Sting
Stingův pohled:
Nechal jsem (Jméno) v nejbližší ošetřovně. Nepotěšili mě. Řekli, že mnoho naděje nemá a zejtra ji převezou buď do nemocnice u nás nebo do márnice. S Lektorem jsme se mlčky blížili k cechovnímu domu. Zasedl jsem za bar. „Kdepak máš slečnu,“ ušklíbl se Orga. Nevydržel jsem to a rozbrečel jsem se. „Co se stalo?“ všichni se seběhli kolem. „(Jméno) se už asi nevrátí, doktoři jí moc šancí nedávají,“ vzlykal jsem. „Nalej mi,“ odsekl jsem vzápětí. „Stingu, nevzdávej to s ní,“ prohlásil Lektor. Beze slova jsem vypil sklenku tvrdého na ex. Malinko si mi zamotala hlava. Řekl jsem si o další.
Tvůj pohled:
Otevřela jsem oči. Kamsi mě vezli. Stěží jsem se posadila. „Vy jste se probrala?“ sestřička se tvářila překvapeně. „Jistě proč bych neměla,“ zamračila jsem se. „Vezeme vás do márnice, byla jste mrtvá,“ vysvětlovala. Zděsila jsem se. „To bylo jsem kouzlo,“ vyjekla jsem. Pak jsem si něco uvědomila. Jak to nese Sting. „Musím ven,“ postavila jsem se. „To nejde,“ sestřička se mě snažila uklidnit. Zpražila jsem ji pohledem. „Phoenix Fire,“ vyrazila jsem z vozu. Už jsme byli skoro na místě. Lidé na mě vyděšeně koukali. To nikdy neviděli nikoho vstát z mrtvých? Tady se to stává často. Zorientovala jsem se a vyběhla jsem k cechovnímu domu.
Už byla skoro tma a lampy se začínali rozsvěcet. Rozrazila jsem hlavní dveře. Rámus utichl v hrobové ticho. „T-ty žiješ?“ Orga se ke mně dopotácel. Táhlo z něj. Celý cech byl na plech. To pijou kvůli mně? „Jistě, bylo to jen kouzlo jejich cechmistra,“ zavrtěla jsem hlavou. „(Jméno),“ Sting se pokusil ke mně dojít, ale zůstal na zemi. Slzy mu tekly proudem. Doběhla jsem k němu. „NeuMíRej *škyt* jÁ tě *škyt* OChráNíM,“ volal. Pomohla jsem mu vstát. „Pojď, musíš si odpočinout,“ vedla jsem ho do pokoje a zbytek jsem nechala za sebou. Lektor letěl za námi. „Je roztomilé vidět, jak moc mu na tobě záleží,“ usmál se. „Idiot,“ povzdechla jsem si. „MIluJu tĚ,“ prohlásil. Usmála jsem se.
Rogue
Roguův pohled:
Testy na eskovou třídu byly posunuty na dobu neurčitou. To mě ale netrápí. Trápí mě (Jméno). Sting dočasně převzal její místo, ale spousta z nás si myslí, že tam už zůstane. Zasedl jsem k baru. „Hej,“ kdosi si přisedl. Sting. Podíval se káravě na mě a na mou skleničku. „Musíš toho nechat,“ prohlásil. „To neNí tvoJe VĚc,“ zavrčel jsem. „Fro si to taky myslí,“ Frosch na mě koukal se slzami v očích. Dopil jsem obsah skleničky. „Sakra chlape,“ Sting se mnou začal cloumat. Ostatní se na nás začali otáčet. „Na CO *škyt* kouKáTE,“ zamračil jsem se. „Přes alkohol cesta nevede,“ začali se do toho motat. Odstrčil jsem Stinga a znovu si nechal nalít.
