Občas si připadám jako jehelníček. Sloužím lidem jen k tomu, aby do mě zabodávali svou bolest. Jsem malý měkký polštářek pro desítky jehliček, které se mě drží, jak jen to jde. Není to zas taková obtíž, jen nikdy nevím, kdy mnou ten ostrý hrot projede a zanechá za sebou hlubokou ranku.
Potom, co jsme našli i ten portugalský slovník a opustili antikvariát, kde nás nákup přišel na pouhý jeden dolar, jsme vyrazili hledat růžový sprej nebo barvu, abychom pak mohli předělat konev a vyškrtnout si další věc ze seznamu.
Donathan se ke mně choval až s přehnanou péči a neustále kontroloval každý můj sebemenší pohyb, jako bych snad měla každou chvíli umřít. Bylo to od něj hezké, protože v takových chvílích jsem opravdu měla pocit, že je v něm kus lidskosti.
,,Jak je to vlastně mezi tebou a tím fotbalistou?'' zeptal se naoko nezaujatým tónem a s rukama v kapsách si ležérně vykračoval. V duchu jsem se nad tím divadýlkem uculila, ale hned nato se s přivřenými víčky chytla za ruku.
,,Myslím, že se to vyvíjí dobře. Možná to bude mít i nějakou budoucnost,'' odvětila jsem naschvál se spokojeným úsměvem a Donathan zatnul čelist, přesně tak jak jsem očekávala. Přikývl na srozuměnou a pak chvíli pouze mlčel a ošoupanými kanadami kopal do malých kamínků na chodníku.
,,Takže včera, jak si říkala, že by sis s ním dokázala představit vztah, to byla pravda?'' vyzvídal dál, ale hraný nezaujatý tón už ztrácel na jistotě. Rozhodla jsem se ho trochu potrápit a oplatit mu tím to jeho odtažité chování před pár hodinami, jelikož na něm bylo zřetelně vidět, že mu to vadí.
,,Jo, určitě. Víš, dost si rozumíme. Myslím, že by nám to mohlo klapat, až tomu dáme víc času.'' Třela jsem si bolavou ruku a zadržovala v sobě škodolibý smích. Donathan zatínal čelist tak usilovně, že jsem se bála, že mu praskne a jeho překvapivě bílý chrup navzdory kouření se rozsype po chodníku.
,,Tak fajn,'' hlesl chladně s pohledem přišpendleným k zemi a křečovitě našpulenými rty. Pozorovala jsem, jak mhouří oči víc a víc a snaží se potlačit svou zlost.
,,Máš snad nějaký námitky?'' Podívala jsem se na něj s hlavou mírně nakloněnou do strany a on malinko zrudl. Pak se zamračil a razantně zavrtěl hlavou.
,,Proč bych jako měl? Je mi to fuk. Dělej si, co chceš, když se ti tak líbí. Myslel jsem ale, že nejseš tak tuctová, aby sis začala s krásným blonďákem, co hraje fotbal a je všude tak oblíbenej a stále perfektní,'' pronášel sarkastickým tónem a já se vyloženě bavila nad tím, že jeho ego nedokázalo unést můj zájem o Nicholase. Pravdou ale bylo, že mnohem víc mě to táhlo právě k Donathanovi, i když jsem si moc přála, abych to tak necítila a aby se to on sám nikdy nedozvěděl.
,,A s kým jiným bych si podle tebe měla začít? S tebou? Myslela jsem, že ty a vztahy nejdou k sobě,'' provokovala jsem ho s kmitajícím obočím vytrvale dál a Donathan mě zpražil pohledem. Pak se snažil působit opět lhostejně, ale byl možná ještě mizernějším hercem než já.
,,Já bych do vztahu s nikým nešel, víš? Já si prostě jenom myslím, že ty a on k sobě nepatříte!'' vymáčkl ze sebe kostrbatě, zatímco si skoro utrhl pramen havraních vlasů, kterými se neustále nervózně prohraboval.
,,Ty neumíš lhát, Done. To je tvoje nevýhoda. Zkrátka k šoku obou žárlíš,'' odpálkovala jsem ho a zastavila se, abych zjistila, kde se právě nacházíme. Jakmile jsem na něj ale nedávala pozor, natlačil mě na ošuntělou omítku nejbližšího domu a přitiskl rty k mému uchu.
