Sting
“Nevěděla jsem, že jste se vzali, nějak mi to uniklo,” povzdechla si Minerva. “V pořádku,” usmála jsem se. “Nevím, co to do mě tehdy vjelo,” poškrabala jsem se za krkem. “Žárlivost,” mrkla. Povzdechla jsem si. “Děje se něco?” vyptávala se. “Poslední dobou mívá “hodně práce”,” poznamenala jsem. “Možná pro tebe něco chystá,” povzbuzovala mě. “Snad,” pokrčila jsem rameny. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, Sting mířil k nám. “Ahoj, Zlato,” usmála jsem se. Chvíli na mě divně koukal a pak se otočil, že zase půjde. “Co je s tebou,” vyhrkla jsem najednou. “Vyhýbáš se mi?” spustila jsem opatrněji. “TO NEMŮŽU MÍT SVŮJ KLID?” odsekl. “Proč na mě křičíš? Jen se ptám,” pípla jsem. “TAK SE NEPTEJ,” dodal. Zatnula jsem ruku v pěst. Přišla jsem k němu. “Dobře, nebudu se ptát… na nic,” vlepila jsem mu facku. V cechu bylo hrobové ticho. I špendlík by bylo slyšet spadnout. Vyrazila jsem ven z cechu. Měla jsem slzy na krajíčku. Proč byl tak podrážděnej?
Stingův pohled:
Stál jsem tam jako solný sloup. Co… co se stalo? Lady Minerva se ke mě vydala. Ta mi dala druhou facku. “Co to mělo znamenat,” zavrčela. Polkl jsem. “Proč si na ni tak vyjel?” Rogue se připojil do konverzace. Sklopil jsem hlavu. “Já… já nevím,” povzdechl jsem. “Stejně ubohý jako vždycky,” prohlásila lady. Zvedl jsem zrak. “Před půl minutou jsem ji ujišťovala, že tvá odtažitost má dobrý důvod,” odsekla. “Bojí se, že o ní ztrácíš zájem,” dodala. “To nikdy,” vyhrkl jsem. “To neříkej nám, idiote,” Rogue si založil ruce. “Vykládej to (Jméno),” odsekl. Lady Minerva kývla. “A jako hned,” ukázali mi dveře. Bez přemýšlení a bez plánu jsem se vydal za ní. Přehrávala se mi v hlavě její slova. Nebudu se ptát… na nic. Zděsil jsem se. Snad nechce odejít. I kdyby jen natruc. Rozeběhl jsem se k nádraží. Musím ji stihnout. Hned, jak jsem doběhl, jsem se začal rozhlížet. Rozhodl jsem se nevolat, mohla by se záměrně schovat. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem ji spatřil u odjezdové tabule.
Tvůj pohled:
“(Jméno)!” známý hlas mě volal. Zatnula jsem pěsti. “(Jméno), počkej,” prohlásil skoro bez dechu. Mlčela jsem. “Hrozně mě to mrzí nechtěl jsem křičet jen…,” zasekl se. Čekala jsem, co z něho vyleze. “Je toho na mě poslední dobou čím dál víc,” oznámil poraženě. “Na co mě máš sakra,” otočila jsem se. “Na to abych ti pomohla, když to potřebuješ,” usmála jsem se. Objal mě. “Nejezdi pryč,” prosil. “Kam bych jezdila,” smála jsem se. “Já tu čekám, až přijede Yukino,” ušklíbla jsem se. Sting zrudnul. “Ty sis myslel, že bych ti utekla?” rejpala jsem do něj. “S-samozřejmě že ne,” uhnul pohledem. “Co tady teda děláš?” dál jsem ho škádlila. Rudnul víc a víc. “Yukino už je tady,” vymanila jsem se a běžela ji přivítat. Pak jsme se všichni vydali do cechu. “Tak co vyžehlils?” vyptával se Orga. Jako odpověď mi dal ruku kolem pasu. Vydali jsme se k nám do bytu cechmistra. Hned jsem byla na posteli. “Chybělas mi,” ušklíbl se.
