Tajemství osudu II - Život není hra ✔

34. kapitola

Byla jsem tu zas. Po strašně dlouhé době jsem se probudila a spatřila ty známé bílé zdi. Zdi, které jsem tak dobře znala. Zdi, které tvořily můj domov předtím, než jsem žila tento život. Pomalu jsem kráčela po bílé místnosti a prohlížela si ty samé čtyři stěny. Stolek a papír. Chyběla tu tužka a mé čtyři knihy. Nadechla jsem se a sesunula jsem se podél zdi v bílé košili. Sklopila jsem hlavu ke svým rukám. Měla jsem takovou tu bláznivou košili, ve které jste měli uvězněné ruce a nemohli jste s nimi pohnout. Přisunula jsem si kolena k hrudi a položila jsem na ně hlavu. Cítila jsem se prázdně. Jako schránka bez duše. Opět jsem necítila potřebu žít. Možná to byl můj skutečný osud, žít navždy sama.... Tak chladná, a tak prázdná.... 

Zatímco jsem seděla na chladné zemi, bez možnosti pohnout rukami, vzpomínala jsem na svůj život. Na život, který jsem žila, ještě předtím, než jsem se pro ostatní stala šílencem. Měl to být krásný život. Život, který jsem si vysnila, jako malá holka... Plný krásných dní a zážitků. Nesnila jsem o životě, který je jako na horské dráze. Jednou nahoře a jednou dole... 

Jednou jsem nakreslila obrázek. Byl na něm vykreslený můj vlastní výplod představy slona. Zatímco reálný slon měl silnou, pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy měl jen na konci ocasu. Jeho hmotnost byla kolem 6000 kilogramů a dorůstal do výšky sedmi až devíti metrů, tak můj slon byl hebký jako dětská prdelka. Celý bílý. A navíc byl obalený v cukrové vatě. Vážil necelých padesát kilogramů a byl vysoký tak čtyřicet centimetrů. Když se mě máma poté ptala, proč jsem nakreslila slona takto, když přece vím, jak sloni vypadají, řekla jsem ji, že vím, jak sloni vypadají, ale proč by nemohli vypadat i tak jak jsem si je já vysnila. Máma se mi poté snažila celou věčnost vysvětlit, že ne všechno může být tak jak si vysníme. Nechápala jsem ji. Já jednoduše chtěla slona obaleného v cukrové vatě a nehodlala jsem se své představy vzdát. 

Táta mi jednou řekl, že když budu šťastná budou šťastný i lidi kolem mě. Neustále mi hlavou plynulo, proč by měli být šťastný ostatní, když jsem šťastná já. Vždyť každý z nás v různé okamžiky prožíval různé situace. Někomu zrovna v momentě, kdy jsem se já radovala z nové hračky, mohl přijít třeba o rodiče. Tak proč by měl být šťastný? Proč by se měl radovat... Tátu jsem v ten moment opravdu nechápala. Snažila jsem se porozumět, ale můj dětský mozeček byl jednoduše moc složitě poskládaný, než aby tuhle informaci prostě jen přijmul a nechal ji být... 

Když mi bylo šest, byla jsem s rodiči v parku. Rozložili jsem na trávu deku a položili na ní piknikový koš s jídlem. Nakonec jsme si lehli a sledovali oblohu. Mívali jsem jednu hru, která spočívala v tom, že jsme sledovali mraky a nahlas vyslovovali co nám mraky připomínají. Zatímco máma a táta vždycky viděli něco logického, já spatřila vždy něco nesmyslného. Táta a máma se vždycky strašně smáli. Přišlo jim to legrační. V ten čas jsem se cítila šťastná. Milovala jsem své rodiče. Táta byl můj superhrdina a máma mi připomínala krásnou princeznu. V mé dětské mysli jsem svou rodinu vnímala, jako tu nejdokonalejší, jakou si člověk může přát... 