,,I kdybys teď mluvila pravdu, tak ti garantuju, že se s Nicholasem nebudeš nikdy cejtit tak jako se mnou. Moc dobře vidím, jak na mě koukáš. Jak si včera byla zklamaná, že jsem to utnul tak brzo. Chceš mě, Bianco, i když jsem zmrd, protože jsme si tak zatraceně podobný. Oba dva plný tajemství a záhad. Oba naprosto vyčleněný z kolektivu. Jiný a prahnoucí po nebezpečí a novejch věcech. Čím dýl jsme spolu, čím víc spolu trávíme čas, tak tím víc se navzájem nacházíme. Seš zkaženější a zvrácenější a odvážnější, když seš pod mým vlivem. A mně se to zatraceně líbí, Bianco. Rozmysli si, jestli tomu chudákovi dáš šanci, když já ti můžu nabídnout celej svět, stejně jako ty mně.'' Otřel se rty o můj ušní lalůček a sjel těmi měkkými rudými polštářky až na krk. Zadrhl se mi dech někde v krku a nedokázala jsem ze sebe nějakou dobu dostat ani jednoslovnou odpověď.
,,Celej svět? Jak bys mi ty mohl nabídnout celej svět, když mě ani nevpustíš do toho svýho, Donathane?'' Odstrčila jsem ho od sebe tak prudce, až se zaklopýtal, a byla jsem naštvaná, že si mě mohl tak snadno získat pár slovy.
Měl ale pravdu. Chtěla jsem ho, nebo aspoň jednu jeho část, která se mi včera složila ve stanu, která ke mně mluvila něžně a hezky a s mým srdcem vyváděla bláznivé věci. Nechtěla jsem tohohle arogantního frajírka, který všude cpal jenom tu svou tajemnou image.
,,Řekl jsem ti něco, co nikdy nikomu předtím, Bianco. Nevyspal jsem se včera s tebou, protože jsem nechtěl, abys svoje poprvý prožila bez lásky. Nesnesu pomyšlení, že trávíš čas s tím narcistickým balonem! Jakej větší důkaz chceš k tomu, abych ti dokázal, že mi kurva nejseš lhostejná a že jsem kvůli tobě schopnej žárlit i se starat, jestli seš v pohodě?
Věř mi, proboha. Věř mi, protože já upřímnost neberu nadarmo. Proč mi prostě nedokážeš věřit, když já tobě jo?'' zeptal se frustrovaně a zase se ke mně přiblížil, až mě jeho uhelné konečky zašimraly na čele. Zvedla jsem oči a podívala se na něj zcela jiným pohledem. V hlavě mi zněl pouze a jen Morbus a musela jsem hlavu ihned zase sklopit, aby si nevšiml, že se mi pod víčky hrne slaná voda. Vždycky jsem si přála poznat někoho, komu bych mohla natolik důvěřovat, že bych mu o Morbusu sama od sebe pověděla, ale zdálo se mi naprosto nemožné to s kýmkoli uskutečnit.
Lidi v téhle době věřili na to, že jednou budeme žít ve vesmíru a osídlíme si planetu, která bude podobná té naší. Věřili na mimozemšťany, na všelijaké Bohy, na to, že gumoví medvídci způsobují rakovinu, ale jak by mohli uvěřit tomu, že jsem schopna do sebe přenést bolest člověka, kterého mám ráda?
Tohle... tohle by nepochopil ani ten největší pošuk, který se každý den věnuje výzkumu hominidů.
,,Promiň, Donathane. Já nevěřím nikomu,'' šeptla jsem a rychle zamrkala. Vymotala jsem se zpod jeho silného těla a vyrazila kamsi pryč, aby mě neviděl zase brečet. Jedna moje část to chtěla vykřičet do světa a svěřit se právě jemu, ale ta druhá, ta mnohem větší, mě ujišťovala o tom, že takové tajemství může zůstat jen mezi mnou a tím nahoře, který mě k tomu z nepochopitelných důvodů upoutal.
,,Bianco!'' zavolal za mnou. ,,Bianco, no tak!'' volal dál, ale já se odmítala zastavit. Nechtěla jsem mu momentálně čelit se zarudlým obličejem a zmatenými pocity uvnitř mě, za které mohl on i já sama.
Zašla jsem do první prázdné uličky a sjela dolů po cihlové stěně, abych se mohla v klidu vybrečet jak z předešlé bolesti, tak toho ostatního. Přišla jsem si tolik slabá. Jako ufňukaná holka, co se furt jen lituje. Chtěla jsem se tvářit silně a hlavně silná být, třeba jako Donathan, i když byl uvnitř pořád jenom malý kluk, který toužil po vyslechnutí, ale moje přecitlivělost mě bohužel dohnala.
Moc dobře jsem věděla, že se tu za chvíli objeví, a tak jsem si rychle otřela oči od rozpité řasenky, díky níž jsem si akorát tak zašpinila rukávy.
Rozhlížela jsem se, kde se to vůbec nacházím, když jsem si všimla poházených načnutých sprejů a amatérského grafitti na zdi. Postavila jsem všechny spreje vedle sebe a hledala růžový, který bychom mohli použít na posprejování té konve. Jeden byl sice na pomezí červené, ale i tak nám mohl slušně usnadnit práci, a tak jsem si ho strčila rychle do batohu, než mě mohl kdokoli spatřit a pomyslet si, že jsem gaunerka.