Rogue
“Paní cechmistrová, máte návštěvu,” Sting se opíral o futra. Zvedla jsem oči od papírů. “Vidím, že máš zase u sebe Frosche,” ukázal na spící kuličku v mém klíně. “Rogue je zrovna na misi,” odůvodnila jsem. Vzala jsem kočičáka do náručí a zvedla se od stolu. “Tak jdeme,” zavřela jsem dveře od kanceláře a se Stingem jsme vešli do ‘trůnní místnosti’. Zarazila jsem se. Byla jsem plná vzteku, ale nedala jsem to na sobě znát. “Ah, Minerva,” prošla jsem kolem ní k trůnu. “(J-jméno)?” zalapala po dechu. I když nerada, přijala jsem ji zpět do cechu. “Lady je zpátky,” volal Frosch. “Jaktože není s Roguem,” ptala se Minerva zmateně. “Ten je pryč, tak se o Frosche stará jeho žena,” ušklíbl se Sting. Sešli jsme dolů, já s Minervou vedla zajímavou konverzaci. “Támhle,” ozval se hlas Yukino, když jsme vstoupili do hlavní haly. Rogue se ke mě vydal a spokojeně nevypadal. Polkla jsem.
Roguův pohled:
Během své mise jsem se dozvěděl něco, co jsem vědět nechtěl. Byl jsem nad míru vytočený. Zastavil jsem se těsně před ní. “Co je mezi tebou a královskou rodinou,” vybalil jsem na ní. Zbledla. “Kde si přišel na tak absurdní dotaz?” nechápal Sting. “TICHO,” okřikl jsem ho. “Uklidni se,” zamračil se. “Není to tvoje věc, tak se do toho nepleť!” uzemnil jsem ho. “Tak mluv,” zavrčel jsem. “Jak si se k něčemu takovému dostal?” zeptala se malinko jinak než Sting. Ta mě zkouší. “Něco jsem zaslechl v Hargeonu,” řekl jsem stroze. “A co přesně,” ptala se dál. “Že se prej zahazuješ s nápadníkem princezny,” odsekl jsem. “Že pokaždé, když nejsi tady si v paláci,” mluvil jsem dál. Prosím popři to. “CO JE TI DO MÝCH PŘÁTEL,” rozkřikla se. “PROTOŽE JE TO PODEZŘELÉ PŘÁTELSTVÍ,” křičel jsem taky. “PRINCEZNIN SNOUBENEC JE MŮJ BRATR,” vychrlila a utekla. Zaraženě jsem tam stál. B-bratr? Budoucí král se bratr… mé ženy? “(Jméno), počkej,” volal jsem za ní.
Tvůj pohled:
Zavřela jsem se v našem bytě. Chudák Frosch. Měl sedačky v první řadě na tuhle show. Ozvalo se zaklepání, pak se dveře otevřeli. “Co je,” odsekla jsem. Rogue si sedl vedle mě na gauč. “Já… promiň,” utrousil. “Promiň, že jsem takhle vyjel,” sklopil hlavu. “Já… měl strach, co se dozvím,” pokračoval. “Proč si mi neodpověděla hned,” podíval se mi do očí. “Chtěla jsem vědět, kde si ty informace vzal a v jakém znění,” odůvodnila jsem. Objal mě. “Nechtěl jsem křičet a už vůbec ne před Froschem,” prohlásil poraženě. Hladila jsem ho po zádech. Pak se mi podíval do očí. “Takže se přidáme do královské rodiny?” pozvedl obočí. Kývla jsem. Pak mě položil na záda a začal mě líbat. “Zamkni,” navrhla jsem. Usmál se a udělal tak. Vlezl si zpátky nade mě. “Co já ti provedu,” přemýšlel nahlas. “C-co?” trochu jsem se vyděsila. “Za to, že si mě takhle vyděsila,” pohladil mě po tváři. “Bude se mi to líbit?” zeptala jsem se nejistě. “Bude,” usmál se a přivlastnil si moje rty.
