Tajemství osudu II - Život není hra ✔

33. kapitola

Ani si nevzpomínám, jak jsem se dostala domů. Jediné, co si vybavuju je, že mě Kyle nesl v náručí do mého pokoje, kde jsem několik minut na to usnula. 

Dnešní ráno u mě byla máma. Hladila mě po vlasech a něco mi šeptala, ale já si nevzpomínala co.  Měla jsem všechno jako mlze. Po většinu času jsem spala. Nejedla jsem a nevylízala jsem z pokoje. Nechtěla jsem nic dělat a na nic myslet. Moje hlava byla totálně out... Když Trevis odvezl Mattea spolu s Gabrielem, tak to pro mě bylo, jako poslední kapka do ohně. Netušila jsem, co má Trevis v plánu. Nevěděla jsem, jestli Matteo s Gabrielem ještě vůbec žijí. Nevěděla jsem jednoduše nic. A nechtěla jsem vědět. Chtěla jsem jen propadnout temnu. Naslouchat tichu a nevnímat realitu.  

V pokoji jsem byla zavřená celý týden. Moji rodiče si o mě dělali starosti. Každý den za mnou chodili a snažili se se mnou mluvit. Marně... Vypadalo to, že mě přivezl Liam a jediné, co Kylovi pověděl bylo, že mi nebylo dobře, tak mě odvezl domů. Nikdo ani netušil o mém zranění na rameni, které mi způsobil Trevis. Cítila jsem se jako tělo bez duše... Necítila jsem nic než prázdnotu. Nepomáhali tomu ani telefonáty. Neustále mi někdo volal. Vypadalo to, že o mě mají všichni starost. Nejvíc se asi trápil Kyle. Neustále za mnou chodil. Mluvil se mnou a něco mi vyprávěl. Vždycky se snažil usmívat a tvářit se jako obvykle, ale poznala jsem, že se necítí dobře. Nebyl ve své kůži a byl si toho sám dost vědom. Krom krušných rán, kdy jsem nucena poslouchat svou rodinu, která mi chodí vyprávět své zážitky, jsem se musela vyrovnávat i s krutou nocí. Měla jsem špatné sny a nejen to. V hlavě mi stále zněl ten ženský hlas.  Nevím odkud se bral, ani to komu patřil. Jen si vždycky přeji, aby sklapnul. Aby zmizel z mé hlavy. Měla jsem pocit, že se ze mě stala troska. Jen malý střípek člověka, který se ztrácí v zapomnění. 

*** 

Dnes byla nespíš sobota. Musela jsem akutně na záchod. Pomalu jsem vylezla z postele a vydala jsem se směrem do koupelny. Vykonala jsem svou potřebu, a nakonec si umyla ruce. Opřela jsem se rukami o umyvadlo a zadívala jsem se na svůj odraz. Vypadala jsem strašně. Asi jako bych nikdy neviděla slunce. Vlasy jsem měla, jako by nikdy neviděly hřeben a nejspíš jsem i zhubla.   

,,Co se to s tebou stalo, Angelo..." Zamumlala jsem. Odhrnula jsem si vlasy z tváře a sáhla jsem po svých prášcích.  

,,Podívej se na sebe... Je z tebe troska." V hlavě jsem opět měla ten hlas. 

,,Není to skutečný..." 

,,Podívej, co si ze sebe udělala." Mluvil dál. 

Chytila jsem se za hlavu. ,,Sklapni..." 

,,Nejsi k ničemu, Angelo!" 

,,Sklapni!!" Vrtěla jsem hlavou a skoro si trhala vlasy. 

,,Měla bys zemřít. Svět tě nepotřebuje."  

,,Sklapni! Sklapni! Sklapni!" Vykřikovala jsem. Popadla jsem mýdlo a šlehla jsem ho do zrcadlo. To ruplo a začalo praskat. Nakonec z něho začaly padat kousky skla. Jeden kousek jsem uchopila do ruky.  

,,Udělej to..." Prohlížela jsem si kus skla a sledoval odraz, který se v něm odrážel. Byla to má tvář. Vypadala jsem jako šílenec. ,,Na co čekáš?"  

Chytla jsem se jednou rukou za hlavu. Třeštila mi. ,,Buď ticho! Nic neříkej!" Cítila jsem, jak se mi sklo zařezává do kůže.  

Najedou se rozrazily dveře v mém pokoji a dovnitř vletěli rodiče a Kyle. Máma vydala vyděšený zvuk. Táta se ke mně přiblížil. ,,Miláčku, polož to..." Kymácela jsem se ze strany na stranu. ,,Zlatíčko... no tak." 

,,Neposlouchej ho. Ukonči už konečně svoje trápení." 

,,Zmlkni! Přestaň mi lézt do hlavy!" 

,,Andílku... to je v pořádku. Jen polož to sklo."  

Zvedla jsem pohled a podívala se na tátu. ,,Tati... bolí mě hlava. Ty hlasy..." Pomalu jsem k němu kráčela, poté se mi zamotala hlava a moje nohy se proměnily v puding. Zbytek je ve hvězdách... 

*** 

Slyšela jsem zvuk sanitky. Také přístroje a nespočet hlasů. Všechno to však bylo jako za oponou. Vnímala jsem hlasy a vše kolem, ale nerozuměla jsem tomu. Chtělo se mi jen spát. Neměla jsem na nic sílu. Otevřít oči mi přišlo příliš namáhavé a kdykoliv jsem se chtěla probudit, tak se mi to nepodařilo. Temnota bylo to jediný, co mě obklopovalo. 

„V temnotách se k sobě beznadějným, těžkým soumrakem přibližují dva stíny. Jejich ruce se potkají a záplava světla se rozlije jako slunce ze stovky zlatých uren." 

Madeline Miller Achilleova píseň