Když mi bylo sedm, začala jsem se měnit. Něco ve mně začalo být špatně. Často mě bolela hlava. A mé sny postrádaly význam. Začala jsem se bát noci, kterou jsem předtím neskutečně milovala. Milovala jsem ji kvůli hvězdám. Zbožňovala jsem pozorovat hvězdy. Přestávala jsem být taková, jaká jsem bývala. Nic jsem o tom rodičům neříkala. Sami měli dost svých problémů v práci. Máma se snažila prosadit ve světě módy a táta měl problémy s udržením firmy. Navíc jsem měla začít chodit do školy. Těšila jsem se. Vždycky jsem záviděla starším dětem, že můžou chodit do školy. A tak jsem to házela za hlavu. Nemyslela jsem na ten zvláštní pocit, který jsem někdy mívala. Ani na bolest hlavy, která tížila mou mysl. Dokonce ani sny, z kterých jsem se budila se studeným potem na čele. Vypustila jsem to ze své mysli... 

Pak se stala ta příhoda ve škole a od té doby šel můj život už jen z kopce. Všechno se změnilo. Ten krásný sen v mé hlavě zhasnul, jako plamínek svíčky... Má rodina už nebyla jako dřív. Postrádala lásku, mír, klid a světlo. Neměla nic víc než utrpení. A já toho všeho byla viník. Zničila jsem ty krásné okamžiky ve svém životě. Zničila jsem svou rodinu. Všechno se rozpadalo. A já se snažila. Bůh ví, že opravdu ano. Snažila jsem se posbírat každou jednotlivou puzzly a vrátit ji na své místo, ale nešlo to. Protože vždycky, když jsem měla pocit, že už nemůže být hůř, tak jsem znovu upadla. Všechno bylo horší. Můj svět šerednější a mé srdce chladnější... Jeden by řekl, že jsem vyspěla až moc brzy. Byla jsem dítě jen chvíli. Pro mě to byl jen okamžik. Světlý záblesk, který osvětloval mou cestu... 

Můj život v blázinci poté kráčel velmi pomalu. Den za dnem a noc za nocí, jsem se učila čelit svému strachu. Ze začátku to bylo těžké a bolestivé. Trpěla jsem jak fyzicky, tak psychicky. A neměla jsem nikoho, kdo by byl mou oporou. Nikoho, komu bych mohla věřit. Nikoho, kdo by mi alespoň na moment dokázal, že mě má rád... Dokonce ani své rodiče. Byl zázrak, když jsem je spatřila jednou za rok. Za ten čas se z nich pro mě stali prakticky cizinci. Přestala jsem je znát a oni přestali znát mě. Můj život ubíhal mezi čtyřmi stěnami. Čím déle jsem byla zavřená, tím více jsem zapomínala, jak vypadá svět venku. A i když Olivie stále tvrdila, že jednou určitě opustím toto místo, nevěřila jsem ji. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli to chci. Jestli mám vůbec chuť opět čelit realitě světa, tam venku... 

Nakonec jsem zjistila, že svět mimo zdi blázince není tak strašný. Byl pro mě přece jako dimenze Z, ale zvykala jsem si. Zvykala jsem si opět žít se svou rodinou. Zvykala jsem si na to být sourozencem. Zvykala jsem si na školu a na lidi kolem. Snažila jsem se pochopit význam přátelství. Význam důvěry a význam lásky. A časem jsem uspěla. Pochopila jsem to a pochopila jsem dokonce i svůj význam žití. Našla jsem svůj osud a svůj směr cesty, po které bych měla kráčet. Ale pro mě nejdůležitější věcí bylo porozumět slovu láska. Nikdy jsem nepochopila, tu vzájemnou náklonost lidí. Proč by někdo potřeboval k životu jinou osobu... Achh... Já to pochopila. Někdo mi pomohl pochopit... 

Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se do jediného okna v pokoji. Skrz mříže jsem skoro nic nespatřila, ale i tak jsem si dokázala představit oblohu, která zdobila zemi. Dál jsem seděla v tmavé místnosti s hlavou na svých kolenou a utápěla jsem se ve vlastním žalu...