Poslední dny plynuly až moc rychle. Po událostech, které se staly jsem byla ráda, že jsem si mohla konečně oddychnout. Už jsem to opravdu potřebovala. Všechno kolem se začalo urovnávat do starých kolejích. Trevis byl obviněn a čekal ho trest. Nevím přece jaký, ale určitě nebyl nijak hezký. Sebastian dostal své vlastní místo v sídle. Bylo po všem... Věděla jsem však, že nebudu klidně spát, dokud tu bude Melody. Takže jsem její případ vzala pevně do rukou a začala opravdu řešit, co se ji stalo. Ze začátku to nevypadalo dobře, ale brzy jsem zjistila, že vrah byl blíž, než jsem si myslela. Jednoho dne, když jsem opět navštívila nemocnici, abych si promluvila s její matkou, potkala jsem jednoho muže. Ptala jsem se ho na cestu. Muž byl velmi milý, skoro neškodný jsem si řekla. Poděkovala jsem mu a chtěla odejít, ale něco mě zarazilo. Vůně cigaret a kořeněná vůně dřeva. Když jsem se poté vyptávala kolem, kdo byl ten muž, dostalo se mi odpovědi, že je to manžel naší paní doktorky. Ze začátku jsem si říkala, že to musí být omyl. Jaký otec by zabíjel své dítě? A hlavně proč by to dělal? Opravdu to vypadalo, že na odpověď nepřijdu, jenže po nějaké době naléhání na doktorku, aby mi prozradila pravdu se stala jedna zvláštní věc, doktorka se naprosto zhroutila a řekla pravdu, kterou jsem opravdu nečekala. Přiznala, že smrt její dcery nebyla žádná sebevražda. Potvrdila mi mé podezření, že za její smrt může její otec. Melodyina matka tvrdila, že Melody věděla nějaké věci, o kterých vědět neměla. Chtěla světu vyzradit pravdu o špinavostech jejího otce. To si ovšem nemohl tatíček dovolit, a tak svou nebohou dcerku jednoduše připravil o život. Doma se své ženě svěřil a ta ho místo udání policii, začala chránit. Paní doktorka mi řekla, že nebyla schopna v tu chvíli přijít, ještě o manžela, když jsem se ji ptala, proč něco takového tajila. Přece jen byla to její dcera. Její krev... Melodyina matka ještě ten moment zavolala polici a řekla pravdu. Její muž byl obviněn za vraždu své nezletilé dcery a její matka byla obviněna za falešné svědectví a za spoluvinu. Byla jsem ráda, že se Melodyin případ vyřešil, i když mě mrzel, jakým způsobem. Melody z toho byla špatná. Ale necítila nenávist, alespoň ne ke své matce. Byla smutná, že její matka skončila, tak jak skončila. Bez dcery, bez manžela a bez svobody. Byla to krutá realita, kterou ovšem musela přijmout. Melody nakonec našla svůj klid a mohla odejít. S jejím odchodem mi pomohl Chris, který Melody doprovodil za bránu světla. Melody vypadala spokojeně. Samozřejmě si neodpustila prohodit něco drzého, než odešla. Byla to prostě Melody... Přála jsem si, aby alespoň v posmrtném životě našla něco krásného...
***
Uběhl celý dlouhý rok a byl tu den konečně den, na který se polovina lidí na světě těší ze všeho nejvíc. Byli tu Vánoce. Ohh ano!! Ten šílený den plný červené a bílé barvy. Přeplácaných obchodů s šílenými lidmi kolem, které přepadla vánoční horečka. Den plný sladkostí a dobého svařáku. Zdobení stromků, dárků a zpívání koled. Ale hlavně vánočního kouzla, který ve vás Vánoce dokázaly vyvolat. Spěchala jsem rušnými ulicemi a snažila se nevrazit snad do desátého pouličního Santu, který tu postávala, zvonil zvonečkem a pokřikoval: Veselé Vánoce!! Protočila jsem nad tím panenkami a proběhla kolem něj směrem k letišti. Zaběhla jsem do haly, která byla plnější, než se na Vánoce očekává. Porozhlídla jsem se a nakonec spatřila ty, které jsem hledala. Popoběhla jsem.
