Tajemství osudu II - Život není hra ✔

22. kapitola

Dnes se mi nespalo dobře a moc dobře jsem věděla, koho je to vina. Když se včera Melody probudila... ano, opravdu se probudila... tak byla vyděšená k smrti. Neodpověděla mi ani na jedinou otázku. Jak by taky mohla? Zmizela hned, jak nabrala dostatečné vědomí. Přece jsem netušila, co ji Gabriel provedl, ale asi to nebylo nic příjemného. Nesnažila jsem se ji proto zastavit. Myslím, že to by se mi ani nepovedlo... Promnula jsem si spánky a čekala jsem až se mi dovaří voda na kávu. Potřebovala jsem kofein. Spoustu kofeinu. Konvice s horkou vodou se konečně dovařila a já si opatrně zalila gigantický hrnek plný rozpustné tmavé kávy. S hrnkem jsem se usadila do křesla a sledovala jsem pláž skrz skleněné dveře. Sklo byla opravdu úžasná věc... Ani jsem si nevšimla, že se v místnosti objevil Gabriel. Dnes jsem ho ještě neviděla. Když jsem se probudila, byl pryč. Předpokládala jsem, že byl na pláži. Chodil tam docela často. Nejspíš se mu zdejší prostředí zamlouvalo. Moře... písek... Trochu více jsem se zasekla do křesla. Horké café mi zahřívalo jak ruce, tak krk. Gabriel se usadil na pohovku. Zaznamenala jsem to půlkou oka. 

,,Dneska jsi nějaká zamlklá. Děje se něco?" Promluvil Gabriel. 

Ucucla jsem kávu. ,,Jen jsem špatně spala." 

,,Hmm..." Pomalu sebou plácl na záda. ,,To kvůli té holce?" 

Venku se zvedl vítr. ,,Možná." 

,,Předpokládám, že tušíš, že její smrt nebyla přirozená." 

Přikývla jsem. ,,Vím. Někdo ji zabil." 

,,A ty se jí snažíš pomoct najít viníka, že je to tak?" Uchechtl se Gabriel. 

Opřela jsem si pohodlněji hlavu. ,,Když to víš, tak proč se ptáš?"  

,,Za svojí dobrotu jednou doplatíš, zlatíčko." 

,,To negativní myšlení, taky není zrovna úžasný." Natočila jsem k němu pohled. 

,,Co je dneska v plánu?" 

,,Já musím do školy. Ty se nějak zabav sám." Opět jsem se napila.  

,,Super..." Gabriel si podložil hlavu polštářem a zavřel oči. ,,Už jsem se bál, že si opět budu muset hrát." 

*** 

Vyzdobila jsem celou hlavní chodbu a schody. Zbývalo mi ještě rozvěsit balonky a plakáty. Výbor přes výzdobu byl docela tvrdý. Všechno muselo být dokonalé. S Crytel jsme dostaly snad milion pokynů, co všechno dělat a co všechno nedělat. Myslela jsem si, že nebudou takoví puntičkáři. Má mysl však často klame. Zavěsila jsem další balonek a přesunula jsem se chodbou dál. Z tělocvičny se do chodby linul zvuk míče, který se odrážel o podlahu. Basketbaloví tým, který měl dnes utkání se už připravoval v tělocvičně. Samozřejmě nechyběly ani roztleskávačky, které ale dorazí později. Uvázala jsem další balónek, na kterém stálo I BELIVE IN YOU! Pokračovala jsem dále. Po chvíli jsem měla svou práci hotovou. Vrátila jsem se tedy na stanoviště výboru. Samozřejmě jsem hned dostala novou práci. Tentokrát jsem šla pomoc do kuchyně. Hezky to tu vonělo. Hilary... neboli kapitánka celé skupiny, mě nechala zdobit muffiny. Byla to docela sranda, a navíc jsem si za svou práci vysloužila pochvalu. Ostatním se totiž dost zamlouval můj muffin, který vystihoval basketbalový tým. Po nějaké době jsem byla plně hotova. O Crystel jsem nevěděla nic, ale vypadalo to, že stále pracuje. Dřepla jsem si na židli a popadla knihu, která ležela v dekoracích. Vypadalo to jako scrapbook neboli kniha ústřižků ve volném překladu. Otevřela jsem ji. A opravdu... byl to scrapbook. Spousta fotek a dekorace... Vypadalo to, že tyhle lidé se znají opravdu dlouho a přátelský duch jim zrovna nechybí. Musela jsem se usmát. Zvláštní, co ve vás dokáže přátelství vyvolat. Nejspíš jsem chápala proč přátelství bylo téměř shodné s láskou. Tedy platonickou láskou, kdy člověk pociťuje silný citový vztah k jiné osobě, bez jakýkoliv sexuálních prvků. Otočila jsem na další stranu. Další fotografie. Tentokrát na ní byl vyobrazen i pes, vlčák přesněji. To mi připomnělo, že i ve zvířecí říši existuje přátelství a nepřátelství. U zvířat je považován za symbol přátelství právě pes. Jeho opak je had. Říká se, že pokud vás ve snu napadne had, znamená to varovaní na vaše známé, kteří by se mohli stát vašimi nepřáteli. Mezi symbol nepřátelství je také někdy vyobrazován vlk. Jejich symbol nepřátelství jde prý spatřit ve spojení: "člověk člověku vlkem". Pomalu jsem listovala, až jsem se dostala na úplný konec. Zaklapla jsem tvrdé desky. Zajímalo mě, proč takovou knihu tahají sebou. Neměla by být uložena někde na bezpečném místě?  Pokrčila jsem ramena a vrátila jsem scrapbook na své místo.  

