Tajemství osudu II - Život není hra ✔

28. kapitola

Dnes se měli vrátit rodiče. To ovšem nebylo všechno. Také jsem musela na návštěvu k Sebastianovi. Bála jsem se, o čem s námi chce mluvit. Měla jsem takoví pocit, že to bude víc než jen pokec o tom, jak se měl a výměna suvenýrů. Protáhla jsem se. Už jsem seděla nejmíň dvě hodiny ve školní knihovně. Snažila jsem se napsat domácí úkol, na který jsem se nebyla schopná soustředit. Gabriel seděl naproti mně a spal. Často spal. Nevím, čím to bylo. Možná malou životní energií, jelikož on sám člověk nebyl. Poškrábala jsem se ve vlasech a zapojila mozkové buňky. Tak jo... Zhluboka jsem se nadechla a pustila jsem se do psaní. Popravdě nějak zvlášť dobře mi to nešlo. Měla jsem psát o ekosystému. Problém byl v tom, že jsem se cítila jako Alenka v říši divů. Nedokázala jsem poskládat jedinou dobře znějící větu. Byl to samý ekosystém tohle a ekosystém tamto... a bla bla bla... Zmučeně jsem plácla hlavou o lavici. Otočila jsem ji směrem k oknu. Dovnitř svítilo zářivé slunce. Teplé slunce... Nebe nezdobil ani jediný mráček. Bylo jako obrázek. Zhluboka jsem se nadechla a opět zvedla hlavu. Pokusila jsem se aktivovat mozkové závity a s plným nasazením jsem se pustila do práce. Nebudu lhát a řeknu na rovinu, že i z plně zapojeným mozkem, jsem napsala totální ...teď se omlouvám za slovník... sračku. No, ale hotové to bylo. Pozvedla jsem ramena a schovala sešit do tašky. Vzala jsem si do ruky mobil a prohlédla jsem si novinky. Jako obvykle se ani na světě nedělo nic nového. Stále se hledal lék na rakovinu. Země proti sobě stále válčili. Populace se zvětšovala. Planeta se hromadila plasty a zabíjela tím podmořský svět a kriminalita byla stále na denním pořádku. Zhasla jsem mobil a odložila jsem ho stranou. Nafoukla jsem tváře a upnula pohled na Gabriela. Musela jsem se pousmát. Jeden by si myslel, že přede mnou opravdu spí Matteo. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po vlasech. Vypadal tak klidně když spal... 

,,Už mu došla šťáva?" Zvedla jsem ruku z Matteovi hlavy a pozvedla jsem pohled. Liam se na mě usmíval. ,,Zdravím tě, Summersová. Dneska neutečeš." 

Stáhla jsem ruku pod stůl a čekala, až se Liam posadí. ,,Stále tě to nepřešlo?" 

,,Ne. Hodlám z tebe tu pravdu třeba vyždímat, když to bude nutný."  

Zastrčila jsem si vlasy za ucho. ,,Proč tohle děláš?" 

Liam si založil ruce. ,,Snažím se jen o to, abych pochopil tuhle zatracenou situaci." 

,,Nešlo by mi prostě věřit?" Podívala jsem se na něj. 

Liam si povzdechl. ,,Já ti věřím, Angie. Jen nechci, aby si v tom byla zase sama." 

,,V ničem nejsem sama." Protestovala jsem. 

,,Lžeš mi. Víš, co to znamená?" Liam ke mně natáhl ruku a přejel mi přes vlasy. ,,Snažíš se někoho chránit." 

,,To nevíš." 

,,Vím, jaká si." Zaprotestoval. ,,Vím, co si všechno udělala jen, abys mě zachránila a to si mě ani neznala." Lehce sklopil víčka. ,,Tak mi teď zase důvěřuj ty a pověz mi, co se tu děje." 

Dívala jsem se do těch zelených očí celou minutu, poté jsem povolila. ,,Dobře." 

*** 

Po mém půl hodinovém vyprávění, jak to celé s Matteem vlastně je, byl Liam naprosto ticho. Jediné co dělal bylo, že sledoval Gabriela v Matteově těle, jak jemně oddychuje na stole před námi. Netušila jsem, jestli je naštvaný nebo snad rozrušený, že v Matteově těle sídli někdo jiný. Nevěděla jsem nic. Liam si po chvíli zhluboka povzdechl, poté si projel vlasy rukou, a nakonec se nechápavě podíval na mě.  Jeho výraz říkal: Tohle přece není možný!