Otevřela jsem oči. Ležela jsem v bílé místnosti a byla zabalená do vypraných bílých pokrývek. Bolelo mě celé tělo. Hrdlo jsem měla sevřené a v hrudníku těžko, jako by se ze mě ten tunový balvan stále ještě neskutálel. Nedokážu snad ani popsat, co všechno jsem v ten moment prožívala. Při pohledu na prázdné zdi, na zamřížované okno, na to všechno kolem.
Kdybych v ten moment nic necítila, myslela bych si, že jsem vážně mrtvá. A možná jsem i byla, jen jsem si bohužel Morbus odnesla i do nebe.
Co se stalo? Kolovalo mi hlavou. A komu se to vlastně stalo? I tahle nepříjemná otázka se mi ocitla v myšlenkách.
Někdo mě přivázal napevno k posteli, takže jsem se nemohla hýbat a akorát mě při vrtění pořezaly hrany plastových pásek. Byla jsem zmatená a hlavně absolutně bezmocná. Začala jsem panikařit a pokusila se s umělými pouty znovu zápasit, ale odměnily mě jen dalšími rudými rýhami na zápěstí.
,,Halo?'' Můj hlas zněl tak vzdáleně, že jsem ani nevěřila, že to mluvím opravdu já. Měla jsem sucho v ústech a vycházely ze mě převážně jen sípavé zvuky, jako bych se dusila. ,,Halo!'' Pokusila jsem se zvýšit hlas, ale akorát jsem se rozkašlala a přišla o všechnu vůli mluvit dál.
Kde všichni sakra byli? A kde byl Donathan?
Rozbrečela jsem se a doufala jsem, že tím alespoň zabiju čas o samotě a udělá se mi třeba líp. Ve výsledku mi ale bylo spíš mizerně a ke všemu jsem byla oteklá.
Za dveřmi cosi zašramotilo a po chvíli dovnitř vešel černovlasý kluk s úplně bledou pokožkou. Byl pomalu bělejší než stěny kolem mě a ta prázdnota v jeho očích ve mně vyvolávala ještě mnohem větší deprese, než celá místnost. Úlevně se pousmál, když si všiml, že jsem vzhůru, a došel mlčky k mé posteli. Pohyboval se pomalu a táhl vedle sebe malý vozík s hadičkami a přístrojem, který mu nejspíš dali doktoři jako jediné možné východisko pro to opustit svůj pokoj.
,,Jsi vzhůru. Konečně,'' zašeptal a studeným prstem mi přejel po mokré tváři od ještě nezaschlých slz z rozmaru. Moje tělo začalo okamžitě reagovat na jeho přítomnost obsypáním se husí kůží. ,,Bianco, stalo se spoustu věcí za dobu, co si spala. Vlastně si prospala i Vánoce. Byla si dlouho dobu... prostě pryč. Je to zvláštní. Nikdo neví, co se s tebou dělo.'' Kousl se do spodního rtu, který splýval s jeho pokožkou, jako by se mu z těla vytratila všechna krev. Oči měl vlhké a já doufala, že nebude stejně jako já brečet, protože jen při pomyšlení na to mi bylo úzko. ,,Žádnej doktor neví, co se ti stalo. Prostě si ječela a mlátila sebou a bylo to hrozný. Už nikdy to nechci zažít znova. Bylo to.... Bianco, nikdy jsem se netrápil víc, než při pohledu na tebe, jak trpíš a já ti od toho nemůžu pomoct. A pak si se přestala cukat a všechen křik ustal. A probudila ses až teprve teď. To je neuvěřitelný. Každej den tu u tebe několik hodin sedávám a čekám až se to stane, a teď jsem tvoje probuzení prošvihnul.'' Popadl mou ruku a opřel si o ni ztrápeně hlavu.
,,Nechci, aby se ti přitížilo, ale musím ti to říct, protože vím, že bys to chtěla vědět.'' Nadechl se a pak vyfoukl všechen vzduch z plic, při čemž se mu po tváři svezlo pár dalších slz. ,,Něco se stalo Leně a Pablovi. Něco naprosto odpornýho.'' Nenávistně zatnul čelist a já pocítila malé škubání v té své. ,,Měl v tom prsty Pablův nevlastní bratr a taky ten hajzl, co tě nabaloval v tom klubu, kde jste byli. Nechci ti to tady do detailu vyprávět, ale Lenu... celá ta jeho parta, prostě ji....,''' neměl se dál ke slovu, ale já věděla už předem, o čem mluví. Sevřela jsem mu palec jak nejsilněji jsem se svou slabostí dokázala a pak se rozbrečela taky, protože jsem si uvědomila, že mluví o mojí nejlepší kamarádce a k tomu všemu ještě o mém dobrém příteli.