*** 

Polovinu dne jsem se jen procházela po škole. Párkrát jsem s něčím vypomohla výboru, ale po většinu času jsem neměla co dělat. Dokonce jsem se byla mrknout i na kousek zápasu. Popravdě jsem nikdy sportovce nepochopila. Byla to jen školní hra, ale kdykoliv druhý tým dostal další bod, morálka v týmu se snižovala. Nebylo to hlavně o tom užít si nějakou zábavu? Vždyť jim nešlo o život. Ale co k tomu říct. Byli to chlapy. Těm šlo hlavně o čest a respekt. I když měla jsem pocit, že ve světě sportu nešlo tolik ani o to, jestli jste holka nebo kluk. Sportovci jednoduše žili jen pro svůj sport a světu se snažili dokázat, že v něm vynikají více než ostatní. Porážka pro ně představovala neštěstí a pro některé krok zpět. Pocit zklamání... Opravdu jsem tomuhle uvažování nerozuměla a vlastně jsem se ho ani pochopit nesnažila. Už tak jsem byla sama o sobě dost divná a každý den jsem měla pocit, že prodělávám operaci mozku...  

***

Kolem třetí hodiny se všichni chystali domů. Řeknu vám, procpávat se kupou lidí, kteří se řítí k východu je dost složitý. Všichni do vás strkají a vlastně je skoro nemožné jít proti nim. Nejlepší je prostě zašít se někam do kouta a počkat až se ten jistý dav uklidí pryč. Po vyklizení lidí kolem, jsem se vydala do místnosti k výboru. Když jsem k nim došla, balili se. Pan ředitel to s tím úklidem myslel vážně. Crystel tu jako obvykle nebyla. Netušila jsem, kde se celý den toulala. Zrovna, když jsem se chystala zeptat, kde zase vězí, objevila se její hlava ve dveřích. Pomalu si nakráčela dovnitř a s povzdechem se posadila na lavici. Poté nastal okamžik, kdy nám lidé z výboru vysvětlili, co všechno je za potřebí udělat, poté se vydali domů. Rozloučily jsme se s nimi, a nakonec zůstaly v místnosti jen mi dvě. 

,,Asi bychom se do toho měly pustit." Otočila jsem se na Crystel.  

Ta na mě hodila unavený pohled. ,,Fajn. Beru si tělocvičnu." S tím se postavila a vydala se ke dveřím. 

Nasadila jsem údivný pohled. ,,Žádný protest? Vztekání nebo řvaní?" 

Crystel se na moment zastavila. ,,Přestaň mě štvát a jdi radši něco dělat."  

Pousmála jsem se. ,,Fajn." Společně jsme vyšly a poté se každá z nás vydala svým směrem.  

*** 

Strhla jsem poslední plakát a hodila ho mezi ostatní na zem. Crystel už šla dávno domů. Měla na starost jen tělocvičnu, takže byla s úklidem rychle hotova. Pochybuju totiž, že drhla podlahu. Slezla jsem ze štaflí, které vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou. Popadla jsem plakáty a hodila jsem je do pytle. Nakonec jsem odpatky vyběhla vyhodit ven do kontejneru. Už mi zbývalo jen uklidit štafle a pár židlí do skladu. Dokonce jsem dostala klíč. Nejdříve jsem do skladu nanesla židle, poté jsem se vydala pro štafle. Bylo to docela namáhavé na mé ženské ruce, ale nestěžovala jsem si. Lepší než dostávat injekce... Nakonec se mi povedlo štafle do skladu dostat. Problém nastal až v momentě, kdy jsem je měla pověsit na zeď. Neměla jsem tucha jak něco, tak velkého by mohlo držet, na tak mini šroubech. Vydechla jsem a zvedla štafle nad hlavu. Chvíli jsem s nimi balancovala, ale nakonec se mi přece jen povedlo je pověsit. Musela jsem se lehce usmát.  

,,Říkal jsem si, kdo tu dělá ten randál?" 

Nadskočila jsem a prudce se otočila. ,,C-co ty tu děláš? Nemáš být doma?"  

Alex se usmál a tím se jeho pěkná tvář rozjasnila. ,,Byl jsem ještě ve sprše. Spíš mi řekni..." Nestačil to doříct, jelikož se ozval kovový zvuk nad mou hlavou. Pootočila jsem hlavu a sledovala, jak se šrouby pod štaflemi uvolnily a štafle se řítí přímo na mě. Všechno se to stalo tak rychle, že jsem nestíhala vnímat. Pomalu jsem otevřela oči a spočinula pohledem v Alexových očích. Jednou rukou mě držel a druhou zase štafle. Po ruce se mu táhl velký krvavý šrám a po spánku mu tekl potůček krve. Podíval se mi do očí. ,,Jsi v pořádku?" Nemohla jsem mu odpovědět. Viděla jsem jen tu krev. Alex hýbl rukou a štafle se zřítily jiným směrem. Pryč od nás... Alex párkrát zamrkal a poté zavrávoral. Zřítili jsme se společně k zemi. 

Chytila jsem ho za obličej. ,,Alexi!?" Nic... ,,Alexi!? No tak!!" Ani sebou nehnul. Jen krve přibývalo. Plazila se po zemi jako rudá řeka...