Zaslechla jsem z druhého konce uličky kroky a polekaně vzhlédla. Don ke mně kráčel s nečitelným výrazem v bledém obličeji. Zastavil se těsně u mě a pak se bez jediného slova sehnul pro černý sprej na zemi. Mlčky ho otevřel, zatřásl s ním a choval se, jako by s něčím takovým už měl bohaté zkušenosti. Na čistou plochu zdi začal cosi sprejovat a já jsem bezhlesně pozorovala, jak krasopisně nadepisuje písmeno N. Netušila jsem, o co mu jde, proč nemluví, a v podstatě jsem očekávala, že na mě po chvíli vyjede a opět se budeme hádat - už ani nevím, po kolikátý by to dneska bylo - ale nic takového neudělal.
Přečetla jsem si i zbytek toho, co za moment napsal, a zmateně sledovala, jak sprej ledabyle odhazuje někam za sebe a kráčí pryč. Na zdi se vyjímal nápis NEVÍM a já v ten moment nenáviděla Morbus ještě mnohem víc než předtím za to, že mi tohle způsobil, že jsem nedokázala nikomu věřit a že jsem lidem ubližovala i přesto, že jsem je zbavovala veškeré fyzické bolesti.
///
Donathana jsem pak už nedohnala. Kamsi zmizel a po hodině marného hledání po městě jsem to s ním vzdala. Vlastně jsem se nazpátek plahočila úplně sama a proklínala ho, že mě v tom takhle vymáchal, ač jsem řekla jen pár slov, které ho vzhledem k naší situaci vůbec neměly překvapit.
Byla jsem unavená, táhla jsem na zádech plný batoh věcí a v ruce třímala tu blbou konev, kterou nebyl on schopný ani sám vzít.
Začínalo se navíc stmívat a já šla celou dobu sama převážně po asfaltové silnici skrz hluboký les za doprovodu Lany Del Ray ve sluchátkách a jejími až moc upřímnými texty, které jsem už pár let bezmezně milovala.
Samozřejmě, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na toho vybledlého černě ošaceného podivína, který mi dokola motal hlavu a který ani netušil, jaký velký efekt na mě každé to jeho slovo má. Tak strašně moc jsem si přála, aby laskavě vypadl z mojí hlavy, ale pak jsem si vybavila všechny ty momenty, kdy mi byl oporou, nebo já jemu, a zdálo se skoro nemožné něco takového ze sebe vytěsnit.
Už jsem cestou zpátky nebrečela. Nechtěla jsem plýtvat něčím tak vzácným, jako byly slzy, za někoho, kdo mi dokázal záměrně ublížit a kdo mě nechal samotnou uprostřed ničeho. Začínala jsem se bát, když skrze větvě prostoupila tma a když se nade mnou nebe poselo třpytkami. Lana mi zpívala tiše do uší a přehlušovala splašené bití mého srdce, značící, že mám opravdu strach.
Najednou jsem ani nevěděla, kam přesně mám jít. Všechny odbočky se mi spletly do jedné a v hlavě se mi začal odehrávat nehezký příběh toho, jak tu zahynu, protože mě přepadne nějaký bláznivý úchyl se sekerou, který mě nejdřív znásilní a pak rozseká na kousky.
Zašmátrala jsem v kapse, abych si vyndala mobil a zavolala Leně, ale místo toho jsem nahmatala malou kartičku, na které bylo Michaelovo číslo. Nebyla jsem ještě tak daleko od města a on mi slíbil, že mi kdykoli pomůže, pokud se mu ozvu. Navíc jsem počítala s tím, že se Lena s ostatními nalila a Donathan se potuluje bůh ví kde, čili by mě nikdo z nich nemohl přijet vysvobodit.
Vytočila jsem tedy číslo policisty a skryla se za velikým stromem u kraji cesty, jako by mi snad mohl poskytnout bezpečí.
,,Ano?'' ozvalo se z druhý strany hovoru unaveně a já se roztřásla a měla chuť mu to zase típnout. Pak jsem se ale vykašlala na zbytečné uhýbání stranou a rozhodla se nebýt pro jednou srab.
,,Ahoj, to jsem já Bianca. Dneska jsme se viděli a já mám prosbu, i když si vlastně vůbec nezasloužím Vaši pomoc. Jsem asi kilometr za městem, kde jsme se dnes potkali, a jsem sama u asfaltový cesty a hrozně se bojím. Nemohl byste pro mě zajet a dovízt mě za mýma kamarádama, prosím? Benzin Vám zaplatím!'' blekotala jsem rozrušeně a stále se ohlížela, jestli mě náhodou někdo neposlouchá anebo nestojí se sekerou v ruce rovnou za mnou. Zaslechla jsem v telefonu cinkání klíčků a kroky, které naznačovaly k tomu, že se vážně chystá vyrazit.
