Tajemství osudu II - Život není hra ✔

37. kapitola

Probrala jsem se s lapavým nádechem. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila vínový lustr. Pomalu jsem se posadila a vzápětí zaúpěla bolestí. Sáhla jsem si na zadní stranu hlavy a podívala jsem se na ruku. Byla od krve. Sakra... čím mě to praštili? Ležela jsem na černé pohovce v nějaké malé místnosti. Posadila jsem se. Hlavou mi projela ukrutná bolest. Za tohle Trevise zabiju... Už jsem kvůli němu krvácela dvakrát. To se mi snad nikdy nestalo. Pomalu jsem se zvedla a porozhlídla se po pokoji. Nakonec jsem došla ke dveřím vzala za kliku. Zamčeno... Zkusila Jsem okno. Také na zámek. Chris... Projelo mi hlavou. Projela jsem si kapsy. Prázdné. Měli všechny mé věci. Proč mě to nenapadlo? Došla jsem k oknu a vyhlídla ven. Byla jsem úplně mimo stranu, kde parkoval Chris. Do háje! Pochodovala jsem po pokoji a snažila jsem se vymyslet, jak se odsud dostat. Nad tím, že by mě mohl Trevis také zajat jsme s Chrisem zrovna neuvažovali. Vlastně mě to ani nenapadlo. Zrovna teď jsem si, ale moc dobře uvědomovala, jaký Trevis skutečně je. Šlo mu jen o moc. Crystel ani Alex s tím neměli nic společného. To mě nenapadlo. Myslela jsem si, že ví o všem, co Trevis plánuje. Očividně jsem se mýlila... Trevis je také jen využíval pro svůj prospěch. Bylo mi jich líto. Vypadalo to, že si opravdu Trevise váží. Skoro, jako by byl jejich starší bratr... Povzdechla jsem si a posadila se ke dveřím... Zatím jsem tu byla v pasti. Nemohla jsem dělat nic než čekat...

*** 

Seděla jsem u dveří dlouho. Skrz okno jsem viděla, jak se obloha změnila v tmavou stopu. Nadechla jsem a opřela si hlavu o dveře. Chris už musel přijít na to, že něco není v pohodě. Musela jsem jen doufat... Doufat... V ten moment v zámku zachrastily klíče. Rychle jsem ustoupila ode dveří. Dovniřt se tiše procpaly nějaká záda. Když se osoba otočila a sundala si kapuci, poznala jsem v ní Alexe.  

,,Alexi?" 

,,Pššš!" Dal si prst přes pusu.  

Zmlkla jsem a nechápavě ho pozorovala, jak obhlíží terén. ,,Co tu děláš?"  

Alex se na mě konečně podíval. ,,Jdu tě dostat ven." 

,,Počkej... nejsi na straně Trevise?" Nechápala jsem. 

Alex mi podal moje věci, které nechápu, kde vzal, ale ráda jsem je přijmula zpět. ,,To co dělá není správné. Nikdy jsem o nic takového nestál." 

Přikývla jsem. ,,A co Crystel?" 

,,Jede v tom s námi. Neměj strach. Může být jakákoliv, ale není vrah." Alex znovu vyhlídl z okna. ,,Právě teď mluví s tvým přítelem venku." 

,,Jak víte, že...?" Překvapeně jsem ho sledovala. 

Alex se pousmál. ,,Toulal se kolem domu. Měl štěstí, že jsme ho zahlídli jako první. Kdyby ho spatřili Trevisovi psy nevím, co by s ním právě teď bylo." Alex přešel ke dveřím a chystal se je otevřít, ale zadržela jsem ho.  

,,Můžu vám věřit?" 

Alex mi hleděl do očí. Nadechl se a pomalu přikývl. ,,Nelíbí se mi o co Trevis usiluje a pokud je možnost, jak to zastavit, tak pomůžeme, jak to bude možný." 

,,Dobře." Pustila jsem ho. 

Alex vykoukl ze dveří. ,,Pojď... honem." Vyšli jsme na chodbu a rychle kráčeli směrem ven. Došli jsme ke schodišti. Někoho jsme uslyšeli. Alex nás vztáhli do jednoho rohu. Byla jsem hlavou přitisknutá k jeho hrudi. Slyšela jsem jeho hlasité údery srdce. Alex po minutě vydechl. ,,Je pryč. Jdeme honem!" Chytl mě za ruku a táhl mě dál. Kráčeli jsme hodně hluboko dolu. Šli jsme ještě kousek ke starým dveřím. Alex je opatrně otevřel. Za dveřmi se nacházely schody. Alex se na mě podíval. ,,Rychle dovnitř." Začala jsem sestupovat do chladného sklepa, který ozařovaly pochodně. Seskočila jsem poslední schod a kráčela dál. ,,Matteo musí být někde v zadní části. Kráčela jsem rychleji. Nakonec jsem narazila na jedny dveře s okýnkem. Nakoukla jsem dovnitř a tam ho spatřila. Matteo.