Tajemství osudu II - Život není hra ✔

29. kapitola

Nespalo se mi dobře. V hlavě se mi stále dokola ozýval nějaký hlas. Nebylo to příjemné. Spánek nebyl příjemný. Měla jsem pocit, že poslední dobou v mém životě vymizelo všechno příjemné. Vstala jsem brzy. Místo spaní jsem tedy sledovala televizi. Po ránu opravdu dávali mizerné filmy a o seriálech ani nemluvím. Zívla jsem a zamrkala. Napadlo mě, co asi tak teď dělá Gabriel s Liamem. Jak Liam Gabriela zvládá? Doufala jsem, že si nic neudělají. Snad jsem je přesvědčila dostatečně, že jsou na stejné lodi... 

Sledovala jsem telku ještě dvě hodiny, když slunce plně usedlo na své místo na obloze a pokoj dostal svou barvu. Zrovna v momentě, kdy začali hrát pořádnou pohádku, a to byl Scooby-doo, tak se dveře od mého pokoje rozrazily a dovnitř se přiřítil Kyle. Jeho úsměv byl tak zářivý, že jsem měla chuť vstát a nasadit si sluneční brýle. Nechápala jsem, jak to dělá. Jak může po ránu někdo vstát a tvářit se jako vánoční stromeček? Vždyť je ráno... Ráno!! Ráno je hnusný! Nikdo nemá rád ráno... Tedy alespoň polovina populace by ho velmi ráda vyměnila za noc. Sledovala jsem Kyla, jak je každým krokem blíž u mě. 

,,Dobrý ráno, ségra." Políbil mě na tvář. ,,Vyspala si se?" 

,,Ne a co se děje?" Nechápala jsem. 

,,Nesu ti kávu. Čerstvou a přímo z Itálie." Zakřenil se Kyle a podal mi hrníček. 

,,Ehmm... díky." Převzala jsem si hrníček. ,,Čím jsem si tohle zasloužila?" 

,,Dneska je přece výjimečný den."  

Něco mi uniklo...? ,,Ehmm... co je vyjimečnýho na úterý? Tedy krom zkrácené výuky?"

Kyle se zatvářil zaraženě. ,,Ty nevíš, co je dneska za den." 

,,Vždyť jsem to řekla, úterý." 

,,Co je za datum?" Zajímal se Kyle dál. 

Proč ho to zajímá...? ,,Ehmm... dvanáctého prosince..." 

,,A?"  

,,A... nic." Navrtěla jsem hlavou. ,,Je to jen datum." 

Kyle si přejel přes vlasy. ,,Není to jen datum. Je to tvůj datum. Datum tvýho narození. Máš narozeniny!? 

Zaskočilo mi. ,,Mám naroze... no jo. Já mám narozeniny." Zašeptla jsem. 

Kyle se chytl za hlavu a nevěřícně kulil oči. ,,Ty si snad zapomněla, že si se narodila?" 

,,To víš. Někdy na to prostě zapomenu." Nadhodila jsem ironicky. 

,,Někdy si vážně divná."  

Zakřenila jsem se. ,,Já vím." 

*** 

Bylo zvláštní procházet chodbou a být přepadávána svými přáteli, kteří mi přáli všechno nejlepší. Nevzpomínám si na časy, kdy bych slavila své narozeniny. Slavila jsem je v dětství, dokud nezačaly mé problémy s duchy. Poté jsem přestala vnímat čas kolem sebe. Nechala jsem ho jednoduše plynout. Bylo mi jedno, že jsem každým rokem starším. Každým rokem vyspělejší. Nebo každým rokem větší. Nic mě nezajímalo. A i teď jsem vlastně nerozuměla, co je na dnešku tak výjimečného. No a? Tak jsem byla o rok starší. Vždyť se vůbec nic nezměnilo, krom toho, že se mi změnilo číslo věku. Už jsem nebyla šestnáctiletá bláznivá puberťačka. Teď už jsem byla sedmnáctiletá bláznivá puberťačka. Lidé s tím moc nadělali. Narozeniny... Vždyť já si ani nevzpomněla, že bych je dnes měla slavit. Navíc mi přišlo, že všichni kolem jsou nadšený až moc, zatímco já žádnou radost nepociťovala. Byly to prostě jen narozeniny, co na to říct... Pomalu jsem vešla do třídy a víte co? Všichni ztichli. Zatvářila jsem se nechápavě a kráčela opatrně ke své lavici. Vážně jsem netušila, co se děje. Kolem se začalo šuškat. Halooo!!! Co jsem zase provedla!??  Sedla jsem si vedle Gabriela a přestala vnímat okolí. Vypadal dobře. Jistě, že vypadal... Každý s Matteovo tváří by vypadal dobře. Vlastně víc než dobře...