Lyon
Měla jsem chvíli volno, tak jsem se procházela po městě. Lyon byl na misi. “Paní Vastia, máte moment,” zavolala na mě paní pošťačka. Zastavila jsem se. “Ah, paní Applegate,” pousmála jsem se. “Máme dnes krásně že,” usmála se zrzatá paní. “To ano,” kývla jsem. “Copak mi nesete?” oči mi zvědavostí zářily. Postarší žena se zasmála. “Psaní vám nesu,” zamávala obálkou. Dala mi ji do ruky. “Je to prý urgentní,” připomněla. “Budu na to myslet,” ujistila jsem ji. Rozloučila se, nasedla na kolo a jela dál. Rozhodla jsem se, že s tím zajdu do cechu, stejně budu muset otevřít bar, se tam rovnou můžu nastěhovat. Celou cestu jsem přemýšlela, co v tom může být. Ať jsem obálku prohlížela jakkoliv, nemohla jsem na to přijít. Sedla jsem si na bar a horlivě jsem to otevřela. “Copak to máš,” vyzvídala Cheria. “Dopis,” koukla jsem na první řádky. Zamrazilo mě. To písmo dobře znám. Při každé další řádce a dalšímu slovu jsem trnula víc a víc.
Lyonův pohled:
(Jméno) seděla na baru a zděšeně něco četla. “Co to máš,” vytrhl jsem jí to z ruky. Zbledl jsem. Byl to dopis od její matky, že její otec zemřel. Psala, ať se příští týden dostaví na pohřeb v jejich rodinném sídle. “To je past,” nevěřil jsem tomu. “Jak tohle můžeš říct,” okřikla mě. “Jsem snad pozvaný?” zamračil jsem se. “Jo,” pípla. Zamrkal jsem. “Tady,” ukázala. “To nemění nic na tom,” že tomu nevěřím,” odsekl jsem. “Lyone,” posmutněla. “Nikam nejdeš,” rozhodl jsem. “TY SI KLIDNĚ NEJEĎ, ALE JÁ POJEDU,” křičela. “PŘES VŠECHNO, CO UDĚLAL, TO BYL MŮJ OTEC,” vytrhla mi dopis z ruky. “Dnes je bar zavřený,” odsekla a šla pryč. “To si nemusel Lyone,” prohlásila Cheria. “Měl by si jí a její rodině víc věřit,” prohlásila. “Ber to jako nový začátek,” usmála se. “Nikdo se mezi vás nebude plést,” dodala. “Mimo mojí idiocie,” rozeběhl jsem se za ní.
Tvůj pohled:
Šla jsem domů. Bylo mi nanic. Vešla jsem do našeho bytu. Zhroutila jsem se na gauč. Zaslechla jsem rychlé kroky. Dveře se rozletěly. “(Jméno),” Lyon si klekl vedle mě. “Co je,” procedila jsem. “Promiň, že jsem byl nepříjemný,” objal mě. “A neboj se, pojedu s tebou,” ujišťoval mě. Do očí se mi draly slzy. “Spolu to zvládneme,” dodal. Pak mě políbil. “Hlavně se nezlob,” pohladil mě po tváři. Pousmála jsem se. “To je to, co chci vidět,” mrkl. Omotala jsem mu ruce kolem ramen. Popadl mě do náručí. “Lyone,” vyjekla jsem. “Kam mě…,” chtěla jsem protestovat, ale byla jsem umlčena. Položil mě na postel. “Lyone,” založila jsem si ruce. “Právě jsem se dozvěděla, že mi umřel otec,” zamračila jsem se. Znovu mě políbil. “V těhle situacích je odreagování potřeba,” ušklíbl se. Povzdechla jsem si, ale usmívala jsem se. “Na tom něco bude,” nasadila jsem šibalský úsměv.
