Tajemství osudu II - Život není hra ✔

35. kapitola

Asi jsem na té zemi usnula. Probudila jsem se kvůli paprskům, které ozařovaly můj obličej. Nespokojeně jsem zamručela a lehce jsem sebou škubla. Chtěla jsem se podívat kolik je hodin, ale po chvíli mi došlo, že tu žádné hodiny nejsou. Achh... blbý čtyři stěny... Chtěla jsem se protáhnout, ale moje ruce byly stále uvězněné. Povzdechla jsem si a protáhla si alespoň krk. V zámku zachrastily klíče. Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se do tváře muži v bílém.  

,,Stávej děvče!" Nařídil mi. Páni... tak dlouho jsem tyhle chlápky neviděla... Ani jsem se nehnula. Muž neztrácel čas. Došel ke mně a zvedl mě na nohy. ,,Jdeme!" Postrkoval mě před sebe a já si byla moc dobře vědoma toho, kam jdeme. Zamířili jsem do chodby až ke světlím dveřím Oliviiny kanceláře. Muž zaklepal.

,,Vstupte!" Ozval se její hlas. Muž otevřel dveře a postrčil mě dovnitř. Olivie seděla za svým stolem a hleděla na nás. ,,Děkuji Marku. Angie, ty pojď dál." 

Muž zavřel dveře. Já stála na místě. Olivie si povzdechla a vstala. Pomalu ke mně kráčela. ,,Angie..." Pomalu mě obešla a rozvázala mi tu děsnou košili. ,,Myslím, že takto je to lepší." Šla se posadit zpátky na své místo a já si protáhla své ztuhlé ruce. ,,Posaď se, Angie." Nadechla jsem se a posadila jsem se do svého křesla ve tvaru vajíčka. Olivia se na mě zadívala. ,,Abych řekla pravdu Angie, nečekala jsem, že tu spolu ještě někdy budeme takto sedět." Ani já ne... Sklopila jsem hlavu. Olivii si sundala své brýle a promnula si oči. ,,Angie... Víš co se stalo?" Polkla jsem a dál jsem mlčela. ,,Prodělala jsi psychické zhroucení. Navíc jsi se předávkovala prášky, které jsem ti předepsala. Lékaři ti museli vypumpovat žaludek a celé tři dny si ležela v nemocnici. Celou tu dobu si spala. Byla jsi plně vyčerpaná." Olivie nahnula hlavu ke straně. ,,Co se stalo, Angie? Co tě přinutilo učinit něco takového?" 

Chvíli jsem uvažovala či promluvit nebo raději mlčet. ,,Já nevím." 

Olivie se ke mně naklonila. ,,Víš, že se mnou můžeš mluvit." 

Zkousla jsem si ret. ,,Nevím, co bych vám řekla." 

Olivia si povzdechla. ,,Angie... vím, že pro tebe není život snadný. A věř mi, že to opravdu vím. Ale podívej se, co všechno si za tu dobu dokázala. Ty sama víš, že tohle všechno nechceš zahodit." Lehce se ke mně přes stůl nahnula. ,,Nevím, co se právě děje v tvé hlavě, ale vím, že si překonala už horší situace. Jsi silné děvče, Angie. Silnější než většina lidí v tvém věku. Jediné, co musíš udělat, je opět uchopit ty otěže ke svému životu." Lehce se na mě usmála. ,,Pokud to má někdo dokázat, pak jsi to ty." 

*** 

Zbytek rána jsem se snažila zabavit ve své cele. Prášky jsem nedostala. Olivie si nemyslela, že je to dobrý nápad, po tom incidentu s předávkováním. Opět jsem seděla na zemi a sledovala jsem odrazy na stěnách, které sem proklouzávaly skrz okno. Natáčela jsem hlavu ze strany na stranu. Padesát, padesát jedna, padesát dva, padesát tři, padesát čtyři... Přestala jsem sledovat zeď, jelikož se otevřely dveře do mé cely. Zvedla jsem hlavu a spatřila muže v bílém. 

,,Přišla za tebou návštěva." Oznámil mi a čekal až se zvednu.  

Natočila jsem hlavu ke straně a pomalu se zvedla. Prošla jsem kolem muže a zamířila jsem ven z cely. Muž mě vedl až do jídelny a herny. Jednoduše místnost, kde se dělalo všechno mimo celu. Bloudila jsem pohledem po místnosti, než jsem si všimla těch očí. Fialových očí a skoro platinových vlasů. Srdce mi poskočilo, když jsem spatřila Chrise. Co tu dělal? Muž se postavil ke stěně a dál si mě nevšímal. Chris se díval kolem, nakonec si mě všiml a minutu mi hleděl do očí. Poté se pousmál. Zamířila jsem k němu. Celou tu dobu na mě hleděl. Přešla jsem ke stolu a Chris se postavil. Stáli jsme naproti sobě a já netušila co říct. Chris to vyřešil sám. Vzal mě do náručí a obejmul mě. 

