Tam, kde je bolest normální

Campari vrytý do kůže

Kocovina je jako dobrovolnej otřes mozku. Můžete se jí vyvarovat, ale i tak si dobrovolně způsobíte permanentní bolest hlavy, jen abyste se prostě bavili. Rozhodně to nebolí málo. Jako střep. Chce se vám zvracet a máte pocit, že se vaše vědomí nachází kdesi na opačný straně zeměkoule, nebo hůř v jiný galaxii. Zkrátka je to otřes mozku, na němž nesete stoprocentní vinu.

Hned ráno jsem utíkala na toaletu a vyzvracela snad všechny svoje vnitřnosti. Bylo mi tak zatraceně příšerně a rozhodně jsem už nikdy v životě nechtěla pít. Pochybovala jsem ale o tom, že se v budoucnu udržím, protože na druhou stranu se mi ten osvobozující bezstarostný pocit během večera líbil.

,,V pohodě, kotě?'' Lena mi chytla vlasy a hladila mě po zádech, zatímco se můj trup vzpouzel a prohýbal, protože v sobě nehodlal nechat ani kousek hmatatelných důkazů z minulého dne.

,,Už dobrý,'' vydechla jsem znaveně a otřela si pusu do toaletního papíru. Lena mi přinesla tašku a pomohla mi z ní vyndat hygienické potřeby. Nechala mě v koupelně samotnou a já s námahou vlezla do prostorné sprchy, která byla pomalu velká jak můj pokoj. Kontakt horké vody na mé studeným potem orosené pokožce ve mně vyvolat vzpomínky na dění z předešlého večera.

Líbala jsem Donathana. Líbala jsem Donathana. Líbala jsem Donathana.

Krucinál! Hlavu jsem si složila do dlaní a vrtěla s ní, dokud mě nezačalo bolet za krkem. Pak jsem si honem začala čistit zuby ještě uvnitř sprchového koutu, abych vyhnala pachuť žluče a zbytky alkoholu. Snažila jsem se na toho gotika chutnajícího po cigaretách a meruňkové vodce nemyslet, protože byl tím posledním člověkem, se kterým jsem chtěla ve svém už tak dost bláznivém životě zažívat tolik intenzivní zážitky.

Vystoupila jsem ze sprchy, převlékla se do čistého a pro jistotu si obličej přetřela světlým make-upem, abych zamaskovala kruhy pod očima a přehnaně rudé tváře.

,,Bianco, přijdeme pozdě!'' zavolala na mě Lena a já zanedlouho s omluvou na rtech vstoupila do obýváku. Všichni už byli relativně připravení na to prožít si několik nudných hodin ve škole za doprovodu nepříjemného pulzování v hlavě, avšak já si připadala jako loutka bez nitek, které se bez pomoci sama nehne.

,,Vypadáš hrozně,'' řekl k mému překvapení bez okolků Grover a já ho zpražila nepřátelským pohledem.

,,Čím to asi bude,'' odvětila jsem na oplátku jízlivě a on se zasmál mojí podrážděnosti, což mě šokovalo ještě víc.

,,Nech ji, Grovere. Všichni ten pocit moc dobře známe.'' Lena mě vzala okolo ramen a políbila mě na čelo, aby mi dodala odvahu a hlavně pevné nervy. I ona měla kruhy pod očima a nevypadala úplně svěže, což mě usvědčilo v tom, že spousta z nich stále neznala svou míru. ,,Zvládla si to.'' I přesto neustálé bodání v hlavě a pocit na zvracení a převtělení se do bezmocného Pinocchia, jsem se přinutila k úsměvu, protože jsem měla další zkoušku ,,dospělosti'' za sebou.

,,No a co mě čeká dál?'' zeptala jsem se nevesele, když už jsme všichni seděli namačkaní v jednom autě s tím, že Elma s Nam spočívaly klukům na klíně. Já zaujala místo vepředu vedle Leny, která se soustředila především na řízení, poněvadž jela nad povolenou rychlost, abychom nepřišli pozdě do školy.

,,Tetování,'' odpověděla Lena tiše s pohledem přišpendleným na ubíhajícím asfaltu a já ji němě požádala, aby mi o tom řekla něco víc. ,,Neboj, nebudeš si muset vytetovat něčí holej zadek nebo flašku od campari,'' utěšila mě se smíchem a já si nahlas oddechla, protože mít něco takového na ruce do konce života by mě přinutilo nosit dlouhé rukávy i v těch největších vedrech.