Gajeel
“(Jméno), ahoj,” loučila se se mnou Mira. “Ahoj,” vydala jsem se do temných ulic Magnolie. Nasadila jsem si kapuci, abych odlákala případné chudáky, co by mi chtěli zkřížit cestu. Nějaká partička to přeci jen zkusila. Zkopala jsem je všechny na jednu hromadu. “Au,” jejich boss se postavil. “Si dobrá,” poznamenal. Konečně jsem mu viděla do tváře. “Jine?” prohlásila jsem překvapeně. “(Jméno)! To je mi náhoda,” ušklíbl se. Protočila jsem očima. “Jak se má náš postrach,” poplácal mě po rameni. “Žiju, tak je to dobrý,” pokrčila jsem rameny. “Pozitivní jako vždycky,” smál se. “Co se takhle projít městem jako za starých časů,” dal mi ruku kolem ramen. “Zahodila jsem svojí zlodějskou kariéru,” odstranila jsem jeho vlezlou pracku. “(Jméno) nám měkne,” zavrtěl nevěřícně hlavou. “Prostě nemám zájem,” odsekla jsem. “Copak se s tebou stalo,” posmutněl. “Dostala jsem rozum a možnost žít normálně,” odpověděla jsem pohotově a vydala jsem se domů.
Gajeelův pohled:
(Jméno) nešla a nešla, tak se Lili navrhl, že ji půjde hledat. Chtěl jsem jít taky, ale zakázal mi to, kdyby přišla. Tak jsem seděl na gauči a čuměl do blba. Bože! Co se mnou ta ženská dělá. Pak se otevřeli dveře. “Motaj se kolem ní její starý známý,” Lili vylezl ke mě na gauč. “Neslyšel jsem, co říkala, ale už se vrací,” dodal. V zápětí dveře zaskřípaly znovu. Zvedl jsem se. “Promiň, že jdu pozdě, trochu jsem se zdržela,” (Jméno) si povzdechla. “Vskutku,” zavrčel jsem. Tvářila se zmateně. “Chápu, že to jsou tví staří přátelé, ale nepřeju si, aby ses s nimi vídala,” odsekl jsem. Zamračila se. “To mě sleduješ!?” vykřikla. “Lili tě hledal,” založil jsem si ruce. Naštvala se. “JÁ ZASE CHÁPU, ŽE SE SNAŽÍŠ MĚ POMOCT, ALE JÁ TO NECHCI,” významně zvedla hlas. Otočila se na patě a práskla za sebou dveřmi do ložnice. “FAJN, JESTLI CHCEŠ TRUCOVAT, TAK SI POSLUŽ,” ječel jsem za ní. Dosedl jsem na gauč. “Šlo to říct lépe,” poznamenal Lili. Sklopil jsem hlavu. “Měl by ses ji omluvit,” poznamenal.
Tvůj pohled:
Padla jsem na postel. Zpracovávala jsem, co se stalo. Proč jsme se tak zhádali? Posadila jsem se. Chtěla jsem jít za ním, ale má hrdost mě držela při zemi, tedy spíše na posteli. Opatrně jsem se zvedla. Nejistým krokem jsem se vydala je dveřím. Třesoucí se rukou jsem uchopila kliku a otevřela. S překvapením jsem zjistila, že Gajeel se taky chystal vstoupit. Zmateně jsme si hleděli do očí. “Ehm… já,” Gajeel začal. “Promiň, že jsem na tebe tak vyjela,” předehnala jsem ho. “Mí staří známí mě dost vytočili,” povzdechla jsem si. Gajeel mě objal. “Taky jsem se přišel omluvit,” odsekl potichu. Objetí jsem opětovala. “Neboj se, za nic na světě se ke svému starému životu nevrátím,” ujišťovala jsem ho. “Za nic na světě bych se tě nevzdala,” usmála jsem se. Najednou mě zvedl do náručí. “Tohle si zaslouží trest,” ušklíbl se a nohou za námi zabouchl dveře.