,,Chyběla si mi." Zašeptal a podíval se mi do očí.  

Lehce jsem se pousmála. ,,Ahoj... Chrisi." Chris mě pustil a oba jsme se posadili. 

,,Jak se cítíš?" Zahájil konverzaci. 

,,Ne, moc dobře."  

Chris mě starostlivě sledoval. ,,Slyšel jsem, co se stalo. Neměl jsem ani ponětí, že se něco takového děje." 

,,Jo... nevím, co bych ti na to řekla. Stalo se, co se stalo." 

,,Slyšel jsem tvojí hlasovou zprávu. Usoudil jsem, že se něco děje." Přiznal a natáhl přes stůl ruku a chytil tu mou.  

,,Proč si tady, Chrisi?" Vytrhla jsem se mu. 

Chris se mi podíval do očí. ,,Jsem tu, protože vím, že na tom nejsi dobře." 

Nevěřícně jsem se usmála. ,,Takže ses vrátil kvůli mně?" 

,,Ano." 

,,Tak proč si odjel?" Proč si mě tu nechal? Sklopila jsem pohled ke stolu... 

Chris si projel vlasy. ,,Jen jsem potřeboval chvíli odstup. Strávit, že holka kterou miluju, miluje někoho jiného."  

Zvedla jsem oči a sledovala tu fialovou krásu, která mi tolik chyběla. ,,Odpust mi." 

Chris se usmál. ,,Není co odpouštět... Prostě to tak dopadlo." Přikývla jsem. ,,A co bude dál?" Chytil mě za ruku. ,,Co bude teď, Angie?" 

Dívala jsem se na naše spojené ruce. ,,Já nevím. Je po všem." 

,,Matteo, ale není mrtvej." Chris mě donutil se na něho podívat. ,,Vím, co se děje. Liam mi to všechno řekl. I to o Gabrielovi..." 

,,A... jak nám to pomůže? Nemůžeme ho zachránit. Nevím jak." 

Chris na mě klidně hleděl. ,,Ani já, ale vím, že musí existovat nějaký způsob." 

Pozvedla jsem ramena. ,,To je přece hezký, ale dokud nevíme, jak vrátit Mattea zpátky, tak je to k ničemu. Navíc, v zajetí ho drží Trevis." 

,,Takže co? Vzdáváš to?" Zeptal se s tím upřímným pohledem. 

,,A co jiného mám dělat? Já se snažila. Snažila jsem se sakra!! Ale podívej se na mě. Koukni, co se ze mě stalo..."  Chytila jsem se za hlavu. ,,Už nemůžu. Mám pocit, že se mi rozskočí hlava.  Už ani nevím, co je pravda a co ne..." 

Chris se najednou objevil vedle mě a chytil mě za obličej. ,,Angie... podívej se na mě." Koukla jsem mu do očí. ,,Já vím, že je to těžký." 

,,Proč mi pořád všichni říkáte, že víte, že je to těžký?" 

Chris se lehce usmál. ,,Promiň mi." Nadechl se. ,,Jen tím chci říct, že někdy je to tak těžký, že máme pocit, že není nic lepšího, než to vzdát, ale když si uvědomíme, co bychom tím mohli ztratit, tak budeme radši bojovat. Nebo ne? Vím, že ty nikdy jen tak nic nevzdáváš. Že vždycky bojuješ až do konce." 

,,Možná už nemám sílu bojovat..."  

Chris mě pohladil po tváři. ,,Ne Angie... ty máš vždycky sílu bojovat." 

Ještě chvíli jsem mu odolávala, pak jsem si povzdechla. ,,Tak, co budeme dělat?" 

,,Nejprve se odsud musíš dostat." 

*** 

Celou noc jsem přemýšlela. Byl dobrý nápad, abych poslechla Chrise? A opravdu jsem se chtěla vzdát? Ne... nechtěla...  Nadechla jsem se a třískla jsem hlavou o zeď.  

,,Vzpamatuj se, Angelo! Ty nejsi padavka! Ty se nevzdáváš.." 

*** 

Popravdě jsem si myslela, že se domů nedostanu, ale opak byl pravdou. V blázinci jsem zůstala ještě dva dny. Za ten čas jsem se snažila projevovat naprosto normálním chováním. Snažila jsem se přesvědčit Olivii o tom, že se můžu vrátit domů. Olivie byla nerozhodná, ale myslím, že moje hrací schopnosti se dostaly na novou úroveň. Víte, co se říká... Žádná snaha není marná. Dokázala jsem to. Pustili mě. Tedy Olivie řekla, že je to hlavně na mých rodičích, kteří mé propuštění schválili. Byla jsem opět doma. Pomalu jsem se začala vzpamatovávat. Zítra mě čekal, závažný den. Chystala jsem se za Trevisem...