Tajemství osudu II - Život není hra ✔

4. kapitola

Nepadlo vás někdy, jak složité je najít potřebné informace o osobě, která zrovna není celebrita nebo jakkoliv jinak slavná? Ne? Tak mě, ano! Už nejmíň půl hodiny jsem se snažila ve školní jídelně vygooglit nějakou informaci o neznámé a hlavně mrtvé Melody, která mě začala pronásledovat. Myslela jsem si, že si alespoň na chvíli od role super hrdinky dám pauzu. Ne ne, žádný takový. Možná jsem si rovnou mohla ušít nějaký hodně parádní oblek třeba, jako nosí Scarlett Johanssonová v Avengers. I když… Já bych nejspíš dala přednost oblečku Jeremyho Rennera. Ten chlap je prostě sympaťák. S těmi šípy a tak. Noo.. vždyť víte, jak to myslím.. Ale zpět k tématu. Nehodlám tu zjišťovat informace o Avengers, protože těch je plný internet, zatímco o Melody ani slovo. Kdybych tak znala příjmení… Povzdechla jsem si a opřela si bradu o stůl. Nečině jsem ťukala do klávesnice a stále dokola psala jedno slovo. Melody… Co se té holce, tak mohlo stát? Proč by ji někdo zabíjel? Jaký by k tomu měl důvod? Nedávalo to smysl. Ale co si budeme povídat… Jaká vražda v dnešní době dává alespoň polovinu smyslu? Lidi zabíjejí, protože mají pocit, že je to nejlepší možná odplata. Nebo je taky smrt druhých těší. Někteří si v krve prolití dokonce libují. Třeba takový sériový vrazi. Ty musí mít hodně narušené mozky. Avšak i když vražda postrádá smysl, nepostrádá důvod. Každý vrah vraždí ze svého vlastního důvodu. Láska, zrada, nenávist, pomsta, potěšení… Zvedla jsem hlavu ze stolu a zadívala se na monitor.

,,Jaký důvod si mu dala ty, Melody…?“ Zašeptala jsem.

,,Co tu provádíš?“ Liam se zjevil za mými zády a nahlížel mi do notebooku. Rychle jsem ho zaklapla a s nasazeným úsměvem jsem se na něj pootočila.

,,Ale nic. Jen… úkol.“ Proč zase lžu? Mělo by být v pohodě říct mu o Melody, nebo ne?

Liam se posadil naproti mně a pousmál se. ,,Okay.“ Vylovil z tašky nějaké sešity a jeden z nich rozevřel.

Pozvedla jsem obočí. ,,Ty se jdeš učit?“

Liam se zasmál. ,,Dlouho jsem tu nebyl. Abych se udržel ve svém ročníku, musím to dohnat.“ Vzal si do ruky propisku a znovu se věnoval sešitu.

,,Hmmm…“ Podepřela jsem si hlavu a lenivě ho sledovala. ,,Když o tom tak přemýšlím, si starší než my ostatní.“ Liam ke mně zvedl pohled. ,,Ehmm… nechci být šťouravá.“ Zamumlala jsem rychle.

Liam se lehce usmál. ,,Když jsem byl mladší, býval jsem hodně nemocnej. Jednu chvíli jsem dokonce trávil spoustu času v nemocnici, protože moje imunita byla strašně slabá. Pak jsem vyrostl a dostal jsem se z toho. Bohužel jsem nebyl schopný držet krok se svými spolužáky. Nastoupil jsem tedy do nižšího ročníku.“
,,To jsem netušila…“ Přiznala jsem.

,,To je v pohodě. Moc se svým věkem nechlubím.“ Zakřenil se. ,,Lidi jsou všelijaký. Ne, každý bude poslouchat, jaký je ten pravý důvod.“

,,Chápu.“ Přikývla jsem.

,,Mimochodem…“ Zvedl ke mně zelené oči. ,,Můj brácha tě žere.“

Vybuchla jsem smíchy. ,,Líp už si to říct nemohl.“ Zakřenila jsem se. ,,Jasně, že mě žere. Kdo mě nežere?“ Znovu jsem se zasmála. ,,Vtip. Jak si na tohle prosím tě přišel?“

Liam s úsměvem pozvedl ramena. ,,To se pozná. Vážně tě má rád.“
,,Hmm… taky ho mám ráda.“ Překřížila jsem si pod stolem kotníky. ,,Je to dobrej kamarád.“

Liam natočil hlavu ke straně. ,,Jenom kamarád?“

,,Liame…“ Nahnula jsem se blíž k němu. ,,… uvědomuješ si, že s někým chodím. A navíc ten někdo je tvůj nejlepší kámoš, a aby toho nebylo málo, je to Matteo. Matteo!“ Zdůraznila jsem a Liam se zakřenil. ,,Mám Masona vážně ráda, ale je to jenom přátelská láska. A abys věděl…“ Nahnula jsem se ještě blíž. Teď jsem mu byla dost blízko, aby mě slyšel, i když budu šeptat. ,,Mason má rád někoho jinýho.“