Tvůj pohled:
Pomalu jsem otvírala oči. „Paní cechmistrová,“ zaslechla jsem hlas Yukino. „Já to… přežila?“ prohlásila jsem zmateně. „Byla jste mimo skoro celý týden, mysleli jsme si, že vás ztratíme,“ utřela si slzu. „Neplač Yukino, už jsem v pořádku,“ posadila jsem se. „Ještě jedna věc,“ pípla potichu. „Co se děje?“ začala jsem si dělat starosti. „Rogue to nenese moc dobře,“ posmutněla. „Definuj, nenese dobře,“ zděsila jsem se. „Za celou dobu, co jste tady, jsem ho neviděla střízlivého,“ povzdechla. „ To je idiot,“ odsekla jsem a postavila jsem se. Zavrávorala jsem. „Měla byste ležet,“ naléhala Yukino. „Nemůžu toho pitomce, aby se topil v alkoholu,“ Oblékla jsem se a nejistým krokem jsem opustila místnost.
Musela jsem proběhnout kolem ochranky a pak jsem sprintovala k mému cechu. Rozrazila jsem dveře. „Paní cechmistrová, dobře že dete,“ Rufus se ke mně přiřítil. „Slyšela jsem od Yukino,“ prohlásila jsem a opět jsem zavrávorala. „(Jméno), (Jméno),“ volal Frosch. Rogue na mě nevěřícně koukal. „(Jméno), díky bohu,“ Sting se pousmál. „Já… já se pokusil,“ sklopil hlavu. Došla jsem k nim. Vytrhla jsem Roguovi skleničku a vypila ji sama. „Tohle jsem potřebovala,“ procedila jsem mezi zuby. Všichni na mě zírali, nevídali mě pít. „A tohle zas potřebuješ ty,“ vlepila jsem mu takovou facku, že druhou chytil o bar. „KO,“ uznal Sting. Pak se mi podlomila kolena.
Lyon
Lyonův pohled:
„Lyone, tohle nic neřeší,“ káral mě Jura. „Nic nikdo neřeší,“ vyštěkl jsem. „Lyone,“ napomenula me Cheria. „Nechte mě být,“ vypil jsem půlku půllitru. „Přece se nechceš zřídit,“ Jura naléhal. „A co když chci,“ okřikl jsem je a dopil jsem. „Další,“ zvolal jsem. „Nedávej mu,“ bránil Jura. „Přestaň se cpát do mých věcí,“ zamračil jsem se. Zvedl jsem se od stolu a přesunul se k baru. „Dnešek chci zapomenout,“ zvolal jsem, když mi barmanka poslala další půllitr. „Lyone~,“ naléhala Cheria. „ChcEŠ PRoměNIt v KoStKu leDu?“ prohlásil jsem. „Lyone,“ Jura si založil ruce na prsou. „MůŽeTE mě pRosTĚ neChaT BýT?“ zaúpěl jsem.
Tvůj pohled:
Otevřela jsem oči. „Měla jste štěstí, slečno,“ usmál se doktor. „Léčivá magie vaší kolegyně zastavila šíření jedu, tak bylo jednoduché vás ho zbavit,“ usmál se. „Upřímně jsem se očekával nejhorší,“ posmutněl. „Pan Lyon je váš přítel?“ vyhrkl najednou. „Už to tak bude,“ posadila jsem se. „No… ehm… jaksi,“ uhnul pohledem. „Malinko jsem ho vyděsil, že vám asi už nebude pomoci,“ sklopil hlavu. „Obávám se, že to nevzal dobře,“ dodal. „Jestli ti ten idiot něco udělá, tak mu ještě přidám,“ postavila jsem se. „Buďte opatrná, moc se pár dní nezatěžujte,“ poradil a začal si balit věci. Vydala jsem se dolů do haly.
