Tajemství osudu II - Život není hra ✔

8. kapitola

Včera jsem se domů dostala dost pozdě. S Matteem jsme strávili dlouhou dobu na pláži. Doma jsem pak jen zalehla a spala. Na nic víc jsem náladu neměla. Ráno jsem měla co dělat, abych se dostala z postele. Noční můry tomu navíc vůbec nepomáhaly. Tentokrát se mi zdálo o ohni. Všude samý řev a smrt. Byla jsem vyřízená. Nepomáhala mi ani představa, že dneska opět potkám Alexe a Crystel. Život si se mnou pořád jen zahrával. Měla jsem toho všeho dost. V pokoji jsem se rozespale připravila a v kuchyni si uvařila café na cestu. Hned na to jsem se vypravila ven. Kyle byl někde u Seleny a rodiče byli očividně v práci. Tenhle dům začínal být čím dál tím víc osamělejší. Šla jsem si svou lenivou chůzí a snažila se neusnout. Dneska jsme měli s Liamem a s Adri pokračovat v projektu na biologii. To mi však opět připomnělo Crystel a Alexe, kteří byli s Mattem. Znepokojovalo mě to. Nevěděla jsem, co chystají nebo mají v plánu. Trevis se mi vůbec nelíbil. Připomínal mi Lucase a co si budeme povídat, Lucas nebyl zrovna dobrák. Což mě vedlo k další otázce. Za co asi Trevis hraje? Za dobro či za zlo? Nevypadalo to zrovna tak, že by si nějak zvlášť rozuměl se Sebastiánem a s Camryn. Achh… tohle město bylo složitý…

Do školy jsem přišla, jako obvykle s předstihem, kdy ve třídě bylo jeden a půl lidí. Bohužel mezi nimi byl i Alex. Za co mě trestáš Bože?!!  Bez toho, abych mu věnovala pohled jsem se posadila do své lavice a zadívala se z okna. Ne, že by tam bylo, co pozorovat. Před pár měsíci mi ten výhled přišel zajímavější. Vedle mě se odšoupla židle. Povzdechla jsem si a dál sledovala prostředí.

,,Ahoj…“ Ignorovala jsem Alexův hlas. ,,Dneska je docela pěkně.“ Haló, žijeme v Kalifornii! Ne, na Sibiři!! ,,My spolu nemluvíme?“ Stálá ignorace. ,,Hmm… Myslel jsem, že si docela rozumíme.“ Pozvedla jsem obočí. ,,Musíš být asi překvapená...“ Ne, vlastně jsem ani nebyla. ,,Měla by ses přidat na naší stranu.“

Znovu jsem si povzdechla a přestala hrát ignorující. Přetočila jsem se na něj a zabodla do něj své oči. ,,Opravdu? A proč bych to asi tak dělala?“

,,Děláš chybu, když si proti Trevisovi.“ Urovnal si svou kapuci na mikině.

,,Toho tvýho Trevise jsem viděla prvně a opravdu se mi nelíbil. Navíc…“ Zastrčila jsem si vlasy za uši. ,,… vypadá podezřele a to, že se zaměřil na mýho kluka, mu zrovna body nepřidává.“

Alex se pousmál. ,,Není vytěžující chodit s temnotou?“ Zarazila jsem se a Alexovi to samozřejmě neuniklo. ,,Znám tvůj příběh Angie a nemá zrovna mnoho světlých stránek.“ Nahnul se ke mně blíž. ,,To, že chodíš s ním ti nakonec sebere i to poslední světlo, co ti zbylo.“

,,Co ty o tom víš?!“ Vyjela jsem na něj. Štval mě. Totálně!! ,,Neříkej mi něco o mém životě. Vím čím jsem si prošla a proto taky vím, co je pro mě dobré a co ne.“

Alexův úsměv vystoupal ještě o kousíček výš. ,,Takže chceš říct, že si nikdy nepochybovala o svým rozhodnutí pustit si ho do života?“ Tahle otázka mě dostala do konců. ,,Vidíš… nedokážeš mi ani odpovědět.“ Natáhl ke mně ruku a zachytil můj zatoulaný pramínek vlasů. ,,Nebuď hloupá Angie. Copak ty chceš věcně žít ve tmě?“

Chvíli jsem ho pozorovala. ,,Vypadni.“ Zamumlala jsem nakonec. Alex propustil můj pramen vlasů a s úsměvem odešel na své místo. Trvalo jen několik sekund, než se židle odšoupla znovu. Už jsem chtěla začít opět nadávat, ale byl to Liam, proto jsem jen úlevně vydechla.

,,Ahoj. Co chtěl?“ Posadil se a upnul na mě zelené duhovky.

Pokrčila jsem rameny. ,,Nic důležitýho.“

,,No, nevypadáš, že by jste si povídali třeba jen o počasí.“ Vyložil několik věcí ze své tašky na stůl. ,,Zmínil něco o tom, proč tu jsou?“