,,Hej!!" Pokřikovala jsem. Alex s Crystel se na mě pootočili. Zastavila jsem se u nich a zhluboka oddechovala. ,,Bože! Myslela jsem, že vás nestihnu..."
Alex se zakřenil. ,,Ale... podívejme se koho to tu máme..."
Usmála jsem se. ,,Jsem ráda, že jsem vás stihla. Skoro jste se vytratili bez toho, abych vám poděkovala."
,,To je v poho." Alex nad tím mávl rukou.
Povzdechla jsem si. ,,Opravdu odjíždíte?"
Alex přikývl. ,,Už tu nemáme co dělat. Navíc po posledních událostech si myslím, že nám prospěje změna."
,,To s Trevisem mě mrzí." Myslela jsem to upřímně. ,,Kam teď půjdete?"
Alex si povytáhl popruh tašky na rameno a pousmál se. ,,Jo nás taky, ale stalo se, co se stalo. A pokud jde o naši cestu, tak se chystáme do Vídně. Sebastian nám tam zařídil pobyt u jedné z rodin. Pomohou nám s našimi schopnostmi a se vším ostatním."
Pousmála jsem se. ,,Abych řekla pravdu, tak jsem vás vážně neměla ráda, ale teď mě dost mrzí, že odcházíte. Myslím, že by z nás byli dobří přátele."
Crystel se zasmála a já na ni pohlédla. ,,Co to zase říkáš, ty trubko." Popadla svůj kufr a usmála se tak, jak to uměla jen ona. Trochu hrdě a zároveň mile a nebezpečně. ,,My už přátele přece jsme." Uchechtla jsem se, protože to bylo to poslední, co jsem od ní čekala. Došla jsem k ní a obejmula ji. ,,Možná mi budeš i trochu chybět." Zamumlala.
,,Nápodobně. Naše války jsou nezapomenutelné." Zakřenila jsem a Crystel se zasmála. Přesunula jsem se pohledem na Alexe. ,,Tak pojď ke mně." Alex se zakřenil a obejmul mě.
,,Budeš mi chybět, Summersová."
,,Já nebo můj zadek? Nemysli si, že jsem si nevšimla, jak mi na něj zíráš." Alex se zasmál a držel mě dál.
,,To stačí hrdličky!" Crystel zakroutila očima. ,,Nezapomínej, že má kluka Alexi." Crystel ho popadla za kapuci a odtrhla ho ode mě dřív, než mě mohl stihnout rozmáčknout. ,,Pojď jdeme, nebo nám uletí letadlo."
Zamávala jsem jim. ,,Mějte se!" Oba na mě mávli a usmáli se. Povzdechla jsem si a lehce se usmála. Byl čas vyrazit na večírek...
***
Doma byli přípravy v plném proudu. Dnes jsme neslavili Vánoce sami. U nás doma byli krom naší rodiny, také rodina Mattea, Seleny, Isabell, Liama, Chrise a Quinn. Chtěla jsem pozvat i ostatní, ale Adri byla s rodinou na horách. Hannah trávila Vánoce u rodiny své matky. Kim jel s rodinou za svou sestrou do Londýna a Charlie trávil Vánoce na Severním pólu přímo u Santy. Jen vtip.... Večer probíhal přímo báječně. Rodiče se dobře bavili a navzájem si chválili cukroví a jiné dobroty, co vytvořili v kuchyni. My ostatní jsme si vyprávěli hloupé zážitky, koukali na pohádky, a dokonce jsme si zazpívali i koledu, přičemž mám Matteo hrál na kytaru. Tím jsme zjistili, že naprosto nikdo z nás neumí zpívat a pokud šlo o hudební nadání, nepostrádal ho očividně jen Matteo. Hrozně jsme se tomu smáli. Protože jsme zněli, jak stádo oslů. Nakonec došlo i na štědrovečerní večeři. Nakonec jsme si usedli ke stromku a rozdali jsme si dárečky. Ještě nikdy jsem nikomu dárek nekupovala, byla to pro mě osobní zkušenost a musela jsem uznat, že jednou za rok to opravdu stačilo. Vybírat pro některé jedince dárek... to je zlo!! Byla jsem ráda, že se mi nakonec podařilo vybrat dost dobré dárky, které se všem líbili. A pokud šlo o mě, tak jsem si vysloužila taky dost pěkných věcí. Kluci mě obdarovávali šperky a holky oblečením, šminkami, hygienou a dalšími různými věcmi. Když bylo vše rozbalené a všichni byli spokojení, tak si každý dělal, co se mu zachtělo. Otcové sledovali nějaká stará utkání ve fotbalu. Matky si povídali na verandě. A zbytek se zabavil hraním Kylových her. Já si pro sebe ukradla Mattea a táhla jsem ho k sobě do pokoje. Dlouho jsem přemýšlela, co bych mu měla dát, jako dárek a vlastně jsem nemohla nic přijít. Zatáhla jsem ho k sobě a zamkla jsem za námi dveře. Nechala jsem zhasnuto a opatrně k němu přistoupila, ale jen o sousek.