Spadla mi brada. „PřEStaŇ se Mi moTAt *škyt* dO žIVotA,“ Křičel Lyon. Začali se mi cukat koutky. „Hele Lyone támhle je (Jméno),“ volala Cheria. Zhluboka jsem se nadechla. Pak jsem se vydala k hvězdné trojici. „Co sis to udělal,“ zavrtěla jsem hlavou nad Lyonovo stavem. „(Jméno), tY Si *škyt* vPořÁDkU,“ propukl v pláč. Povzdechla jsem si. „Nevím, jestli tě mám praštit nebo obejmout,“ pousmála jsem se. „OBeJmOUt,“ nabídl se. „Ty si idiot,“ objala jsem ho. Omotala mi ruce okolo pasu a já ho hladila po vlasech. „Opilý Lyon není zas tak špatný,“ ušklíbla jsem se. „Nepodporuj ho,“ okřikl mě Jura. „NeKřiČ Na (Jméno),“ Lyon mě objal pevněji.
Gajeel
Gajeelův pohled:
„Cože!?“ vykřikl Lili, když nám Wendy oznámila tu novinku. „(Jméno)… umírá,“ vysoukal jsem ze sebe. Kinana uklidila střepy. Wendy sklopila hlavu. „Byla to velká rána,“ pípla. „To jí nezvládneš pomoct,“ vyhrkl jsem. „Podařilo se mi ránu zavřít, ale ztratila hodně krve,“ vysvětlovala. „Nevíme, jestli se probere,“ posmutněla. „Paní Porlyusica je tam s ní,“ snažila se mě uklidnit. Otočil jsem se na Miru. „Neboj se Gajeeli, (Jméno) je bojovnice,“ usmála se. „Budu potřebovat něco tvrdšího,“ odsekl jsem. „Gajeeli,“ Lili si založil ruce. „Chováš se jako bych to dělal na denním pořádku,“ odsekl jsem a kopnul jsem do sebe panáka.
Tvůj pohled:
Povzdechla jsem si. „Vážně nemůžu jít dolů,“ ptala jsem se Porlyusicy už po sté. „Ne,“ odsekla rázně. Ta ženská je fakt divná. Nesnáší lidi, ale přesto je členkou Fairy Tail a je zároveň zdravotnicí. Její logika: Nesnáším lidi, proto je budu léčit. WTF? „Nemůžete jim aspoň říct, že jsem v pořádku?“ naléhala jsem. Můj šestý smysl mi předvídal malér. „Nejsi v pořádku,“ odsekla. „Ale notak, aspoň, že jsem živá,“ naléhala jsem. „Jsi otravná,“ povzdechla si. „A vy zase nevstřícná,“ hádala jsem se. „To máš za to, že se rveš,“ ignorovala mojí poznámku. „Chtěl mě zatáhnout zpátky na dráhu kriminálníka,“ prohlásila jsem uraženě,“ a já nikam neutíkám.“ Nastalo ticho. „Baví tě to tu?“ zeptala se najednou. „Štvou mě, ale nevyměnila bych to,“ ušklíbla jsem se.
Do dveří vběhla Wendy. „Děje se něco,“ posadila jsem se. Wendy vypadala jako by viděla vlnu tsunami. „G-Gajeel,“ vysoukala ze sebe. „Co s ním,“ postavila jsem se a naprosto jsem ignorovala Porlyusicu. „Opil se,“ povzdechla Carla. Plácla jsem se do čela. „To přesně ten důvod, proč jsem chtěla, abyste vzkázala, že žiju,“ otočila jsem se na cechovní zdravotnici. „Můj přítel je zbrklé hovado,“ povzdechla jsem si. Vyběhla jsem do haly. Celej cech se ho pokoušel zpacifikovat, ale jakoby mu alkohol dal sílu všem vzdorovat. „Kováku, přestaň dělat bordel,“ odsekla jsem. „(Jméno),“ zasekl se. „TY žiJeŠ,“ rozeběhl se ke mně. Než mě stihl srazit k zemi, ucukla jsem. „Zatím dokud mě nezabiješ ty,“ šlapala jsem mu po hlavě.
