Tam, kde je bolest normální

Zhasl jsi, rozsvítil, zhasl

    Bylo to zvláštní. Dokud jsem neměla přátele, neměla jsem ani pocit, že mi něco schází, protože jsem ten fakt, že je mám, vlastně neznala. Ale teď, když jsem věděla, jaké to je patřit do party, hrozně mi ty lidi v ní scházeli. S Lenou jsme sice byly ve škole neustále spolu, ale pak vždycky zamířila k hloučku podivínů a já po jejím pokynutí, ať ji následuju, zavrtěla pokaždé odmítavě hlavou, i když jsem mezi nimi nezahlédla Donathana. V podstatě jsem ho nevídala skoro vůbec. Celý týden se mi nejspíš záměrně vyhýbal. Nijak zvlášť mě to netrápilo, protože jsem si na tu vzájemnou odtažitost začínala už zvykat.

No dobře, trápilo mě to. Trápilo mě to neskutečně moc, ale spíš jsem mu vůbec nerozuměla. Choval se zatraceně divně. Třeba v úterý jsem ho zahlédla u školní knihovny, a jakmile jsi mě všiml, okamžitě se otočil a odešel. Nebo ve čtvrtek, to jsem ho viděla po druhé, hned jak jsem vstoupila do školní jídelny a spatřila Lenu u stolu s Campari, Donathan se zvedl a odkráčel i s plným tácem jídla pryč.

Sedla jsem si tedy ke zbytku, přestože jsem si slíbila, že se od nich budu distancovat, a zaraženě mlčela, než se hovor svedl k pátečnímu zápasu. Pozvala jsem je, ať tam jdou klidně se mnou, a Pablo a Nam nadšeně souhlasili. Elma mi řekla, že přijde ráda, akorát později, a Grover jako obvykle mlčel. Nijak se mě to nedotklo. Na jeho podivuhodný přístup ke komunikaci s lidmi jsem si už zvykla. Navíc měli s Nam pořád tichou domácnost a jejich snaha toho druhého nepozorovat, byla až směšně kontraproduktivní.

No a dnes jsem seděla na tribuně za naší školou. Na té, kde jsme před několika dlouhými týdny seděli i s Nicholasem a sdělovali si svoje první pocity z toho druhého. Tentokrát však usazená v první řadě, kam jsi mě umístil, abych na něj dobře při zápase viděla. V ruce jsem svírala kelímek s popcornem a plechovku coly a čekala na Lenu a Pabla s Nam, kteří se u stánku nekonečně dlouho dohadovali, jestli si mají koupit dvě pizzy anebo jenom jednu. Taky jsem pozorovala Nicholase na hřišti, jak se rozcvičuje a užívá si jedinečný pocit, že má pod nohama opět trávník a kolem sebe svůj propocený tým ve fotbalových dresech. Už bylo pozdě odpoledne a tribuny se začínaly plnit. Kdybych se nacházela na Nicholasově místě, asi bych byla pěkně nervózní, ale on se zjevně nemohl cítit líp. Každou chvíli se podíval pro jistotu mým směrem, jestli se na něj dívám, a já ho mohla uklidnit, že ano, protože jsem byla naprosto unesená tím jeho zapálením.

Když se Nam, Pablo a Lena konečně usadili s dvěma pizzami na klíně, začali hořečnatě komentovat střídavé pohledy mezi mnou a Nicholasem. A já se musela smát nad jejich neustálou potřebou dávat nás dohromady stejně jako máma.

Zápas začal a já s popcornem v puse pozorovala atletickou postavu kluka, který se ke mně očima stále vracel, jako by se bál, že bych mu mohla během utkání utéct. Namísto toho jsem mu však držela palce a kupodivu se nenudila pozorováním hry, jelikož jsem byla naprosto uchvácená tím, jak skvěle hrál. Jak kličkoval s míčem v ruce, jak se rozmachoval a obratně chytal. Bylo na něm vidět, jak moc ten sport miluje. Tenhle zápas byl od začátku jeho a i bodová tabulka s výsledky tomu jasně naznačovaly.

Nastala dvanáctiminutová pauza, pří níž jsem se musela protáhnout, protože jsem až doteď napjatě setrvávala v té jedné samé pozici. Měla jsem dobrou náladu z průběhu dne a byla jsem přesvědčená o tom, že Nicholas dneska vyhraje.

,,Hraje dobře. Hraje moc dobře,'' šeptla Lena pochvalně mým směrem a já se hrdě uculila a přikývla.

,,Jo, to hraje.'' Nicholas se s ručníkem okolo krku vydal za okamžik k nám a neskrýval spokojený úsměv.

,,Kruci, co tady dělá Grover a Don?'' sykl za mnou Pablo zmateně a já v tom okamžiku ztuhla, protože mě přepadl neblahý pocit, že se dnes odehraje i něco jiného než jen fotbalový turnaj. Lena vedle mě se zarazila a podívala se nahoru na schody, ze kterých už scházela Elma a oba zbylí členové Campari. Sešli až k nám a Donathan mi okamžitě věnoval upřený pohled.