Natsu
“(Jméno), počkej,” známý hlas mě zastavil, když jsem procházela ulicemi Magnolie. “Lahare? Kde se tu bereš?” usmála jsem se. “Ještě jednou jsem se chtěl za Koncil omluvit,” sklopil hlavu. “To je minulostí,” mávla jsem rukou. “Potřebuješ něco,” založila jsem si ruce. “Taková maličkost,” podíval se mi do tváře. “Dlouhotrvající maličkost,” dodal nejistě. “Hovoř,” vybídla jsem ho. Zhluboka se nadechl. V horách na severu se usadil temný cech, který povstal po pádu Oración Seis a Grimoire Heart,” vysvětloval potichu. “Chci aby si je infiltrovala a zjistila, co nejvíc,” chytil mě za ramena. Povzdechla jsem si. “Dobře zaplatíme,” přemlouval. Nakonec jsem kývla. Lahar mi do ruky štos papírů. “Bližší informace, jen pro tvoje oči,” řekl stroze a odešel. Hned jsem se vydala domů. Stejně jsem si tím moc jistá nebyla. Natsuovi se to líbit nebude, ale tahle mise je důležitá.
Natsuův pohled:
(Jméno) už se zase zahazuje s Koncilem. Co po ní furt chtěj. Dostala nějaký papíry. Do čeho ji donutil? Vydala se domů, tak jsem se vydal za ní. Chci vědět, do čeho ji natáhli. “(Jméno),” oslovil jsem ji před vchodem. Cukla sebou a pomalu se otočila. “Co je to za papíry,” ukázal jsem na štos, který svírala. “Práce,” odsekla. “Jaká práce,” naléhal jsem. “To je moje záležitost,” opět se otočila zády. “Co to je za práci,” chytil jsem ji za rameno. “Státní tajemství,” vešla do bytu. Následoval jsem ji. “TO JE MI JEDNO,” vykřikl jsem. “JSI MOJE ŽENA, MÁM PRÁVO TO VĚDĚT,” křičel jsem dál. “A JÁ MÁM PRÁVO NA TAJEMSTVÍ,” práskla za sebou dveřmi do pracovny. “Podělal si to,” poznamenal Happy. Zatnul jsem ruce v pěst. “Měl by si být chápavější,” prohlásil můj parťák. “Je to její práce, kterou nedělá pro sebe, ale pro nás všechny,” dodal. Sklopil jsem hlavu. Nejistě jsem zaklepal.
Tvůj pohled:
“Co potřebuješ, Natsu,” odsekla jsem. Věděla jsem, že nebude rád, ale tohle? “(Jméno) já… promiň, že jsem tak vyjel,” vysoukal ze sebe. Hrkla jsem sebou. Papíry jsem schovala pod falešné dno šuplíku. Stejně jsem to už tak nějak pročetla. “Prosím, otevři,” škrábal na dveře. Pousmála jsem se a otevřela jsem. Natsu mi skočil okolo krku a spadli jsme na zem. “Idiote,” ulevila jsem si. Natsu se mi podíval do očí. “Je to mimo město?” začal se ptát. Kývla jsem. “Jak dlouho budeš pryč,” vyhrkl vzápětí. “Týden minimálně,” uhnula jsem pohledem. “M-minimálně?” zděsil se. “Neboj se, vrátím se v pořádku,” pohladila jsem ho po tváři. “Plnila jsem i těžší úkoly,” ujišťovala jsem ho. Zvedl mě do náručí. “C-co děláš,” vyhrkla jsem. “Chci nějakou kompenzaci, když budeš tak dlouho pryč,” ušklíbl se. Zrudla jsem, ale byla jsem ráda, že to pochopil.
