Tajemství osudu II - Život není hra ✔

24. kapitola

Dnešní ráno bylo extrémně divné. Probudila jsem se totiž v Gabrielově náručí. Což bylo na jednu stranu naprosto trapný a na druhou stranu jsem měla pocit, že jsem se paktovala s nepřítelem. Ale spalo se mi fakt dobře... Z postele jsem se dostala tak rychle, jak jen to šlo. Gabriel asi naše společné probuzení komentovat nepotřeboval. Vlastně se tvářil naprosto normálně. Jako by se snad nic nestalo. Ono se totiž nic nestalo... Rychle jsem se připravila do školy a snažila se zbavit toho pocitu uvnitř mě. Opravdu už mi začínalo hrabat.  

***  

Škola byla jako obvykle zatěžující. Několik hodin jsme měli s Gabrielem rozdělené, ale vypadalo to, že mu role Mattea docela jde. Přesto jsem ho podezírala, že má něco za lubem. Choval se totiž nějak poslušně, což u něj nebylo zrovna obvyklé. Pokud šlo o naší vzájemnou důvěru, tak jsem si právě vůbec nebyla jistá, jak na tom jsme. Ale měla jsem takové tušení, že stejně jako já pořádně nedůvěřuju jemu, tak on nedůvěřuje mně.  Zrovna jsem se chytala na tělocvik. Uložila jsem si věci do skříňky a zaklapla ji. Vzápětí jsem sebou cukla. Vedle stál Liam a podezíravě mě sledoval.  

,,Ehmm... Ahoj." Sklopila jsem oči a obešla ho. Zrovna Liamovi jsem se chtěla vyhýbat, co nejlépe.  

,,Stůj!!" 

Zkousla jsem si ret a s vyrovnanou tváří se na Liama otočila. ,,Ano?" 

,,Vyhýbáš se mi?" 

,,Já?" Ukázala jsem na sebe. ,,Proč bych to dělala?" 

Liam ke mně udělal krok. ,,Ty se mi vyhýbáš a Matteo se chová divně. Takže... co mi tajíš?" Ztišil hlas.  

Polkla jsem. ,,Vůbec nic." 

Liam ani nemrkl. ,,Nevěřím ti. Něco tu nehraje. Zatím si toho všímám jen já, ale brzy to přestane hrát i jiným lidem, a to už nebude sranda." 

,,Liame..." 

,,Angie! Znám Mattea dost dlouho na to, abych poznal, že s ním není něco v poho." 

Založila jsem si ruce. ,,Vážně? A co provedl, že ho takhle podezíráš?"  

Liam zvedl obočí. ,,Co provedl. Hned ti to povím. Při hodině dějepisu jsme probírali historické dějiny a víš co? Matteo byl vyvolanej k tabuli a hádej, co se stalo? Nejen, že dobře odpověděl, ale nazpaměť profesorce odříkal půlku učebnice." 

Debilní Gabriel!!! Snažila jsem se udržet naprosto neutrální výraz. ,,A co je na tom divnýho? Tak se třeba učil." 

,,Angie, Matteo nesnáší dějepis. Jednou jsem s ním nad učebnicí dějepisu seděl celých dvacet čtyři hodin a nebyl se schopný naučit ani půlku odstavce." 

Odkašlala jsem si. ,,Nevím co ti na to říct." 

,,Mohla by si mi říct pravdu." Jeho zelené oči vykazovaly neústupnost. 

Měla jsem pocit, že z téhle situace se jen tak nevyvlíknu. Už jsem se nadechovala, že něco povím, když se vedle nás zjevila Adri. ,,Ahojky. Tebe zrovna hledám." Usmála se na Liama. ,,Nevadí, že ti ho ukradnu. Naléhavě ho potřebuju." Adri na mě zamrkala.  

Spokojeně jsem se usmála. ,,Ale vůbec ne. Já stejnak musím na hodinu." Otočila jsem se k odchodu. ,,Tak se mějte." 

,,Angie, nemysli si, že ti to prošlo. Najdu si tě a pak už mi neunikneš." Zavolal na mě Liam. Jen jsem mu mávla a upalovala jsem pryč. To bylo o fous... 

*** 

Opět jsme měli hodinu tělocviku. Kluci běhali kolečka, zatímco holky se rozcvičovaly ve středu trávníku. Dnes bylo opravdu krásné počasí, proto nás tělocvikářka vzala ven. Fotbalové hřiště bylo navíc prostornější, tudíž holky mohly dělat něco zvlášť a kluci také. Protáhla jsem si záda, a nakonec se zvedla. Sledovala jsem Gabriela, jak naprosto znuděně běhá v kruhu s ostatními. Tělocvikářka na ně po chvíli zavolala, že mohou přestat. Seskupili jsme se do kruhu, kde nám tělocvikářka oznámila, že dnes si můžeme dělat, co se nám zachce. Kluci se okamžitě rozhodli pro americký fotbal. Holky se na druhou stranu rozhodly pro mírumilovné frisbee a roztleskávačky samozřejmě trénovaly své akrobacie. Všichni se rozutekli na svá místa a pustili se do hraní. Já zamířila k Hannah, která mě volala posunkem ruky. Došla jsem do půlky hřiště, kde jsem narazila na Gabriela.