Tam, kde je bolest normální

Ztrácíme se navzájem

   V sobotu za mnou přišla Lena s ne moc nadšenou náladou a snažila se mě přesvědčit o tom, že nic z toho, co Don řekl, nebyla pravda. Že měl zkrátka jen špatné období a neměla bych ho brát vážně a povznést se nad tím, jako by to snad bylo tak děsně jednoduché. A já se smutně usmívala a snažila se jí to věřit, ale nějak to nešlo po tom, co mi docházelo, že je v tom zapletená i ona a že je to celé poštvané proti mně.

Vzhledem k tomu, že jsem ale nechtěla přijít o svou nejlepší kamarádku, musela jsem se s tímhle jejich tajemstvím smířit, ať mi to vadilo sebevíc. Pozvala jsem ji na Nicholasův zápas příští pátek a pak jsme si společně lakovaly nehty a drbaly kluky. Samozřejmě jsem do nich nezařazovala Donathana, protože jen zmínka o něm mě píchla u srdce.

,,Bianco, stalo se ti někdy, že si začala cejtit něco k člověku, u kterýho sis nikdy dřív nepomyslela, že by mohl bejt něco víc?'' zeptala se znenadání a já zavřela tubu od modrého laku a zarazila se. Netušila jsem, jestli tím teď míří na Dona, nebo na své vlastní pocity, ale i tak jsem pozvedla obočí a nehodlala odpovídat dřív, než svou otázku nerozvede. ,,No, prostě mám pocit, že se cejtím v Pablově přítomnosti hrozně zvláštně, ale... ale hezky zvláštně a já mám pocit, že to není tím přátelským způsobem, pokud mi rozumíš,'' řekla mi dost krkolomně a já se neubránila uculení, protože mi bylo okamžitě jasné, o co tu jde, a nepochybovala jsem o tom, že se ti dva dříve nebo později dají dohromady. Na druhou stranu se tu objevila ta mrcha závist a já musela přiznat, že žárlím na pouto, které se mezi nimi začínalo vyvíjet, jelikož já tu možnost jej mít nemohla.

,,Myslím, že tě chápu,'' odvětila jsem po chvíli. ,,A myslím, že se nemáš čeho bát a měla bys vítat tyhle pocity s otevřenou náručí, protože tě může potkat něco opravdu krásnýho. Sice jsem nikdy nebyla skutečně zamilovaná, ale myslím, že vím, jak se při tom člověk cejtí.'' Lena mě pozorovala se svraštělým obočím a vráskou uprostřed čela a já si pohrávala s čerstvě nalakovaným palcem na ruce a snažila se vypadat ze všech sil vyrovnaně. ,,Moc ti to přeju a myslím, že tě Pablo má vážně rád. Jak tě podporuje a zastává se tě a kouká na tebe, jako bys byla snad jediná holka na celým tomhle světě. Nenech ten pocit, aby ti vyklouzl. Je to až moc vzácný.'' Prosebně jsem se jí zahleděla do očí, které se leskly a starostlivě těkaly po mém obličeji. Moc jsem chtěla, aby byla šťastná a aby jí to štěstí poskytl kluk, který ji bude milovat a nikdy jí neublíží.

,,B,'' šeptla. ,,Pusť ho z hlavy. Akorát ti to ubližuje.'' Stiskla mi ruku a já zadržela slzy, protože už jich vyteklo ohledně téhle události až moc. Jen jsem mlčky kývla a spolykala tu zábranu v krku, která mě upozorňovala na to, že se můžu každou chvíli zase sesypat.

,,Tolik mě zklamal,'' hlesla jsem. ,,A i když to bude znít zatraceně šíleně, tak jsem na pár krásnejch momentů měla vážně pocit, že mě má ten problémovej kluk rád.'' Lena okolo mě ochranitelsky obmotala obě paže a těšila mě stejně jako mě těšil Nicholas nebo máma. Ale k čemu to bylo, když tím nedokázali utlumit tu bolest, která převyšovala i následky Morbusu.

///

Neděli jsem si vyhradila jenom sama pro sebe. Sbalila jsem si do batohu skicák a kreslící potřeby a prošla si kus Toronta se sluchátky v uších, které jsem dala tak nahlas, aby se pro mě okolní svět stal jen tichou kulisou. Bylo zamračeno a těsně před studenou bouřkou. Vlhký vzduch mi narážel do bledého obličeje a já si nasadila kapuci, aby mi z vlasů neudělal jedno beztvaré nevzhledné křoví.

Přemýšlela jsem nad všemi těmi lidmi, které jsem míjela. Kolik bolesti dokázali skrýt za své indiferentní výrazy. Mohla jsem klidně procházet okolo týrané ženy anebo člověka, kterému někdo blízký umřel a on měl srdce rozervané na malé kousky. My lidé jsme byli ale výjimeční v jedné určité věci. V práci s mimikou. Nemůžeme proto vědět, zda ta nejusměvavější osoba mezi námi netrpí právě nejvíc z nás. Občas to vyčteme z očí, ale i ty se časem naučí lhát.