Tajemství osudu II - Život není hra ✔

1. kapitola

Uběhly celé dva měsíce od té velké události s branami, Liamem, s mrtvými a další spoustou adrenalinu. Pořádek na druhém břehu byl opět nastolen a v našem světě se vše uhladilo do normy. Jedinou výchylku tvořil Liam. Jeho rodiče a vlastně všichni, kteří ho považovali za mrtvého, byli z jeho návratu naprosto paf. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Liamův návrat do školy byl také velmi zajímavý. Nikdo nic nechápal, ale přesto byla většina ráda, že Liam žije. Stále se kolem něho někdo motal. Všichni ho zahlcovali otázkami typu: ,,Kde si celou tu dobu byl? Nebál jsi se? Jsi určitě v pořádku? Co se ti stalo? Jak se ti to stalo? Kde se ti to stalo? ... a bla bla bla bla bla..." Nechápala jsem, jak to může Liam vydržet. Ten to však bral naprosto v pohodě. Neustále se usmíval a všem odpovídal, jak nejlépe uměl. Samozřejmě o světe duchů a o mně se nezmínil. No, ještě aby... Pokud jde o ostatní, tak Chris odjel do Francie za příbuznými na delší výlet. Pověděl mi, že jsou věci, které si musí zařídit a navíc si potřebuje udělat pořádek v hlavě a hlavně v srdci. Nebránila jsem mu. Quinn a Isabell se konečně usmířily a opět se z nich staly moc dobré přítelkyně. Sebastián je stále hlava své rodiny. Taky trochu můj šéf. Svěřila jsem mu svůj život do dlaní a tím s ním uzavřela dohodu. Můj přítel Arial se vydal hledat svého bratra Lucase. Nikdo o Lucasovi nic nevěděl. Vypařil se, jako mlha. Nikde žádná stopa, avšak měla jsem pocit, že Arial ví něco víc. Jeho obrazy pravdy mu dávaly velkou výhodu, před námi ostatními. Navíc jeho sourozenecké pouto mu nedovolilo nechat Lucase jen tam. Arial netoužil mít cokoliv s druhým břehem, ale nechtěl Lucasovi dovolit, aby ho přemohla temnota. A pokud jde o mě, tak není moc slov, které bych mohla říct. Snad jen to, že od toho osudného dne jsou mé sny zaplněné nočními můrami. Vídám smrt a utrpení spoustu lidí. Proto poslední dobu nejsem schopna v klidu spát. Jediný moment, kdy se cítím klidně je, když mám vedle sebe jistou osobu. Osobu, která se každým dnem stává víc a víc potřebnější. Osoba, kterou nechci ztratit. Osoba, kterou nemohu ztratit, protože bych se bez ní cítila, jako tělo bez duše...

Luk se láme, když je napjatý, ale duše ztrácí své síly nečinností

Plútarchos

Probudila jsem se s lapavým nádechem. Rozevřela jsem víčka a sledovala strop pokrytý ranní tmou. Zhluboka jsem oddechovala. Měla jsem další noční můru. Každý můj spánek přinášel jiný děsivý sen. Vždy jsem v něm hrála hlavní roli. Tentokrát jsem byla škrcena. Pocit, že vám někdo drtí hrdlo a vy se nemůžete nadechnout je hrozný. Děsí vás to... Opravdu máte strach, že zemřete. Posadila jsem se a popadla skleničku s vodou z nočního stolku. Napila jsem se a zhluboka vydechla. Rozhlídla jsem se po pokoji a hledala známky čehokoliv, co by mě mohlo ohrozit. Nic jsem neviděla. Nikdo tu nebyl. Dokonce ani Finn. Je to dobrý... Odložila jsem skleničku zpátky na stolek a ulehla zpět do peřin. Věděla jsem, že po tomhle už nebudu schopna znovu usnout. Natáhla jsem se po svém mobilu a rozsvítila obrazovku. Hodiny na displeji ukazovaly 4:46. Povzdechla jsem si a přešla na Messenger. Nikdo z mých přátel nebyl aktivní. Divný co?!... Zkousla jsem si ret a pomalu rozklikla chat s Matteem. Chyběl mi... Hrozně moc jsem toužila slyšet jeho hlas. Vidět jeho tvář... Znovu jsem si povzdechla a zhasla postranním tlačítkem displej mobilu. Zastrčila jsem si telefon pod polštář a podložila si hlavu plyšovým medvědem. Poté jsem si rozsvítila lampičku a popadla rozečtenou knihu. Nehodlala jsem nikoho otravovat v pět hodin ráno. Rozhodně ne! Pohodlně jsem se srovnala a začetla se do knihy..

***

Od sedmi ráno jsem už oxidovala v kuchyni. Lila jsem do sebe své silné café, jako bych byla vozidlo s prázdnou nádrží. O svém obličeji radši nebudu ani mluvit. Vypadala jsem hrozně. Černé kruhy pod očima ke mně asi jednoduše patřily... Paráda! Posadila jsem na židli a zívla. Usilovně jsem mrkala. Cítila jsem se bez života.