,,Hned jsem tam. Bianco, když si odbočovala u prvního rozcestí, šla si doprava nebo doleva?'' zeptal se mě důrazným tónem a pak bouchl dveřmi od auta. Začínala jsem pociťovat větší klid, když jsem teď věděla, že tu za moment bude.
,,Doprava, děkuju. Děkuju moc,'' opakovala jsem šeptem a málem se vděky rozbrečela. Pomáhal mi ochotně člověk, kterému jsem se já pokusila kvůli hloupé hře ukrást auto.
,,To je samozřejmost, budu tam za chvilku. Nikam nechoď a měj mě radši na telefonu. Kdyžtak křič,'' uklidňoval mě mezitím, co auto startoval. Tiše jsem seděla u kmenu stromu a poslouchala Michaelův klidný hlas, který mi vyprávěl o jeho malé dcerce Sarah. Usmívala jsem a dívala se upřeně před sebe, abych zabránila tomu nehezkému pocitu, že se kolem mě může nacházet kdokoli.
Za pár minut mě Michael našel. Chlácholivě mě vzal okolo ramen a zatopil pořádně v autě, abych se po hodinách v chladném počasí zahřála. Byla jsem mu tak vděčná, že jsem se ani nezmohla na slovo a rozbrečela se jak malá holka.
,,Proč si vlastně nešla s tím klukem?'' optal se váhavě a myslel tím určitě Donathana. Nechtěla jsem mu tu vylívat ty složité vztahy, které jsme mezi sebou měli, a tak jsem jen mlčky zavrtěla hlavou.
,,Nějak mě tu zapomněl. Nechci o tom mluvit, promiňte,'' zašeptala jsem sklesle omluvu a on chápavě pokýval hlavou a pohladil mě po rameni.
Pak už zbytek cesty nevyzvídal a jen si potichu pobrukoval písničku z radia, která byla na můj vkus v tuhle chvíli až moc pozitivní. Zaparkoval u cesty, odkud už jsem zahlédla plameny ohně, a starostlivě si mě prohlédl, jako by si snad nebyl zcela jistý tím, zda mě má za nimi pustit.
,,Děkuju moc. Zachránil jste mě,'' poděkovala jsem a vytáhla peněženku, abych mu zaplatila za benzin, přestože jsem v ní moc peněz neměla, ale on mě rukou rázně zastavil a pokroutil odmítavě hlavou.
,,To ne. Udělal jsem to rád. Seš hodná holka, Bianco. Nenech se měnit lidmi, co měli smůlu a nenarodili se tak výjimeční, jako seš ty.'' Jeho slova mi naprosto vzala dech a cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Pak jsem kývla stydlivě na souhlas, protože na lepší reakci jsem se nezmohla, a raději si pohrávala se zapínáním na své peněžence, abych se mu nemusela dívat do očí.
,,Děkuju.'' Vystoupila jsem ven a ještě tiše stála u otevřených dveří, abych mu něco řekla, ale nic ze mě nevyšlo, protože mě obral o hlas. Zamířila jsem tedy pomalu k ohni a pak se ještě naposledy otočila, abych Michaelovi za jeho štědrost zamávala.
Lena korzovala okolo ohně se založenýma rukama v bok a ostatní mlčky posedávali u ohně. Donathan nikde nebyl a já si znechuceně odfrkla nad jeho sobeckou povahou a nehodlala se jím dál zabývat. Jakmile mě Lena spatřila, vyskočila skoro půl metru do výšky a hlasitě zvolala moje jméno.
,,No sláva! Kde jste byli? Trneme tu strachy!'' rozkřikla se na mě a já nemohla uvěřit tomu, že mám takové štěstí, že se někdo opravdu staral o to, co se mnou je.
,,Já... Donathan,'' víc jsem ze sebe nevymáčkla a pokroutila s povzdechem hlavou. ,,Zmizel,'' řekla jsem pouze a odmítala se o tom dál bavit, i když zjevně prahli po detailech. Pak jsem se na ně letmo usmála a zamířila raději do stanu, protože jsem netoužila po ničem jiném, než se převléknout, vykoupat a jít hned spát.
Před odchodem jsem ještě přelétla pohledem hlouček u ohně a zastavila se na Pablovi, jehož pravá ruka byla obmotaná obvazy. Rozšířily se mi zorničky zděšením a pochopila jsem, že byl dalším, kdo se mi vryl do paměti, a dalším, kdo se rozhodl mě nevědomky trápit.
Místo toho, abych jako vždycky začala brečet, jsem se odlehčeně usmála a nechala je tam samotné se zaskočenými výrazy v obličejích sedět.