Tam, kde je bolest normální

Hurikán

Z pohledu Leny

Všichni do jednoho mě vytáčeli. Ať už Pablo, Bianca nebo ostatní z party. Mysleli si, že když jsme si o něco blíž, že mi můžou jen tak diktovat život a nahrazovat mi tím rodiče, kteří tuhle roli nikdy nebyli schopni zastoupit. Bianca byla možná moje nejlepší kamarádka a milovala jsem ji pro tu její starost a péči o mě, ale nemohla se stavět do role mojí mámy a nemohla mi zkrátka nařizovat, co mám dělat. Na to jsem byla dost stará sama. A Pablo? Toho jsem rozhodně nebrala jako kamaráda, protože pro mě nebyl někdo jako Grover nebo Donathan. Byla jsem si moc dobře vědoma svých citů k němu. Dal mi ale dnes dostatečně najevo, že on sám si jimi tak jistý není. Proč bych se proto měla zajímat o to, jak mu bude, když odejdu s Kevinem? Ne že by se mi zrovna líbil. Nikdy jsem nebyla fandou velkých svalů ani sportovní nadšenec, ale Kevin se naskytl jako dobrá zbraň na rozžárlení Pabla, a tak jsem neváhala a po příležitosti ihned skočila.

,,Pojď, vypadneme odsud. Ukážu ti lepší místa.'' Kevin ke mně natáhl ruku a já s husí kůží na zátylku jeho mozolovitou dlaň přijala. Naháněl mi trochu strach, protože jsem ho za prvé vůbec neznala a za druhé byl o dost vyšší než já.

Nehodlala jsme se s ním vyspat. Nezávazný sex mi do života nikdy nepřinesl nic víc než jen pár minut odreagování. Měla jsem pouze v plánu s ním zajít na jeden dva drinky a pak se rychle vypařit s pocitem, že jsem donutila Pabla žárlit. Nic víc v tom nebylo.

,,Tak mi o sobě něco řekni, fialko,'' přerušil proud mých myšlenek Kevin a sevřel mi dlaň možná až moc silně. Nevyškubla jsem se mu, protože jsem se bála, že ho tím rozčílím a tenhle menší úlet pro mě nedopadne dobře.

,,No jo, znáš to. Dcera superhvězdy, čili život permanentně bez dozoru. Jediný dobrý gesto od mojí mámy bylo, že zařídila, aby mě nikdy nepronásledovali novináři.'' Pokrčila jsem rameny a on mě kupodivu s chápavým přikyvováním trpělivě poslouchal. Vedl mě směrem do té opuštěnější části Toronta, kam jsem z dobrých důvodů nikdy nechodila, a tak jsem se zastavila na místě a odmítala jít dál.

,,Hej, tam já nejdu,'' varovala jsem ho a on se mému protestování jen tiše zasmál. ,,Chtěla jsem si dát drink někde tam v baru, ale nikam jinam nejdu.'' Pokoušela jsem se mu vysmeknout, ale jeho silné ruce mi to nedovolily. Začínala jsem mít poněkud strach, protože jsem ho neznala a okolo procházeli jen pochybní týpci, kterých jsem se bála možná ještě víc.

,,Klídek, fialko. Kousek odsud je kavárna. Přijde mi to jako lepší místo na povídání si než blbej bar, hm?'' Mile se na mě usmál a já věděla, že bych ho neměla poslouchat a raději zdrhat. Měla jsem okamžitě couvnout, ale moje paličatost i strach nade mnou stejně zvítězily. Následovala jsem ho tedy dál s těsně semknutou čelistí a zanedlouho jsme zastavili u parčíku, kterým protékala odpadní voda z dálky vypadající jako pěkný potůček. Rozhlížela jsem se s bušícím srdcem okolo, abych našla tu zpropadenou kavárnu, ale bylo evidentní, že tu nikdy ani žádná nestála.

,,Kevine, prosím. Já tu nechci být,'' šeptla jsem vyděšeně a on mě místo odpovědi objal okolo ramen, což mě rozhodně neuklidnilo.

,,Hej, pusť ji. Ona jde se mnou!'' křikl odněkud známý hlas, který jsem přivítala se značnou úlevou a Kevinův stisk na mém těle zeslábl. Konečně se mi povedlo se mu vytrhnout a rozběhnout se sprintem směrem k Pablovi, který se ke mně řítil stejnou rychlostí. Objala jsem ho a vděčně mu šeptala do krku, že jsem šťastná, že přišel, a že je mi moje chování líto a že mu odpouštím všechno, co řekl. Omlouval se mi taky a říkal spoustu dalších věcí, ale já si užívala jen jeho objetí a slova mi v tu chvíli ani nepřišla důležitá.