Natsu
Natsuův pohled:
Seděli jsme v hlavní hale a čekali na novinky z nemocnice. Po dvou dnech nic. „(Jméno), bude v pohodě,“ uklidňovala mě Cana. „Když dělala pro Koncil, tak určitě zažila horší situace,“ plácla mě po zádech. „Nepomáhá to,“ prohlásil smutně Happy. Popadl jsem Caninu skleničku a vypil jsem její obsah. „Hej,“ ohradila se. Zažádal jsem si o další. „Natsu neblbni,“ Erza si sedla naproti. „Je to moje vina,“ položil jsem si hlavu na stůl. Kinana mi přinesla mojí jedinou útěchu. „Neboj se Natsu,“ usmála se. Povzdechla jsem si a napil se. „To se hodláš ztřískat?“ Grey pozvedl obočí. „Klidně,“ popotáhl jsem. „Nikdy si to neodpustím,“ zvolal jsem.
Tvůj pohled:
Posadila jsem se na posteli. „Slečno (Jméno),“ sestřička vešla do pokoje. Zeptala jsem se, co se stalo. Když dokončila vyprávění, zbledla jsem. Říkala, že Natsu… brečel? „Opakoval pořád dokola, že jestli to nepřežijete, tak si to nikdy neodpustí,“ sklopila hlavu. „Můžete mě propustit?“ vyhrkla jsem. „Takhle narychlo ne,“ zavrtěla hlavou. „Tak mi pomozte utéct,“ hned jsem byla na nohách. „Zbláznila jste se,“ zděsila se. „Pravděpodobně,“ ušklíbla jsem se. „Mám o Natsua starost, u něj člověk nikdy neví, co udělá,“ hodila jsem na ní prosebný pohled. „Jdeme na kontrolu,“ pousmála se. „Klinika je v prvním patře odtud se dá přes okno dobře utéct,“ vyvedla mě z pokoje.
Oblékla jsem se a vyskočila jsem. Sestřička mě kontrolovala, dokud ji nezmizím z dohledu, pak okno zavřela. Zajímalo by mě, kolika pacientům dopomohla ven. Všechno mě bolelo, ale musela jsem pokračovat. Odpočinout si můžu na cechovní ošetřovně. Vběhla jsem dovnitř a sotva jsem popadala dech. Motala se mi hlava. „Natsu,“ zvolala jsem. Opřela jsem se o sloup. Natsu se pomalu zvedl. Pochopila jsem, co udělal. Rozeběhla jsem se k němu. „(Jméno)~,“ fňukal. „Ty SEs Mi vRáTiLA,“ smál se a zároveň brečel. Podlomila se mi kolena a ani Natsu nebyl nejstabilnější, tak jsme padli na zem. Natsu byl mimo. Pousmála jsem se a taky jsem zavřela oči.
Grey
Greyův pohled:
Frost poté, co se někdo pokusil zabít (Jméno), sledovala tu svini a už sedí. „Stále nic nevíme?“ Natsu si přisedl. Zavrtěl jsem hlavou. „Co to máš?“ naklonil se k mojí skleničce. „Dej Si oDStuP,“ odsekl jsem. Natsu se zděsil. „Grey…, co sis to udělal,“ křičel. „ZMlKni,“ taky jsem zvedl hlas. „Můj milovaný Grey se trápí kvůli jiné,“ zahlédl jsem Juviu. „Uklidni se, (Jméno) se vrátí!“ křičel na mě. „ViDĚl si Tu oBRoVskOu kaLUž KRvE?“ odstrčil jsem ho. „Grey, věř jí trošku,“ oprášil se. „TObě sE to řeKNe, kDyž MአLuCy tADy,“ praštil jsem do stolu. Všichni na nás zírali. „Grey, posaď se,“ přikázala Erza. „TAkY mi JdEš přeDNéST, Jak mÁM v (Jméno) VĚřiT?“ okřikl jsem ji. Erza sklopila hlavu. „To je to jediné, co nám zbývá, prosím,“ chytla mě za ramena.