Modlila jsem se předtím, aby to nebyli oni. To vědomí bolelo mnohem víc, než to všechno, co jsem musela místo jich obou cítit. ,,Stalo se to ve stejnej den jako tobě a já... já mám pocit, že...'' Umlčela jsem ho tichým pst, aby nemusel říkat to nejhorší a aby se nepotácel v detailech, které mu akorát tak ubližovaly, a Donathan na mě vrhl zmatený uslzený pohled. Oplácela jsem mu ho se stejnou intenzitou a byla rozhodnutá. Věděla jsem, že je ten čas. Čas mluvit. Čas odhalit Morbus.
Mamce bych to asi jen tak říct nedokázala. Myslím, že po tom, co by to zjistila a uvěřila tomu, zabila by ji už jen ta představa, že jsem cítila rány otce a jejího nadřízeného. Ale Donathan... Kluk, co chápal moje nevím, mohl pochopit i tohle, protože to mi tehdy po vyslovení našeho hesla slíbil. Skoro jsem nemohla dýchat, jelikož po těch 16ti letech, kdy jsem ani nepípla, opravdu nastal ten zásadní moment, kdy někomu svěřím svoje největší tajemství.
,,Vždycky jsem se před lidma spíš skrývala. Nemluvila jsem o sobě a nemluvila ani o svých pocitech a nevysypávala nikomu nikdy svoje problémy,'' začala jsem promlouvat tichým chraplavým hlasem a smutně hleděla na černovlasého kluka před sebou, jehož oči byly široce rozevřené dokořán, jako dveře do bezpečí, které mi poskytoval. Nádherné oči. Dva kousky hořké čokolády. ,,Ale pak jsem objevila Vás. Campari. Partu těch nejúžasnějších přátel a nejen to.'' Pokusila jsem se mu znovu stisknout ruku, ale byla jsem po minulém úsilí příliš slabá, a tak to musel udělat místo mě on. ,,Časem jsem si už byla vědoma, že bych pro vás byla schopná udělat cokoli. Tak moc jsem si vás během krátké chvíle zamilovala a přimkla k vám, že mi to vůbec nepřišlo nemožné. Hlavně k tobě, Done. A taky k Leně.'' Polkla jsem, abych alespoň trochu svlažila vysušené hrdlo, a cítila jsem se, jako by mi do krku sjíždělo struhadlo. ,,Done, cítil si něco, když si to tu noc napral do stromu? Ještě před tím, než si upadl do bezvědomí?'' zašeptala jsem tu nejzvláštněji položenou otázku a on se zmatením zavrtěl hlavou.
,,Ne, nechápu proč, ale nic mě nebolelo. Nic jsem necejtil,'' odvětil stejně tiše jako já a nejspíš se v tom všem snažil najít v duchu spojitost, která nepřicházela.
,,A pamatuješ si, jak jsme se poznali? Za tím obchoďákem?'' Ihned přikývl a v hlavě si naše setkání jistě přemítal, protože se malinko pousmál. Pak se ale zakabonil, když si uvědomil, v co to naše setkání vygradovalo.
,,Jo, tehdy si křičela a...,'' zmlkl a zvláštně se na mě podíval. ,,Ale neřekla si mi důvod. Nikdy.'' Kývla jsem a zavřela oči. Na poslední moment jsem se uzavřela do sebe. Na posledních pár vteřin byl Morbus ještě jen mým tajemstvím.
,,Narodila jsem se se zvláštní schopností prožívat bolest za ty, které miluju, Donathane. Za mamku, za níž jsem prožila bolest, kterou cítila, když ji můj táta i šéf bili. Taky za dědu, který umíral na rakovinu. A když jsem tenkrát pochopila, že se taková věc neděje všem. Že jsem já ojedinělej případ člověka, který tímhle trpí a chodí po zemi, uzavřela jsem se před světem i blízkými. Bála jsem se, že budu cítit víc a víc bolesti, čím budu starší, a z toho jsem měla neskutečný strach, takže jsem neměla zájem ani vytvářet nová přátelská pouta nebo jiné vztahy. Ale pak jsem poznala vás, a i když jsem se tomu ze začátku ze všech sil bránila, i když jsem se furt bála toho, co se může stát, najednou jsem byla ochotná to kvůli vám všechno překonat. Protože rodinu si zaslouží každý a mě už nebavilo být sama.
