Tam, kde je bolest normální

Malé a velké zázraky

Ani nevím, kolik týdnů jsem chodila do školy jako oživlá mrtvola. Kolik testů jsem napsala naprosto katastrofálně, kolik obědů ve školní jídelně jsem vynechala, kolik obrazů jsem stačila namalovat, kolik sešitů pokreslit. Přestala jsem se o sebe úplně starat, a to se na mně začalo drasticky podepisovat. Už jsem nepobírala, kdy na mě působí Morbus anebo kdy je to jen a pouze moje bolest. Urputně jsem se snažila převtělit zpátky do té asociální holky, kterou jsem před Torontem bývala. Do té uzavřené neproniknutelné osoby, jež nikdy nechtěla nic cítit, ale došlo mi, že tou už nikdy po tomhle všem nebudu.

Cítila jsem totiž až moc.

Chyběli mi všichni z Campari a chyběl mi hlavně on. A taky Lena, která se odstěhovala hned potom, co se navrátila z hor, a Pablo, jehož přítomnost mě pokaždé nabila pozitivní energií. Ani ne tolik Nicholas, Nam, Elma, Grover jako právě Pablo. Vlastně jsem byla naprosto zmatená z toho, co se ve mně ohledně tohohle kluka odehrává, a popravdě už jsem ani netušila, co chci. Neměla jsem žádný směr, jenom daleký cíl vypadnout na uměleckou vysokou.

Pouze jsem chodila do školy, lhala mámě o tom, co se v mém životě doopravdy děje, a přežívala. Věděla jsem, že to takhle nemůže pokračovat věčně. Že ať budu utíkat od událostí ve svém životě, jak chci, stejně mě jednoho dne doženou. Ať už v podobě mého prokletí, nebo v podobě lidí, na kterých mi nepřestalo ani v nejmenším záležet.

Bylo tu další ráno a další příšerný den. Neměla jsem hlad, ale máma neoblomně trvala na tom, že jíst musím. Sama se cpala až nezdravě moc, což pro ni nebylo zvykem, ale byla jsem za to ráda, protože se jí konečně začínaly zakulacovat kostnatá místa na těle.

,,Bianco, jez! Ztrácíš se mi před očima!'' napomenula mě, když jsem se vrtala pár minut v instantní ovesné kaši. To bylo snad jediné jídlo na světě, které nezkazila a dalo se pozřít, protože ho stačilo jen zalít horkou vodou. I když byly chvíle, kdy vody přidala moc a pak jsem jedla spíš ochucenou vodu.

,,Po kom to asi mám,'' zamumlala jsem si pro sebe kousavou poznámku, ale bohužel to nedolehlo jen k mým uším. Máma se zastavila v pohybu, malinko zrudla a prohrábla si nervózně vlasy.

,,To už je pryč. Nejsem pyšná za to, jak moje životospráva dřív vypadala, a proto jsem se rozhodla učinit změnu,'' zareagovala pevným hlasem a do místnosti mezitím vešel Peter. Prakticky už u nás bydlel, což bylo krapet sobecké, jelikož sám měl obří dům, který byl díky jeho vysokému platu vyšperkovaný a vhodný pro pobyt klidně osmičlenné rodiny. Políbil mámu při přivítání na čelo a já protočila otráveně očima. Vidět kolem sebe kypět lásku mi opravdu v tomhle stavu nepomáhalo a akorát mi to nahrnulo žluč do krku.

,,Bezva, jsem ráda, že víc jíš, ale musím jít do školy,'' zabručela jsem a vyrazila do chodby se obout. Máma mě následovala a ve tváři se jí zračila starost. Samozřejmě, že ta byla vyvolaná mnou.

O událostech, které se staly na chatě jsem jí neřekla, ale vzhledem k tomu, že u naších dveřích už dávno nepřešlapoval gotik a pokoj pro hosty zel prázdnotou, nejspíš sama pochopila, že se můj život od prodlouženého víkendu rapidně změnil.

,,Zlato, přijď hned po škole domů. Chci...Chci ti něco říct,'' poprosila mě a já s údivem pozvedla jedno obočí. Peter stál za ní a nasadil identický výraz jako ona, nad čímž jsem protočila očima a popadla svůj skateboard.

,,Věř mi, že jiný plány stejně nemám,'' houkla jsem ironicky za sebe a pak jsem vyrazila po vlhké asfaltce směrem do školy. Jela jsem šílenou rychlostí a nehodlala brzdit, protože na to jsem v sobě měla až moc adrenalinu. Bylo mi to jedno a samozřejmě, že jsem na to doplatila.