Grey
Byla jsem vzteklá. “Klid (Jméno), bude to dobré,” utěšovala mě Frost. “Frigid měla pravdu,” sesunula jsem se k zemi. “V čem?” Frost nechápala. “Varovala mě před láskou,” posmutněla jsem. “Co ti řekla?” Frost vyzvídala dál. “Matka řekla, že pokud tě tvá druhá polovička zanedbává, tak je jedno, co uděláš, nikdy se to nezmění,” schovala jsem si obličej do dlaní. V ten moment do pokoje nakráčel Grey. “Co blbneš (Jméno)?” pozvedl obočí. Mlčky jsem hleděla před sebe. “Sakra ženská mluv,” odsekl. “Nepředstírej, že tě zajímám,” procedila jsem. “A co když zajímáš,” založil si ruce. “V TOM PŘÍPADĚ JSEM ASI SLEPÁ, PROTOŽE ŽÁDNOU LÁSKU NEVIDÍM,” vyjela jsem. “TO MÁŠ PRAVDU… JSI SLEPÁ,” taky zvýšil hlas. “UŽ TĚ MÁM DOST,” zaťala jsem ruce v pěst. Najednou mi přiletěla facka. “PROBER SE ŽENSKÁ,” Grey skončil hádku a práskl dveřmi. Do očí se mi nahnaly slzy.
Greyův pohled:
Koukal jsem se na svojí roztřesenou ruku a zrychleně jsem dýchal. Já… já ji… ublížil. Co jsem to udělal? Praštil jsem vztekle do zdi. Musím se uklidnit. V tomhle stavu s ní nemůžu mluvit. Ještě víc bychom se zhádali. Sedl jsem si do parku na lavičku. Nechápal jsem jak se to stalo. Moje dlaň byla rudá od úderu. “Já jsem takovej idiot,” zlobil jsem se sám na sebe. Já… já se nikdy nepoučím. Je jedno kolikrát mi to připomene… Nechci o ni přijít, ale nechci, aby trpěla. V hlavě mi kolovaly hrozné nápady. Přísahali jsme si u oltáře. Pohlédl jsem na oblohu. “Co jsem to za člověka,” ptal jsem se sám sebe. “Musím s ní mluvit,” postavil jsem se. “Musím to napravit,” prohlásil jsem odhodlaně. Otočil jsem se a chtěl jsem vyrazit, když v tom přiletěla vyděšená Frost. “D-děje se něco?” vyhrkl jsem. “(Jméno),” máchala rukama. “Co s ní,” teď jsem byl vyděšený taky. “Ona… se balí,” vysoukala ze sebe. Zbledl jsem.
Tvůj pohled:
Koukla jsem na skříň s mými věcmi. “Nechystáš se udělat to, co myslím,” Frost se zděsila. Vytáhla jsem tašku a začala tam házet, co mě padlo pod ruku. Frost najednou zmizela. Zrádkyně. Hodila jsem si tašku přes rameno a vydala jsem se na vlak. Nechtělo se mi tam, ale kamkoliv jen pryč z města. Došla jsem na nádraží a koukala jsem na odjezdové tabule. “(Jméno),” kdosi na mě volal. Neotočila jsem se. “Nechci nic slyšet,” odsekla jsem. “Ty se nezměníš,” dodala jsem. “Já… se přišel rozloučit,” řekl potichu. Zarazila jsem se. Otočila jsem se jeho směrem. Vypadal zoufale. “Máš pravdu… nikdy se nezměním,” sklopil hlavu. “Ty… ty si zasloužíš lepšího… promiň, že si se mnou ztrácela čas,” první slzy se dostali na povrch. “Slib mi, že přijdeš aspoň na návštěvu,” chytil mě za zápěstí. “Idiote,” vrátila jsem mu tu facku a hned na to ho políbila. “Ukaž mi, jak moc mě miluješ,” pousmála jsem se. “S radostí,” Greyovi se vrátil úsměv.