Tvůj pohled:
Stěží jsem se posadila. „Nikdo?“ rozhlížela jsem se. Podívala jsem se z okna. „Já jsem nikdo?“ Frost seděla na malém stolku vedle postele. „Promiň,“ pousmála jsem se. „Máš nebezpečné známé,“ posmutněla. „Kdysi jsme narazili na assassinský cech,“ sklopila jsem hlavu. „Nenáviděli jsme lidi, ale já je nechtěla zabíjet,“ povzdechla jsem si. „Ona se přidala a já pokračovala dál,“ usmála jsem se. „Netušila jsem, že by za mnou někdy přišla,“ zavrtěla jsem hlavou. „Neboj, už je za mřížemi,“ usmála se Frost. „Sledovala jsem ji,“ prohlásila hrdě. „U tebe už byl totiž Grey,“ povzdechla si. „Grey to viděl?“ zděsila jsem se. „Takhle zoufalého jsem ho nikdy neviděla,“ přelezla na můj klín. „Snad si nic neudělá,“ chytla jsem se za pusu. „Má tam ostatní,“ ujišťovala mě malá kočka.
Dveře se otevřely. „Lucy,“ usmála jsem se. „Díky bohu,“ objala mě. Sykla jsem bolestí. „Ježiš promiň,“ omlouvala se. „Domluvila jsem to s doktory, jdeš se mnou domů,“ dala mi oblečení. Beze slova jsem se oblékla. „Proč to tak spěchá?“ podívala jsem se na ní. „Grey,“ posmutněla. „Co!“ vykřikla jsem. „To uvidíš,“ vydali jsme se k cechu. Zůstala jsem stát. Grey byl… na plech. Vydala jsem se k němu. „Kolikrát ti budu opakovat, že Lucy ji přivede domů,“ křičel Natsu. „JE mi JEdNo KolIKráT,“ Grey odsekl. Opatrně jsem ho objala. „Nedělej to,“ prosila jsem. Celý cech zmlkl. „(Jméno)?“ Grey poznamenal tiše. „Jsem tady, neboj,“ vzlykala jsem. Grey mě taky objal. „OPOvaŽ se uMřÍT,“ prohlásil a opřel se o mě.
Cobra/Erik
Erikův pohled:
Padl jsem vedle ní na kolena. Moje slzy padaly na její tváře. „Odneseme ji na ošetřovnu a já jí pomůžu,“ ujišťoval mě Richard. Vzal jsem ji do náručí a mlčky ho následoval. Položil jsem ji na postel. „Vrať se dolů, já tam pak přijdu,“ oznámil Richard a já s rukama v kapsách odešel. „Proč to udělal?“ zavrčel jsem. Věděl snad, že mám pro ni slabé místo? Od baru jsem si vzal lahev tvrdýho. „To nevypiješ, neblbni,“ Sawyer mi to chtěl vzít „Chceš se zabít? Takhle se k andělům nedostaneš,“ naléhala Sorano. „Stejně je tam tak půlka,“ odsekl jsem a napil se. „Tím, že se ztřískáš (Jméno) nepomůžeš,“ vrtěl hlavou Macbeth. „To nemůžu nijak,“ zasyčel jsem podrážděně.
Tvůj pohled:
„Richarde?“ pootevřela jsem oči. „Díky bohu,“ usmál se. „Bolí to jako svině,“ zaúpěla jsem. „Byl to nebezpečně přesný zásah,“ posadil se na židli vedle mě. „Máš štěstí, že si to přežila,“ usmál se. „Lahare, ta hajzle,“ procedila jsem mezi zuby. „Měla jsem si dávat větší pozor,“ povzdechla jsem si. Opatrně jsem se posadila. „Měla by si odpočívat,“ donutil mě si lehnout. „Budeš v pořádku,“ zvedl se. „Jen to dojdu ostatním říct,“ vydal se pryč. Byla jsem ráda, že jim to jde říct hned. Vybavila jsem si Erikův výraz, když mě držel v náručí. „Prosím, že si neudělal nějakou pitomost,“ promnula jsem si kořen nosu. Najednou se ozval hrozný hluk a křik. To jsou tady pořád?