Nikdy bych se nerozhodla jinak. Nelitovala jsem tehdy, kdy jsem cítila tvoje bolavé koleno, Lenin rozstřihnutý prst, Elmina opařená stehna, Namina naražená bedra, Pablovu ruku, tvou autonehodu a nelituju ani teď, kdy jsem si převzala Lenino a Pablovo utrpení, protože jste pro mě těmi nejdůležitějšími lidmi, které nadevše miluju. Tebe miluju, Donathane.'' Podívala jsem se stranou a malinko se usmála, že jsem to konečně dokázala říct nahlas. ,,Tohle je moje největší tajemství, které teď znáš už i ty. Je to zvláštní, vlastně bláznivý a k neuvěření, já vím. Ale sám znáš důkazy a jsem si jistá, že víš, že nelžu.'' Znovu jsem na něj pohlédla a zjistila, že brečí. Měl ještě vytřeštěnější a rudější oči než před tímhle mým upřímným monologem. Drtil mi ruku, ale kupodivu bylo příjemné cítit po dlouhé době také svou vlastní bolest. Sklesle a odevzdaně jsem mu pohled oplácela. Zírali jsme na sebe beze slov snad celou věčnost. Nebylo třeba mluvit. Věděla jsem, že mi věří.
Stoupl si, prohrábl rozcuchané vlasy, které si zjevně neumyl několik dní, ale mně to nevadilo, protože byl i přesto zatraceně atraktivní, a když se ke mně znovu otočil, tak zavrtěl hlavou, jako by něco odmítal přijmout.
,,Ublížil jsem ti. My všichni jsme ti tak moc kurva ublížili. Nechápu, jak si mohla všechno to, co se stalo, zvládnout. Do prdele, já jsem takovej sráč!'' začal silně nabírat na hlase a já se bála, že tím někoho přivolá a já tu ve výsledku zůstanu opět sama. ,,Nenechal jsem si nasadit léky, když si mě o to vyloženě prosila, a tys kvůli tomu trpěla mnohem víc. Nikdo nebral ohled na to, že nás nic nebolí, a absolutně jsme všechno ignorovali, včetně všech tvejch indicií.
Mělo mi to dojít. Jak ses vždycky zhroutila a bezdůvodně brečela. A já tě obviňoval z toho, že mi nedůvěřuješ, přičemž si to se mnou myslela jedině dobře. Choval jsem se k tobě jako hajzl a tys mě i přesto všechno měla ráda a nevpálila mi to do očí, protože seš tak zatraceně úžasná a nesobecká bytost!
Zabíjel jsem tě každej den a ty mi říkáš, že mě miluješ? Po tomhle tom? Jak je to vůbec možný, Bianco?! Seš ten nejvíc čistej člověk, kterýho znám a vůbec kdy potkám, jenomže seš zároveň až přehnaně obětavá a... krucinál, takhle to přece dál nejde. Ne! Nemůžu dovolit, aby se ti to furt dokola dělo. Co když to nezvládneš? Co pak?!'' vykřikl s nehty zarytými do jemné kůže na lebce a já pokrčila rameny, protože to jsem opravdu nevěděla a ani nad tím nechtěla přemýšlet. Co by se stalo? Měl snad Morbus svoje limity? Nikoho jsem se na to nemohla zeptat, ale pravdou bylo, že mě to uvnitř trápilo.
,,Donathane, pokud tohle všechno mám za to, že můžu být s váma, že můžu mít konečně rodinu a nemusím se cítit sama, je mi to jedno. Jsem zvyklá. Je to jako když se narodíš slepej, nebo s Tourettovým syndromem, zkrátka si na to zvykneš a pomalu to ani nevnímáš. Chápeš?'' Vrtěl odmítavě hlavou, protože to nejspíš chápat ani nechtěl, a usilovně se při tom mračil.
,,Tohle nejde. Musíš to říct všem, aby na to byli připraveni a aby ti nezpůsobovali zbytečně další problémy. Prosím!'' Sepjal ruce a klekl si k mé matraci. ,,Jsem vděčnej, žes mi natolik věřila a prozradila mi něco tak moc osobního, ale teď, když to vím, mám snad i malý právo ti do toho mluvit. Prosím! Řekni to všem, ať si dají pozor.'' Zoufale na mě zíral, ale byla jsem skálopevně rozhodnutá, jak s tím naložím. Úplně stejně jako do chvíle, než jsem to řekla Donathanovi.
Mlčet. Mlčet. Mlčet.
,,Ne, Donathane. Já jim to neřeknu a ty to taky neuděláš. Slib mi to.'' Zatínal pěsti a bylo na něm vidět, že se dost přemáhá, aby kvůli tomu nevyjel, ale nakonec to vzdal, což nejspíš podpořil můj nynější stav.
Položil si čelo na mé a políbil mě jemně na rty. Oba jsme je měli popraskané a bez kapky krve a vzhledem k okolnostem to asi nebylo ani moc hygienické, ale i tak to byl jeden z nejhezčích polibků, které jsem od něj kdy dostala.