Cobra/Erik
“A hele,” volal Gajeel. “Musíš to říct pokaždý, co se ukážu,” odsekla jsem. Ušklíbl se. Mávla jsem nad tím rukou a vydala se k Juvie. “Vítáme Phantoma,” ušklíbl se Grey. “(Jméno),” Juvia mi skočila kolem krku. “No malá,” smála jsem se. Grey uhnul pohledem. “A jak se máme ledová královno,” rejpla jsem si do něj. “Kdy už pudu Juvii za svědka,” pokračovala jsem. Zrudnul. “T-to si ještě počkáš,” procedil. “Juvia se chce vdát,” vodní kouzelnice mi napouštěla bazén do pláště. Grey na to nic neřekl. “Notak buď chlap,” prohlásil Elfman. “D-dočká se,” odsekl. Juvia pustila mě a místo toho se vrhla na něj. Chudák. Zavrtěla jsem hlavou. “A co ty a Cobra,” ledový mág obrátil na mě. Pokrčila jsem rameny. “Fungujeme,” ušklíbla jsem se. “A kdy nás představíš novému přírůstku,” mstil se. “A-a-až bude,” uhnula jsem pohledem. “No nic, čas jít,” otočila jsem se na patě. “Pozdravuj, (Jméno),” volal za mnou Makarov.
Erikův pohled:
“Na to, jak Fairy Tail nesnášela tam poslední dobou tráví dost času,” odsekl jsem nespokojeně. “Má tam staré kámoše z Phantom Lordu,” usmála se Sorano. “Jo, s Juvií a Gajeelem si jsou blízcí,” prohlásil Sawyer. “Vskutku o nich velmi pěkně vypráví,” dodal Richard. Gajeel? To zní jako mužské jméno. Není to drakobijec z Fairy Tail? Ten s těma dlouhýma černýma vlasama? Začal se mi cukat koutek oka. “Klid Eriku,” uklidňovala mě Sorano. “Vrátí se před setměním,” ušklíbl se Sawyer. “Důvěřuj své ženě,” prohlásil Richard. “Kdo se vás ptal na názor,” okřikl jsem je. “Ale notak, Zlato,” ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. “Na co tolik křiku,” usmála se. “Ty máš teda nervy,” odsekl jsem. Nasadila nechápavý pohled. “NEDĚLEJ ZE MĚ IDIOTA, PROČ TAK ČASTO CHODÍŠ DO MAGNOLIE,” ruply mi nervy. “BACHA NA PUSU MLADEJ,” odsekla stejným tónem. “PROMIŇ, ŽE MÁM NAROZDÍL OD TEBE KAMARÁDY,” vykřikla a odběhla nahoru. Povzdechl jsem si. “Asi bych se měl jít omluvit,” vydal jsem se za ní.
Tvůj pohled:
Práskla jsem za sebou dveřmi. “Idiot,” odsekla jsem. Posadila jsem se na postel. Pak jsem padla na záda. “A to jsem měla tak dobrou náladu,” zavřela jsem oči. Ozvalo se zaklepání. Pak se otevřeli dveře. “Neřekla jsem, že můžeš vstoupit… Cobro,” otočila jsem se na bok. Posadil se ke mě. “Promiň, že jsem tak vyjel,” objal mě. Stále jsem trucovala. “(Jméno)~,” škemral. Mlčela jsem. Násilím mě protočil. “Eriku~,” stěžovala jsem si. Políbil mě. “Si idiot,” uhnula jsem pohledem. Vzpomněla jsem si na Greyovu otázku. Zrudla jsem. “Copak,” ušklíbl se. “Byl mi položen divný dotaz,” odmítala jsem se mu podívat do očí. “Jakýpak?” vyzvídal. “Prý kdy představím nový přírůstek,” zrudla jsem ještě víc. “Tvé přání je mi rozkazem,” ušklíbl se.