Dveře se rozletěly. Posadila jsem se. Zbledla jsem a přeběhl mi mráz po zádech. O futra se opíral Erik, který sotva stál. V ruce držel poloprázdnou flašku od rumu. Polkla jsem. Zamávala jsem. „Co Si tO DOvOluJeŠ mĚ tAKhLE dĚsiT,“ vrávoravým krokem se ke mně vydal. „Eriku, zadrž, potřebuje odpočívat,“ Richard se pokusil ho zastavit. „HoVNo pOtřEbUJe,“ odsekl a odstrčil ho. Na to, že sotva stojí, má ještě síly dost. Flašku postavil na stolek. „Richard m-má pravdu,“ klepala jsem se. „Co sI TO řÍkaLA,“ dopadl na mojí postel. Zacouvala jsem se. Mentální poznámka: nedovolit Erikovi pít… NIKDY. „Už se mĚ zASe BojÍŠ?“ přilezl ke mně. „Smrdí ti z pusy,“ chtěla jsem ho odstrčit, ale neúspěšně. Chytil mi ruce nad hlavou a políbil mě.
Laxus
Laxusův pohled:
Doktor přišel za celkem dlouhou dobu. „Je mrtvá,“ odsekl. „Není a vaší povinností je jí ošetřit,“ zavrčel jsem. „Co máte za problém,“ okřikl jsem ho. „Jste si jistý, že ona je ta pravá?“ pozvedl obočí. „Vaší dceru nemiluju, přeneste se přes to,“ odsekl jsem. „A ano jsem si jistý,“ založil jsem si ruce. Odjeli do nemocnice. Vydal jsem se do cechovního domu. „Slyšela jsem, co se stalo (Jméno),“ Mira posmutněla. „Proč nikomu nic neřekla?“ zavrčel jsem. „Mě to řekla, ale musela jsem přísahat mlčenlivost,“ posmutněla. „Nechtěla tě do toho zatahovat,“ podala mi skleničku. „Ženská praštěná, proč to v sobě dusila,“ napil jsem se.
Tvůj pohled:
Pomalu jsem otevírala oči. „Ta blbka to fakt přežila,“ ozval se jízlivý hlas. „Ani zabít se neumí, co na ní Laxus vidí,“ mluvila dál. „Drahá dcero,“ spustil doktor. „Máš na lepšího,“ konejšil ji. „Nevěděl jsem, že to ty si ji k tomu dohnala,“ řekl přísně. „J-já…,“ koktala. „Tohle je pod tvojí úroveň, jsem zklamán,“ zavrčel. „A teď odejdi,“ poručil. Dveře klaply. „Moc se vám omlouvám,“ doktor sklopil hlavu. „Už se to nestane,“ pousmál se. „Poštvala proti mně celé město,“ posadila jsem se. Podívala jsem se na své zápěstí. „Málem se vám to povedlo,“ poznamenal. „Čistá práce,“ ušklíbl se. Taky jsem se zasmála. „Nevšímejte si mě dcery, ona je celá matka, proto jsem se s ní rozvedl,“ poznamenal.
Doktor mi půjčil nějaké oblečení a já se vydala do cechu. Došlo mi, že musím doma uklidit. Povzdechla jsem si a vešla jsem do cechovního domu. Magnolia je malá, určitě to všichni vědí. Ve dveřích jsem se zasekla. Naskytl se mi pohled, který jsem doufala, že už neuvidím. Opilý Laxus. „(Jméno),“ Mira zvolala. Laxus se na mě otočil. „CO siS MYsleLa,“ vykřikl. Polkla jsem. „MáM CHuť Ti PŘiDat,“ křičel dál. „Promiň,“ vypískla jsem. Laxus se vrávoravým krokem vydal ke mně. V hale nastalo ticho a to je tu opravdu vzácně. „OmLoUVeJ se SObĚ TRubkO,“ cvrnkl mě do čela. Opatrně uchopil mojí ruku. „T-tOhlE už NIkdY neDĚlej,“ objal mě. Usmála jsem se. „Neudělám, slibuju,“ objetí jsem opětovala.