Tam, kde je bolest normální

První náznaky

Uběhlo několik týdnů, které můj život vrátily krapet do normálu a hlavně stereotypu, jenž jsem kupodivu uvítala. Začala jsem zase chodit do školy a nebylo potřeba se už v noci plížit z domu, i když jsem to párkrát udělat musela, abych nezapomněla, jak moji přátele vlastně vypadají.

Zima polevovala a jaro tu mělo být už za necelý měsíc. S Campari jsme proto naplánovali hodně akcí, až bude tepleji a bude se moct nocovat venku. Sem tam se ozval i neutišitelný Morbus, ale dokázala jsem to skrýt natolik, aby si nikdo z mého okolí nemusel dělat starosti.

Lena se nastěhovala do malého volního pokoje v našem domě. Vypadala den ode dne líp a po soudu, který se nakonec přeci jen uskutečnil a ovlivnil tak karierní stav její mámy, vypadala ještě uvolněněji. Byli potrestáni ti, co si to zasloužili a co by měli dokonce života litovat svých spáchaných činů. Včetně její matky, o které se teď v bulváru nemluvilo jinak, než jako o nezodpovědném rodiči, který kvůli vybudované kariéře zapomenul i na vlastní dítě. Miláček národa tak přišel o sta tisíce příznivců.

Lena taky začala pilně se sportem a každý den chodila běhat kolečka na stadion a trénovat si tím tak svou fyzičku. Myslím, že to mělo co do činění s tím, jak tehdy nedokázala zdrhnout Kevinovi. Podporovala jsem ji a občas seděla na tribuně a pozorně sledovala, jak sprintuje, nebo jen kluše po oranžové antuce. Vypadala jistěji a od svého minulého já se zvládla odpoutat natolik, že jsem v ní starou Lenu skoro nenacházela.

Co se týkalo Pabla, ten na tom byl o dost hůř. Ztratil u mojí nejlepší kamarádky veškeré šance, a to jen kvůli své zbabělosti a neschopnosti mě poslechnout. Byl tišší než dřív. Už nelezl na stoly, aby předříkával bláznivé proslovy, neprohlašoval se za krále pařmenů a místo brýlí si okolo hlavy začal vázat tenké šátky, jako by to měl být nový charakteristický znak pro jeho nynější já. Neviděla jsem ho balit si brka a vůně trávy mu z oblečení vymizela. Vysiloval se v posilovně a jeho štíhlé paže nabíraly svalstvo. Změnil se.

Donathana jsem vídala skoro každý den, ale nemohla jsem si ho zvát k sobě domů, kvůli averzi, jíž k němu máma pociťovala, takže pokud jsme dostali náladu na sbližování se, což bylo skoro pořád, jeli jsme k jeho tátovi do bytu, který byl permanentně prázdný. Chvíle s Donathanem mě nabíjely pozitivní energií a dokázala jsem se tak na věci dívat s větším optimismem. Máma to moc kladně ale nebrala. Skoro jím opovrhovala a měla jsem přísný zákaz ho vodit domů. Zdálo se mi, že mezi sebou s Peterem mají jakési neshody, a tak byla pořád podrážděná a skoro se mi vyhýbala. Mrzelo mě to, ale věděla jsem, že potřebuje čas na to urovnat si všechny události v hlavě. I já dostala tu možnost a bylo mi mnohem líp.

Ještě stále tu byl ale únor a Toronto bylo zasypané sněhem. Elminy rodiče vlastnili v horách velkou chatu, kam se každý rok sjíždělo celé jejich příbuzenstvo, avšak letos se rozhodli jet za příbuznými do Kalifornie a chatu tak přenechali nám. Když jsem máme řekla, že bych chtěla odjet na prodloužený víkend s partou do hor lyžovat, tedy v mým případě snowboardit, první, na co se zeptala, bylo, jestli tam bude i Donathan, a protože jsem si byla jistá, že by mě určitě nepustila, kdybych řekla, že ano, smutně jsem zavrtěla hlavou a podala ten nejlepší herecký výkon, na jaký jsem se zmohla.

,,Ne, on nemůže přijet. Musí hlídat mladšího bráchu.'' Máma si mě nedůvěřivě prohlédla, a když jsem neucukávala pohledem, s povzdechem mi to odsouhlasila. Chtěla jsem ji udržet v lepší náladě, a tak jsem objednala pizzu a pustila její oblíbený film Top gun. Pizzu jedla s chutí, ale při filmu se mračila. Dokonce ho ani nedokoukala s tím, že musí jít poklidit kuchyň, a nechala mě se dívat o samotě. Dělala jsem si o ni starosti a právě z tohohle důvodu jsem si říkala, že nemůžu jen tak odjet a nechat ji tu. Ale pravdou bylo, že jsme si od sebe možná potřebovaly trochu odpočinout. Máma nejspíš chtěla mít s Peterem víc soukromí a já jim akorát tak překážela svou neustálou přítomností.