Tajemství osudu II - Život není hra ✔

40. kapitola

Poslední dny plynuly až moc rychle. Po událostech, které se staly jsem byla ráda, že jsem si mohla konečně oddychnout. Už jsem to opravdu potřebovala. Všechno kolem se začalo urovnávat do starých kolejích. Trevis byl obviněn a čekal ho trest. Nevím přece jaký, ale určitě nebyl nijak hezký. Sebastian dostal své vlastní místo v sídle. Bylo po všem... Věděla jsem však, že nebudu klidně spát, dokud tu bude Melody. Takže jsem její případ vzala pevně do rukou a začala opravdu řešit, co se ji stalo. Ze začátku to nevypadalo dobře, ale brzy jsem zjistila, že vrah byl blíž, než jsem si myslela. Jednoho dne, když jsem opět navštívila nemocnici, abych si promluvila s její matkou, potkala jsem jednoho muže. Ptala jsem se ho na cestu. Muž byl velmi milý, skoro neškodný jsem si řekla. Poděkovala jsem mu a chtěla odejít, ale něco mě zarazilo. Vůně cigaret a kořeněná vůně dřeva. Když jsem se poté vyptávala kolem, kdo byl ten muž, dostalo se mi odpovědi, že je to manžel naší paní doktorky. Ze začátku jsem si říkala, že to musí být omyl. Jaký otec by zabíjel své dítě? A hlavně proč by to dělal? Opravdu to vypadalo, že na odpověď nepřijdu, jenže po nějaké době naléhání na doktorku, aby mi prozradila pravdu se stala jedna zvláštní věc, doktorka se naprosto zhroutila a řekla pravdu, kterou jsem opravdu nečekala. Přiznala, že smrt její dcery nebyla žádná sebevražda. Potvrdila mi mé podezření, že za její smrt může její otec. Melodyina matka tvrdila, že Melody věděla nějaké věci, o kterých vědět neměla. Chtěla světu vyzradit pravdu o špinavostech jejího otce. To si ovšem nemohl tatíček dovolit, a tak svou nebohou dcerku jednoduše připravil o život. Doma se své ženě svěřil a ta ho místo udání policii, začala chránit. Paní doktorka mi řekla, že nebyla schopna v tu chvíli přijít, ještě o manžela, když jsem se ji ptala, proč něco takového tajila. Přece jen byla to její dcera. Její krev... Melodyina matka ještě ten moment zavolala polici a řekla pravdu. Její muž byl obviněn za vraždu své nezletilé dcery a její matka byla obviněna za falešné svědectví a za spoluvinu. Byla jsem ráda, že se Melodyin případ vyřešil, i když mě mrzel, jakým způsobem. Melody z toho byla špatná. Ale necítila nenávist, alespoň ne ke své matce. Byla smutná, že její matka skončila, tak jak skončila. Bez dcery, bez manžela a bez svobody. Byla to krutá realita, kterou ovšem musela přijmout. Melody nakonec našla svůj klid a mohla odejít. S jejím odchodem mi pomohl Chris, který Melody doprovodil za bránu světla. Melody vypadala spokojeně. Samozřejmě si neodpustila prohodit něco drzého, než odešla. Byla to prostě Melody... Přála jsem si, aby alespoň v posmrtném životě našla něco krásného...

***

Uběhl celý dlouhý rok a byl tu den konečně den, na který se polovina lidí na světě těší ze všeho nejvíc. Byli tu Vánoce. Ohh ano!! Ten šílený den plný červené a bílé barvy. Přeplácaných obchodů s šílenými lidmi kolem, které přepadla vánoční horečka. Den plný sladkostí a dobého svařáku. Zdobení stromků, dárků a zpívání koled. Ale hlavně vánočního kouzla, který ve vás Vánoce dokázaly vyvolat. Spěchala jsem rušnými ulicemi a snažila se nevrazit snad do desátého pouličního Santu, který tu postávala, zvonil zvonečkem a pokřikoval: Veselé Vánoce!! Protočila jsem nad tím panenkami a proběhla kolem něj směrem k letišti. Zaběhla jsem do haly, která byla plnější, než se na Vánoce očekává. Porozhlídla jsem se a nakonec spatřila ty, které jsem hledala. Popoběhla jsem.

,,Hej!!" Pokřikovala jsem. Alex s Crystel se na mě pootočili. Zastavila jsem se u nich a zhluboka oddechovala. ,,Bože! Myslela jsem, že vás nestihnu..."

Alex se zakřenil. ,,Ale... podívejme se koho to tu máme..."

Usmála jsem se. ,,Jsem ráda, že jsem vás stihla. Skoro jste se vytratili bez toho, abych vám poděkovala."

,,To je v poho." Alex nad tím mávl rukou.

Povzdechla jsem si. ,,Opravdu odjíždíte?"

Alex přikývl. ,,Už tu nemáme co dělat. Navíc po posledních událostech si myslím, že nám prospěje změna."