Laxus
Vracela jsem se z mise. Měla jsem z toho smíšený pocity. Ale co bylo to jen jednou. Už tam nikdy nepůjdu. V Crocusu jsem si našla ještě ubytování a přečkala jsem noc v hlavním městě. Ráno jsem se hned vydala na nádraží. Lidé na mě divně koukali. Znervózněla jsem. Prošla jsem okolo novinového stánku. Pochopila jsem. Včera jsem byla na focení pro Sorceress Weekly a oni to už dneska vydali. Polkla jsem. A jsem dokonce i na titulní straně. Laxus to nesmí vidět. Ne dřív než mu to budu moct vysvětlit. Na nádraží jsem doběhla. Věděla jsem, že to nejspíš nestihnu. Laxus to moc nečte, ale Mira A Lucy jo. Nastoupila jsem a modlila se, že si to nechá vysvětlit. Vystoupila jsem v Magnolii a upalovala jsem do cechu. Hned jak jsem vešla věděla jsem, že je něco špatně. Přeběhl mi mráz po zádech. Laxus seděl za barem. Otočil se v očích čistou zlost. Před ním ležely cáry nejnovějšího vydání nejpopulárnějšího časopisu. Polkla jsem.
Laxusův pohled:
“Kdepak máš (Jméno),” přivítala mě Mira. Sedl jsem si k baru. “Nějaká práce v Crocusu,” mávl jsem rukou. “Pravda,” kývla s úsměvem. “Hlavní město,” poznamenala při leštění skleničky. “Klasiku?” optala se. Kývl jsem. “Miro, Miro,” do cechu se přihnala jak velká voda Lucy. Při pohledu na mě znejistěla. “Chováš se jak bys viděla ducha,” odsekl jsem. “Copak to máš Lucy,” Mira se k ní naklonila. “Vyšel Sorceress Weekly,” podala ji opatrně časopis. “Není to…,” Mira se chytla za pusu. “Je,” kývla Lucy. Mrkl jsem po tom jen koutkem oka. Vytrhl jsem jim to z ruky. “Laxusi ne,” vykřikly sborem. Na titulní straně byla MOJE žena. “Co to má znamenat,” praštil jsem vztekle do baru. “Řekla bych, že proto jela do Crocusu,” pípla Mira. Podíval jsem se dovnitř. Ne že by se mi ty fotky nelíbily, ale jen v případě, kdy by byly jen pro moje oči. Vzteky jsem to roztrhal. Obklopila mě temná aura. Jen počkej až se vrátíš (Jméno). Dveře cechu se otevřely. Vypadala vyděšeně při pohledu na mě.
Tvůj pohled:
“Co to má znamenat,” spustil. “P-práce jako práce,” prohlásila jsem. “Co to je za fotky,” vydal se ke mě. “Já,” pípla jsem. “Uvědomuješ si, co si udělala?” zavrčel. “Spousta fotomodelek je vdaná,” argumentovala jsem. “A-a navíc je všechno důležité skryté,” dodala jsem. “UVĚDOMUJEŠ SI, ŽE K NIM MÁ TEĎ KAŽDEJ PŘÍSTUP?” vykřikl. Kývla jsem. “KAŽDEJ SI S TĚMA FOTKAMA MŮŽE DĚLAT CO CHCE,” křičel dál. “A?” začala jsem křičet taky. “ÚCHYLOVÉ SI MNOHDY POŘÍDÍ I HORŠÍ FOTKY, DOUFALA JSEM, ŽE SE MI PODAŘÍ SE ALESPOŇ VĚTŠINY ZBAVIT,” propukla jsem v pláč. Laxus mě objal. “Proč si to neřekla,” hladil mě po vlasech. Nebyla jsem schopna slov. Laxus popadl mě i kufr a vydali jsme se domů. V ložnici mě posadil na postel. “Řeknu ti jednu věc,” posadil se vedle mě. “Ty fotky tak nějak změnily můj pohled na tebe,” ušklíbl se. Zrudla jsem. Vzápětí jsem ležela na zádech.