Tajemství osudu II - Život není hra ✔

19. kapitola

Vstala jsem dříve, než mi stačil zazvonit budík. Svým vlastním tempem jsem se pustila do ranní přípravy. Ihned po vykopání svého zadku z koupelny jsem zjistila, že sebou nemám vůbec nic na sebe. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Stále oděná ve stejném oblečení, jako včera. Povzdechla jsem si a párkrát si přejela po zmačkaném tričku. 

,,Co nadělám..." Pokrčila jsem ramena a vydala jsem se dolu.  

Šla jsem velmi potichu. Předpokládala jsem, že Gabriel ještě spí a taky, že jo. Hověl si na pohovce a slabě pochrupoval. Pousmála jsem se a po špičkách k němu dolezla. Porozhlídla jsem se kolem dokola. Hledala jsem něco, čím tu hezkou tvářičku probudit. Po dlouhém rozhlížení jsem si všimla malého klaksonu. Zakřenila jsem se a pomalu se k němu vydala. Sundala jsem ho z poličky a po špičkách opět pokračovala ke Gabrielovi. Hezky jsem si mu stoupla k hlavě a uchopila klakson do jedné ruky. Zamířila jsem ho jeho směrem a stiskla červenou měkkou hlavičku. Místností se ozval dost nepříjemný zvuk. Gabriel se lekl a doslovně na pohovce poskočil a vykopal se na nohy. Já se smála, jako blbá. Ten pohled na něj byl moc. Vypadal jako vyplašený kotě. Přestala jsem mačkat klakson a raději se chytla za břicho. Nemohla jsem se přestat smát.  

Gabriel na mě naprosto šokovaně zíral, což mě znovu rozesmálo. ,,Zbláznila jsi se?" 

Se smíchem jsem přikývla. ,,Nejspíš."  

Gabriel si projel vlasy. ,,Jsi vážně šílená." 

Zakřenila jsem se a dala jsem si ruku v bok. ,,Jo a zrovna jsem tě předčila. Byl si v nepozoru." Zamávala jsem ukazováčkem. ,,Tak co?" Udělala jsem k němu krok. ,,Vedu. Je to jedna nula pro tebe, zlato..." Mrkla jsem na něj a vydala jsem se ke kuchyňské lince.  Zrovna teď jsem měla docela dobrou náladu. Čím to asi bylo... Nakoukla jsem do horního regálu a vylovila krekry, co jsem včera koupila. Taky jsem tomu mohla říkat: MÁ SNÍDANĚ... Roztrhla jsem plastový pytlík a vytáhla jeden rýžový krekr ven. Zakousla jsme se do něho a otočila jsem se čelem ke Gabrielovi. Stále se nehnul z místa. Jeho pohled byl všechno, jen ne milý. Usmála jsem se jako samotná Panna Marie a natáhla k němu pytlík. ,,Dáš si?"  

Gabriel na sekundu zavřel oči a promnul si spánky. Vypadalo to tak přirozeně, až byste řekli, že v Matteovo těle je sám Matteo, a ne někdo jiný. ,,Mám jen takoví pocit, nebo se snažíš dostat do problému?" 

Ukousla jsem další kus rýžáku. ,,Hmm... Kdo ví... Třeba jsem se dobře vyspala." 

,,Štveš mě!" Zamumlal.  

,,Jo... to já umím moc dobře." Vytáhla jsem si ještě jeden krekr a zbytek jsem schovala zpět do kredence. ,,Měl by ses připravit. Za chvíli pro nás přijede Scott." 

,,Proč?" Obdařil mě naprosto nepochopitelným výrazem.  

Prošla jsem kolem něho ke své tašce, kterou jsem zde včera nechala. ,,Čeká tě další úkol hochu."  

,,Jaký úkol?" Zamračil se. 

,,Představím tě samotnému peklu lidského života." Pousmála jsem se na něho. 

*** 

Scott nás vysadil před školou. Divila jsem se, že stále neměl žádné otázky ohledně Mattea. Za to Isabell jich měla až moc. Skoro celou cestu ke škole jsem promarnila zíráním a odepisováním esemesek. Isabell jednoduše musela vědět vše. Od toho, co Matteo snědl po informaci, jestli byl na WC. Sestry... Co na to jiného říct? Neměla bych se taky začít chovat, takhle... no... zvídavě? Nebo spíš starostlivě? Měla jsem menší pocit, že v mém podání by to vypadalo špatně. Sledovala jsem Gabriela, který se rozhlížel kolem a svým zkoumavým pohledem dedukoval všechno, co se kolem něho mihlo. Vypadal obezřetně a zároveň zaujatě. Nadechla jsem se a doufala, že tento den přežiju ve zdraví a v celku.