Tam, kde je bolest normální

Jsme v tom teď spolu

Otevřela jsem oči. Ležela jsem v bílé místnosti a byla zabalená do vypraných bílých pokrývek. Bolelo mě celé tělo. Hrdlo jsem měla sevřené a v hrudníku těžko, jako by se ze mě ten tunový balvan stále ještě neskutálel. Nedokážu snad ani popsat, co všechno jsem v ten moment prožívala. Při pohledu na prázdné zdi, na zamřížované okno, na to všechno kolem.

Kdybych v ten moment nic necítila, myslela bych si, že jsem vážně mrtvá. A možná jsem i byla, jen jsem si bohužel Morbus odnesla i do nebe.

Co se stalo? Kolovalo mi hlavou. A komu se to vlastně stalo? I tahle nepříjemná otázka se mi ocitla v myšlenkách.

Někdo mě přivázal napevno k posteli, takže jsem se nemohla hýbat a akorát mě při vrtění pořezaly hrany plastových pásek. Byla jsem zmatená a hlavně absolutně bezmocná. Začala jsem panikařit a pokusila se s umělými pouty znovu zápasit, ale odměnily mě jen dalšími rudými rýhami na zápěstí.

,,Halo?'' Můj hlas zněl tak vzdáleně, že jsem ani nevěřila, že to mluvím opravdu já. Měla jsem sucho v ústech a vycházely ze mě převážně jen sípavé zvuky, jako bych se dusila. ,,Halo!'' Pokusila jsem se zvýšit hlas, ale akorát jsem se rozkašlala a přišla o všechnu vůli mluvit dál.

Kde všichni sakra byli? A kde byl Donathan?

Rozbrečela jsem se a doufala jsem, že tím alespoň zabiju čas o samotě a udělá se mi třeba líp. Ve výsledku mi ale bylo spíš mizerně a ke všemu jsem byla oteklá.

Za dveřmi cosi zašramotilo a po chvíli dovnitř vešel černovlasý kluk s úplně bledou pokožkou. Byl pomalu bělejší než stěny kolem mě a ta prázdnota v jeho očích ve mně vyvolávala ještě mnohem větší deprese, než celá místnost. Úlevně se pousmál, když si všiml, že jsem vzhůru, a došel mlčky k mé posteli. Pohyboval se pomalu a táhl vedle sebe malý vozík s hadičkami a přístrojem, který mu nejspíš dali doktoři jako jediné možné východisko pro to opustit svůj pokoj.

,,Jsi vzhůru. Konečně,'' zašeptal a studeným prstem mi přejel po mokré tváři od ještě nezaschlých slz z rozmaru. Moje tělo začalo okamžitě reagovat na jeho přítomnost obsypáním se husí kůží. ,,Bianco, stalo se spoustu věcí za dobu, co si spala. Vlastně si prospala i Vánoce. Byla si dlouho dobu... prostě pryč. Je to zvláštní. Nikdo neví, co se s tebou dělo.'' Kousl se do spodního rtu, který splýval s jeho pokožkou, jako by se mu z těla vytratila všechna krev. Oči měl vlhké a já doufala, že nebude stejně jako já brečet, protože jen při pomyšlení na to mi bylo úzko. ,,Žádnej doktor neví, co se ti stalo. Prostě si ječela a mlátila sebou a bylo to hrozný. Už nikdy to nechci zažít znova. Bylo to.... Bianco, nikdy jsem se netrápil víc, než při pohledu na tebe, jak trpíš a já ti od toho nemůžu pomoct. A pak si se přestala cukat a všechen křik ustal. A probudila ses až teprve teď. To je neuvěřitelný. Každej den tu u tebe několik hodin sedávám a čekám až se to stane, a teď jsem tvoje probuzení prošvihnul.'' Popadl mou ruku a opřel si o ni ztrápeně hlavu.

,,Nechci, aby se ti přitížilo, ale musím ti to říct, protože vím, že bys to chtěla vědět.'' Nadechl se a pak vyfoukl všechen vzduch z plic, při čemž se mu po tváři svezlo pár dalších slz. ,,Něco se stalo Leně a Pablovi. Něco naprosto odpornýho.'' Nenávistně zatnul čelist a já pocítila malé škubání v té své. ,,Měl v tom prsty Pablův nevlastní bratr a taky ten hajzl, co tě nabaloval v tom klubu, kde jste byli. Nechci ti to tady do detailu vyprávět, ale Lenu... celá ta jeho parta, prostě ji....,''' neměl se dál ke slovu, ale já věděla už předem, o čem mluví. Sevřela jsem mu palec jak nejsilněji jsem se svou slabostí dokázala a pak se rozbrečela taky, protože jsem si uvědomila, že mluví o mojí nejlepší kamarádce a k tomu všemu ještě o mém dobrém příteli.