Tam, kde je bolest normální

Spreje to řekly za nás

Občas si připadám jako jehelníček. Sloužím lidem jen k tomu, aby do mě zabodávali svou bolest. Jsem malý měkký polštářek pro desítky jehliček, které se mě drží, jak jen to jde. Není to zas taková obtíž, jen nikdy nevím, kdy mnou ten ostrý hrot projede a zanechá za sebou hlubokou ranku.

Potom, co jsme našli i ten portugalský slovník a opustili antikvariát, kde nás nákup přišel na pouhý jeden dolar, jsme vyrazili hledat růžový sprej nebo barvu, abychom pak mohli předělat konev a vyškrtnout si další věc ze seznamu.

Donathan se ke mně choval až s přehnanou péči a neustále kontroloval každý můj sebemenší pohyb, jako bych snad měla každou chvíli umřít. Bylo to od něj hezké, protože v takových chvílích jsem opravdu měla pocit, že je v něm kus lidskosti.

,,Jak je to vlastně mezi tebou a tím fotbalistou?'' zeptal se naoko nezaujatým tónem a s rukama v kapsách si ležérně vykračoval. V duchu jsem se nad tím divadýlkem uculila, ale hned nato se s přivřenými víčky chytla za ruku.

,,Myslím, že se to vyvíjí dobře. Možná to bude mít i nějakou budoucnost,'' odvětila jsem naschvál se spokojeným úsměvem a Donathan zatnul čelist, přesně tak jak jsem očekávala. Přikývl na srozuměnou a pak chvíli pouze mlčel a ošoupanými kanadami kopal do malých kamínků na chodníku.

,,Takže včera, jak si říkala, že by sis s ním dokázala představit vztah, to byla pravda?'' vyzvídal dál, ale hraný nezaujatý tón už ztrácel na jistotě. Rozhodla jsem se ho trochu potrápit a oplatit mu tím to jeho odtažité chování před pár hodinami, jelikož na něm bylo zřetelně vidět, že mu to vadí.

,,Jo, určitě. Víš, dost si rozumíme. Myslím, že by nám to mohlo klapat, až tomu dáme víc času.'' Třela jsem si bolavou ruku a zadržovala v sobě škodolibý smích. Donathan zatínal čelist tak usilovně, že jsem se bála, že mu praskne a jeho překvapivě bílý chrup navzdory kouření se rozsype po chodníku.

,,Tak fajn,'' hlesl chladně s pohledem přišpendleným k zemi a křečovitě našpulenými rty. Pozorovala jsem, jak mhouří oči víc a víc a snaží se potlačit svou zlost.

,,Máš snad nějaký námitky?'' Podívala jsem se na něj s hlavou mírně nakloněnou do strany a on malinko zrudl. Pak se zamračil a razantně zavrtěl hlavou.

,,Proč bych jako měl? Je mi to fuk. Dělej si, co chceš, když se ti tak líbí. Myslel jsem ale, že nejseš tak tuctová, aby sis začala s krásným blonďákem, co hraje fotbal a je všude tak oblíbenej a stále perfektní,'' pronášel sarkastickým tónem a já se vyloženě bavila nad tím, že jeho ego nedokázalo unést můj zájem o Nicholase. Pravdou ale bylo, že mnohem víc mě to táhlo právě k Donathanovi, i když jsem si moc přála, abych to tak necítila a aby se to on sám nikdy nedozvěděl.

,,A s kým jiným bych si podle tebe měla začít? S tebou? Myslela jsem, že ty a vztahy nejdou k sobě,'' provokovala jsem ho s kmitajícím obočím vytrvale dál a Donathan mě zpražil pohledem. Pak se snažil působit opět lhostejně, ale byl možná ještě mizernějším hercem než já.

,,Já bych do vztahu s nikým nešel, víš? Já si prostě jenom myslím, že ty a on k sobě nepatříte!'' vymáčkl ze sebe kostrbatě, zatímco si skoro utrhl pramen havraních vlasů, kterými se neustále nervózně prohraboval.

,,Ty neumíš lhát, Done. To je tvoje nevýhoda. Zkrátka k šoku obou žárlíš,'' odpálkovala jsem ho a zastavila se, abych zjistila, kde se právě nacházíme. Jakmile jsem na něj ale nedávala pozor, natlačil mě na ošuntělou omítku nejbližšího domu a přitiskl rty k mému uchu.

,,I kdybys teď mluvila pravdu, tak ti garantuju, že se s Nicholasem nebudeš nikdy cejtit tak jako se mnou. Moc dobře vidím, jak na mě koukáš. Jak si včera byla zklamaná, že jsem to utnul tak brzo. Chceš mě, Bianco, i když jsem zmrd, protože jsme si tak zatraceně podobný. Oba dva plný tajemství a záhad. Oba naprosto vyčleněný z kolektivu. Jiný a prahnoucí po nebezpečí a novejch věcech. Čím dýl jsme spolu, čím víc spolu trávíme čas, tak tím víc se navzájem nacházíme. Seš zkaženější a zvrácenější a odvážnější, když seš pod mým vlivem. A mně se to zatraceně líbí, Bianco. Rozmysli si, jestli tomu chudákovi dáš šanci, když já ti můžu nabídnout celej svět, stejně jako ty mně.'' Otřel se rty o můj ušní lalůček a sjel těmi měkkými rudými polštářky až na krk. Zadrhl se mi dech někde v krku a nedokázala jsem ze sebe nějakou dobu dostat ani jednoslovnou odpověď.