Matteo natočil hlavu. V noci mu oči hezky zářily. ,,Co se děje, Sněhurko?"
Polkla jsem. ,,Víš... dlouho jsem uvažovala, co bych ti dala, jako Vánoční dárek. Přemýšlela jsem a přemýšlela, ale nedokázala jsem přijít na žádnou věc, kterou bych ti mohla dokázat to co pro mě znamenáš."
,,Takže?" Zeptal se.
Zkousla jsem si ret a pomalu si sundala svetr. Nechala jsem ho dopadnout na zem a pokračovala jsem k Matteovi. ,,Co bych ti mohla dát víc, než sebe." Stála jsem těsně u něho. Pomalu jsem zvedla jednu jeho dlaň. Zhluboka jsme se nadechla. ,,Svoje srdce a svojí duši. To ti daruju, protože..." Pohlédla jsem mu do očí. ,,...tě miluju..."
Matteo na mě klidně hleděl. ,,Já..."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nic neříkej. Jen mě nech pocítit tvou lásku tělem."
Matteo se mělkce nadechl. ,,Opravdu to tak chceš?" Usmála jsem se a přikývla. ,,Dobře..." Políbil mě a jeho ruce pomalu putovaly po mém těle a pomalu mi vyhrnovaly tričko vzhůru...
Matteovi polibky a doteky mi dokazovaly, jak moc jeden pro druhého znamenáme. V tu chvíli jsem nepotřebovala jeho slova. Stačilo mi jen cítit jeho přítomnost...
***
Vzbudila jsem se v teplé posteli naprosto nahá a s neúplným mozkem. Vzdychla jsem a otočila jsem se na druhou stranu. Čekala jsem pohled na Matteovu tvář, ale místo toho jsem našla jen prázdno.
Možná je v koupelně... Zaposlouchala jsem se, ale z koupelny se neozval ani hlásek. Zamrkala jsem a posadil se. Porozhlídla jsem se kolem. Netušila jsem, kde by mohl být. Začala jsem tedy po posteli hledat svůj mobil, místo toho jsem však nahmatala něco papírového. Sáhla jsem po tom a pohlédla na to. Byla to nějaká obálka. Aniž bych věděla, co je uvnitř, měla jsem pocit, že to není nic dobrého. Odhrnula jsem si vlasy z tváře a opatrně obálku otevřela. Vytáhla jsem z ní složený cár papíru a rozložila ho. Byl to dopis. Dopis od Mattea. Když jsem si dopis přečetla, věděla jsem jaký má význam. Byl to dopis na rozloučenou. Matteo odjel a mě tu nechal. Napsal mi dopis, protože měl pocit, že mě to tak bude bolet míň, ale mýlil se. Nebolelo to míň, bolelo to víc. Sáhla jsem znovu do obálky a nahmatala stříbrný řetízek. Na konci na něm visek malý přívěšek s andělskými křídly. Sevřela jsem náhrdelník v dlani a lehce jsem si obejmula kolena. Neplakala jsem, i když mi srdce krvácelo. Jen jsem sledovala oblohu skrze okno a věřila tomu, že Matteo právě teď hledí stejným směrem, až byl kdekoliv...