///
Následující dny byly šílené. Dostala jsem se z nemocnice po dlouhém přesvědčování doktorů, že se cítím skvěle, přestože jsem byla nucena pravidelně docházet na kontroly, aby se mi náhodou nepřitížilo, a po návratu domů mě čekal jeden šok za druhým.
Máma vypadala hrozně. Pod očima jí visely uhelné vaky a byla pohublá. Tváře měla propadlé a skoro jsem se pořezala o její klíční kosti, když mě k sobě silně přitiskla. Za celou dobu, co jsem byla mimo, do sebe totiž nedostala ani kousek jídla a pěkně se to na ní podepsalo. Peter Culver nevypadal o moc líp. Nebyl oholený, přibylo mu snad i pár vrásek a stejně jako máma rapidně zhubl. Bylo to neuvěřitelné. Dělal jsi o mě starosti, jako bych byla jeho vlastní dcera, a i když to došlo do takového extrému, dojalo mě to.
Mámu jsem ihned donutila se najíst a ona do sebe s velkým přemáháním dostala aspoň celozrnné pečivo se zeleninou. Neustále na mě zírala a kontrovala každý můj pohyb, abych se náhodou nesvalila na zem v křečích a za doprovodu hlasitého řevu. Bylo fakt, že jsem se pohybovala pomalu. Stále jsem cítila útoky Anthonyho party a nebylo to zrovna příjemné.
,,V nemocnici tě navštívili tvoji přátelé. I Nicholas,'' sdělila mi mamka u večeře, zatímco se dloubala ve své porci, a já na ni pohlédla prázdným pohledem. Přemýšlela jsem, jestli se přišli podívat i Lena s Pablem. Já sama jsem byla rozhodnutá je co nejdřív překvapit svou návštěvou, abych se ujistila, že to zvládají. Nepočítala jsem však s tím, že budu odcházet s přesvědčením, že ano.
,,Byl tam i děda na Vánoce. Brečel,'' pokračovala a zvlhly jí při tom oči. Hlavu si opřela do dlaně a Peter, který tu s námi seděl, ji objal okolo ramen a lítostivě si ji prohlížel. ,,Myslela jsem, že mi umřeš. Myslela jsem, že jsem tě ztratila, Bianco!'' rozvzlykala se nanovo a já obešla stůl, abych ji mohla utěšit. Ve třech jsme se v naší malé kuchyni tiskli k sobě v hromadném objetí a mně v tu chvíli došlo, že jsme opravdu rodina. Věděla jsem, že nebude mít dlouhého trvání a společně se k sobě i nastěhujeme. Nejspíš asi k Peterovi, protože ten bydlel ve větším přepychu na rozdíl od nás s mámou. Její plat nám neumožňoval nic moc většího a já si nikdy nestěžovala, ale byla jsem přesvědčená, že někdo jako Peter bude chtít pro nás všechny brzy komfort.
Po večeři jsem se zavřela v pokoji a dosedla ke stojanu. Klížily se mi oči, ale chtěla jsem se uvolnit alespoň při malování, jehož účinek vždy zafungoval. Nestačila jsem však domalovat ani hlavní obrysy své představy v hlavě a už se rozezvonil domovní zvonek. Naslouchala jsem máminým krokům v hale mířícím ke dveřím a následnému tlumenému rozhovoru.
,,Bianco, je tu Nicholas!'' zavolala na mě a v hlase jí zněla radost. Sešla jsem dolů a upravila si cestou trochu vlasy, aby mě neviděl v tom nejhorším stavu. Jako obvykle mu to slušelo. V jeho modré košili ledabyle přehozené přes tmavé džíny. Vše doplňoval oslnivým úsměvem, který se mu odrážel i v pomněnkových očích. Hned mě na přivítanou silně objal a políbil do vlasů. Zkontroloval si mě na délku paží a zatvářil se starostlivě, když zjistil, jak jsem bledá a pohublá.
,,Tolik jsem se o tebe bál, Bianco,'' šeptl a vzal mě kolem ramen, zatímco jsem ho vedla k sobě do pokoje, kde se posadil na postel a já naproti němu. Necítila jsem se na to, abych s ním vedla dlouhý rozhovor a Nicholas to poznal a do ničeho mě proto nenutil. Mlčky jsme seděli a zírali na sebe a on pak z kapsy vytáhl flešku a pozvedl tázavě obočí. Kývla jsem, protože jsem neměla náladu na nic víc, než jen na film, popcorn a válení se v peřinách.
Přitulila jsem se Nicholasovi a dívala se s ním na starý animák, který mě alespoň na chvíli odreagoval. I tak jsem se pak po jeho odchodu svalila do postele a brečela jsem do úplného vyčerpání, poněvadž to na mě všechno dopadlo. Měla jsem za to, že po takové události jsem už přece nemohla být nikdy v pohodě.