Tajemství osudu II - Život není hra ✔

20. kapitola

Už nejmíň dvě hodiny jsme s Gabrielem seděli nad učenicí chemie, ale vypadalo to, jako naprostá ztráta času. Ten mozek uvnitř Matteova těla byl prostě tupý, jako brambor. Dokonce i Matteovi to u chemie víc pálilo než tomuhle jedinci. Párkrát jsem měla chuť raději spáchat sebevraždu než sledovat tuhle pohromu. Čím víc jsem se snažila, tím víc mě ohromovalo, jak špatně mu to šlo. Vypadalo to, že ani neví, co slovo chemie znamená. Už asi po milionté jsem si povzdechla. Tohle na mě bylo opravdu moc. Už jsem opravdu nedokázala vymyslet jiný způsob, jak mu jistou látku více přiblížit, aby si ji byl schopný zapamatovat a naučit se ji. Musela jsem, ale Gabrielovi dát jedno plus. On se totiž opravdu snažil. Což bylo víc než zajímavé. Ve skutečnosti jsem čekala, že u učení nedokáže sedět ani pět minut. Takže mě opravdu svým jednáním překvapil. Možná měl výčitky z dnešního odpoledne... Pochybuju! Zadala jsem Gabrielovi nějaké úkoly a odebrala jsem se do horního patra. Mezitím co Gabriel psal, rozhodla jsem si dát sprchu. Vzala jsem si nějaké čisté oblečení na spaní a přesunula jsem se do menší koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře. Vysvlíkla jsem se a zalezla jsem si do sprchy. Zapnula jsem kohoutek a pustila na sebe proud ledové vody. Asi mi na minutu hráblo, protože jsem hned po tom studeném šoku málem vyskočila z kůže. Oklepala jsem se a sáhla po druhém kohoutku. Do chladného proudu se přidal proud teplý. Voda se mžiku smíchala do krásně teplého obláčku vody. Úlevně jsem vydechla. Také máte pocit, že když jste ve sprše, tak že vaše mysl najednou pracuje lépe? Já přece tento pocit mám, ale nevím, jestli je to pro mě zrovna plus. Způsobuje to totiž, že začnu myslet na věci, na které bych myslet neměla. Zrovna momentálně se mi hlavou honily vzpomínky na Mattea. Tolik mi chyběl. Jeho smyslný a melodický smích, který jsem u něho slýchala jen vzácně. Jeho krásné oči, které dokázaly vykouzlit, ten nejdokonalejší pohled, jaký si holka může přát. Jeho měkké a teplé rty, které jsem obvykle cítila na svém krku. Chybí mi jeho upřímnost. Jeho nebojácnost. Jeho špatný smysl pro humor. Jeho hrátky a jeho nesnesitelná arogance. Chyběl mi Matteo jako celek. Bolelo mě dívat se na něj a hrát tuhle hru, která má vypadat, že je všechno O.K., když není. Vždycky jsem měla pocit, že v životě nepotkám nikoho, koho bych nebyla schopná ztratit. Opět jsem se spletla. Našla jsem takového člověka. Člověka, kterého jsem potřebovala, abych dokázala naplno žít a alespoň na moment zapomenout na svou minulost. Zatřásla jsem hlavou až se mi vlasy přilepily na obličej. Zastrčila jsem si je za uši a vypnula jsem vodu. Opatrně jsem vylezla ze sprchy a pomalu jsem se osušila a oblékla jsem se do plátěných šortek a širokého trička. Poté jsem vyrazila s ručníkem zpět dolu. Gabriela jsem našla natáhnutého na pohovce s knihou položenou na obličeji. Naklonila jsem se nad něj a sundala mu knihu z hlavy. 

,,To už si skončil?" Zajímala jsem se.  

Gabriel rozevřel oči. ,,Skončil." 

Nahnula jsem se přes něho a sáhla po papíru na stole. ,,Vždyť se tu nic nezměnilo." 

Gabriel si povzdechl. ,,Nerozumím tomu." Teď zněl jako Matteo... 

,,Vždyť jsem ti to vysvětlovala asi milionkrát." Očividně to nemělo žádný úspěch...  

,,A já se snažil." Zaklonil víc hlavu, aby na mě viděl lépe. ,,Snažil jsem se a to já obvykle nedělám." 

To jsem mu i věřila. Povzdechla jsem si a sedla jsem si na zem, zády k pohovce a k jeho hlavě. ,,Je jasný, že nejsi jen tak někdo, tak proč to tedy děláš?"  

,,Kdo ví..." Ucítila jsem dotyk ve vlasech. ,,Máš mokré vlasy." 

,,Byla jsem ve sprše."  

,,Vím. Voníš, jako citron." Zamumlala Gabriel. 

Pokrčila jsem kolena a obejmula jsem si je rukami. ,,Gabriely?" 

,,Co?" Otázal se nezaujatě. 

Zadívala jsem se do podlahy. ,,Víš, co teď dělá Matteo?" Mezi prstíky na nohou jsem cítila chundelatý koberec. 

Gabriel chvíli mlčel, než mi poskytl odpověď. ,,Spí." 

,,Spí?" Opakovala jsem.  

Gabriel se překulil na bok. ,,Ano. Spí. Jeho vědomí je vyčerpané. Nabírá sílu." 

,,Znamená to, že se probere?" Naděje ve mně sílila. 

,,Probere se, pokud na to bude mít dostatečně schopností a pokud se mu povede převzít kontrolu, nebo pokud mu ji dobrovolně předám." Vysvětlil mi Gabriel. 

,,A co máš v plánu?" 

,,Zatím mám jen jeden jediný plán. Musím najít jednu osobu, poté se rozhodnu co dál." Gabriel se lehce zasmál. ,,Vím co tě trápí. Bojíš se, že si budu tuhle schránku chtít nechat." 

,,A budeš?" 

Gabriel se nadechl. ,,Zatím se jí neplánuju zbavit, to je má odpověď."  

,,Rozumím." Promnula jsem si ruce a pomalu jsem se zvedla. Přešla jsem k oknu a zavřela ho. Poté jsem se vydala do ložnice. ,,Díky..." 

,,Děkuješ mi i přesto, že jsem ti právě řekl, že nejspíš už nikdy nepromluvíš se svým přítelem?" 

Lehce jsem se usmála. ,,Děkuju, že udržíš na živu alespoň jeho duši." Přešla jsem ke schodišti. ,,Dobrou noc, Gabriely." Vydala jsem se vzhůru do patra.  

V pokoji jsem pozavírala všechny okna a zalezla jsem mezi peřinu. Bylo mi neskutečné chladno. Navíc jsem byla unavená. Byla jsem vyčerpaná a plná špatných myšlenek. Chtěla jsem jednoduše spát a na všechno zapomenout. Upadnout do černé prázdnoty a přestat vnímat čas, realitu a cokoliv dalšího. Klid bylo to po čem jsem toužila. Klidná duše. Doufala jsem, že dnešní noc bude jedna z těch lepších. Noc, která mi nepřinese žádné špatné sny. Jen dlouhou tichou a tmavou noc... Pomalu jsem se zachumlala do peřiny a zavřela jsme oči. Pomalu a jistě jsem upadala do říše snů...