Tajemství osudu II - Život není hra ✔

16. kapitola

Očividně jsem usnula. Toho jsem schopná opravdu jen já. Jen tak si upadnout do říše snů v jedné místnosti s posedlým přítelem. No jo… kdy mi naroste ten rozum… Mrzutě jsem zakňourala a protáhla si paže. Rozevřela jsem víčka a rozespale se rozhlídla kolem. U mříží jsem si všimla Mattea.

Vzdychla jsem. ,,Co tam děláš, Matteo?“

Matteo si povzdechl. ,,Nejsem Matteo.“

Pomalu jsem se postavila a zamumlala nadávku. Měla jsem úplně ztuhlý zadek. Oprášila jsem si ho a přešla k němu. ,,Sorry… zapomněla jsem.“ Věnoval mi pohled a já mu ho oplatila. ,,Není lehký se na tebe dívat a říkat ti jinak, když si v těle mého přítele.“
,,Že mě to nenapadlo…“ Pronesl ironicky a znovu se věnoval zírání skrz mříže. Stoupla jsem si k němu čelem a usilovně ho sledovala. ,,Proč na mě zíráš?“

,,Snažím se přijít na to, co si vlastně zač.“

Matteo na mě pootočil hlavu. Nebo bych měla říkat Gabriel? Očividně… ,,Tvůj lidský mozeček na to stejnak nepřijde. Radši vymysli, jak se dostaneme odtud ven.“

Uchechtla jsem se. ,,Nerad o sobě mluvíš?“

,,Za to ty mluvíš až moc.“ Naštvaně se na mě podíval.

,,Omyl.“ Usmála jsem se na něj. ,,Mohlo by to být horší.“ Sáhla jsem si pod tričko a nahmatala kovový klíč. Super skrýš…

Gabriel pozvedl obočí. ,,Schovávala jsi si celou tu dobu klíč ve svých košíčkách?“

Musela jsem se zasmát. ,,Řekl si košíčky?“ To mě fakt pobavilo.

Gabriel ke mně udělal několik kroků. ,,Uvědomuješ jsi, jak hloupě to vypadá, když se právě teď směješ. V situaci, kdy by ses měla bát a nebo brečet. Jenom ne se smát.“

,,Jo. Takovej už je můj život.“ Pozvedla jsem ramena. ,,Neboj, zvykneš si.“

Gabriel si projel vlasy rukou a přiblížil se až do mé osobní zóny. Sáhnul po klíči, tudíž jsem ruku s kovovou věcičkou schovala za záda.

,,Ani náhodou.“ Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nezkoušej to.“

Další krok. Teď už byl v intimní zóně. ,,Jak mi zabráníš, abych jsi ho nevzal?“

Moc dobře jsem si uvědomovala, jak blízko je. Vylovila jsem tedy ruku s klíčem z úkrytu před sebe a klíč zapíchla do mezírky mezi nás. Jeden konec se dotýkal jeho, druhý zas mě. Gabriel k němu stočil pohled. Poté opět věnoval pozornost mé tváři.

,,Musíme si určit pravidla, pokud to mezi námi má fungovat.“ Nespouštěla jsem z něho oči.

Gabriel se pousmál. ,,Tak povídej, zlatíčko.“

Odolala jsem mu jednu vrazit. ,,Takže za prvý, mi přestaň říkat zlatíčko. Za další, není možný, aby sis tam venku dělal co se ti zamane. Tak to rozhodně nepůjde. Všichni tě budou brát jen v případě, že si budou myslet, že si Matteo. Jakákoliv jiná záminka, která je donutí zapochybovat o tom, kdo opravdu si, ohrozí jak tebe, tak Mattea. A to nechceme.“ Uchopila jsem klíč pevněji. ,,Tvou jedinou možností na přežití je stát se jím. Musíš se chovat, jako on. Mluvit jako on. Dělat stejné věci, které dělal on.“ Výrazně jsem ho pozorovala. ,,Musíš žít jeho život.“

Gabriel se tvářil stejně vážně, jako já. ,,Je to nutné?“

,,Chceš žít?“  Sevřela jsem klíč v pěsti. ,,Pokud ano, musíš mi věřit. Stejně jako já musím věřit tobě.“