,Hlavně nevyveď žádnou hloupost,'' pronesla káravě se vztyčeným ukazováčkem a já se nevinně zazubila. Nic takového jsem jí ale nemohla slíbit, protože s Campari jsme nic jiného kromě porušování zákonů a dělání kravin nedělali.

Lenino oznámení, že pojedu s ní, mířené konkrétně na Donathana, se uskutečnilo a ona už brzy ráno stála s autem před mým domem. Přivítala se s mamkou, ihned se jí vyptávala jak to jde se sexy doktůrkem a pomohla mi i nanosit věci do kufru. Vypadala natěšeně, takže jsem se pokusila vesele tvářit taky, i když mě pořád trochu po včerejšku pálila stehna. Naštěstí se ukázalo, že se jedná jen o to nejlehčí možné opaření, čili to za pár dní mělo být v pořádku. Stačilo si toho tolik nevšímat a dalo se to v pohodě překousnout.

Cestou jsme nabraly i Elmu s Nam a pak si v rádiu pouštěly nahlas ty nejohranější písničky, které jsme následně falešně zpívaly. Teda spíš jsme ječely a chechtaly se při tom, až okolní řidiči v kolonách protahovali obličeje, ale na to jsme nebraly ohledy, protože jsme si tenhle výlet chtěly naplno užít.

Byla jsem celá nesvá z toho, že zase uvidím Donathana po tom svém menším záchvatu v autě, a tak jsem neustále z nervozity poklepávala prsty o opěradlo dveří. Určitě jsi teď o mně myslel, že jsem nějaká psychicky narušená hysterka, která by se měla jít co nejdříve léčit.

,,Holky, víte, co je na tom všem nejlepší?'' položila nám řečnickou otázku Lena, když ztišila rádio, aby ji vůbec bylo slyšet. ,,Že si budeme moct dělat, co budeme jen chtít, když budeme úplně sami. Nikdo v okolí toho lesa totiž nebydlí.'' Lena se uličnicky culila a vypadala být tak moc spokojená, že jsem se za svou momentální pesimistickou náladu v duchu propleskla a nakazila se od ní úsměvem.

,,Já jen doufám, že neskončím ve stanu s Donem,'' povzdechla si Elma otráveně a já se při zmínce jeho jména zamračila. Chtěla jsem se zeptat proč, ale mohlo by to vyznít žárlivě a možná krapet dotčeně, a to jsem rozhodně nechtěla.

,,Buď v pohodě, ten už si zamluvil Biancu,'' zahihňala se Nam a já nad vzpomínkou hádky v čajovně protočila očima. Lena stiskla volant silněji a Elma se kousla do rtu se zamyšleným výrazem.

,,Bianco, nevím, jestli ti to už Lena řekla, ale ohledně Dona-,''

,,Už mě s faktem, že je to cynickej děvkař, seznámila, děkuju,'' odsekla jsem Elmě možná až moc nepříjemně a ona se po mých slovech zaraženě přikrčila na zadním sedadle. Nechtěla jsem na ni být zlá, ale vadilo mi, jak si všichni mysleli, že snad potřebuju jejich ochranu a péči. Vždycky jsem se s věcmi dokázala vypořádat statečně sama, takže jsem nechápala, proč by tomu teď mělo být jinak.