Tajemství osudu II - Život není hra ✔

13. kapitola

Ráno jsem vstala dost vyčerpaně. Popravdě jsem měla pocit, že nehýbnu ani prstem. Nechtěla jsem vstávat a ani se hýbat. Bohužel jsem musela. Budík mi řval v pokoji, jako by snad hořelo, což by nebylo na škodu. Ne beru zpět… žádný oheň. Raději jsem se zvedla a přejela přes obrazovku mobilu, abych budík vypnula. Ještě několik dlouhých minut jsem mrkala a snažila se vyklouznout z říše snů, která mě nechtěla jen tak propustit. Opatrně jsem se došourala do koupelny a začala s přípravou…

Po deseti minutách samého bourání. Asi by jste koukali, kdyby jste viděli co všechno jsem v koupelně porazila, než jsem se konečně hodila do gala. Ach ty nekoordinované ruce… Vylezla jsem ven z koupelny s ukopnutým malíčkem na noze a uraženým loktem. Povzdechla jsem si a razila si cestu k šatníku. Hodila jsem na sebe úzké džíny, tričko a černou mikinu s kapucí. Poté jsem popadla svou tašku a vyrazila dolu. V kuchyni už pobývala má matka s mým otcem. Kyle ještě spal. Myslím, že mu odpadla první hodina. Rychle jsem rodiče pozdravila a následně upalovala pryč. Čím míň času s nimi, tím míň vyslovených lží. Cestu do školy jsem brala velmi rychle. Nemohla jsem se proto divit, že jsem dorazila ještě rychleji než obvykle. Zalezla jsem do třídy a plácla hlavou o lavici. Nechtěla jsem tu být. Nevím jak dlouho jsem takto ležela, ale bylo to dost dlouho na to, aby se třída v průběhu mého ležení naplnila. Vedle mě se po nějaké době posadila Isabell. Zvedla jsem hlavu z lavice a střetla se s jejím pohledem.

,,Ahoj.“ Usmála se na mě.

,,Ahoj.“ Také jsem se pousmála.

Isabell si vyložila na lavici učebnice. ,,Jak ti je?“

Zastrčila jsem si vlasy za uši. ,,Ne zrovna nejlíp, ale přežívám. Co ty?“

,,Nějak podobně.“ Isabell se zadívala na své ruce a skousla si ret. ,,Mám strach.“  Nadechla se. ,,Tolik se bojím.“

Lehce jsem Isabell poplácala po zádech. ,,To bude dobrý. Všichni máme strach.“

Isabell se lehce usmála. ,,Matteo má štěstí, že si našel někoho tak silnýho, jako si ty.“ Stočila na mě pohled. ,,Já bych tohle v tvojí kůži asi nevydržela. Nejspíš bych se zbláznila.“

***

,,Slečno Summersová, co jste vy za znamení?“ Promluvila na mě profesorka při třetí hodině.

Odrhla jsem pohled od papírů a zadívala se na profesorku. ,,Střelec. Jsem střelec.“ Oznámila jsem.

Profesorka se usmála. ,,Dobrá. Víte čím je vaše znamení charakterizováno?“

Pozvedla jsem obočí. ,,Ne…“ Nikdy mě to nezajímalo... Já vím, že lidi jsou v dnešní době často ujetý na čtení horoskopů, ale mě nikdy ani nenapadlo přečíst si něco o svém znamení. Jsem divná? Jo… už od narození…

Profesorka se posadila na roh stolu a odhrnula si blond vlasy na záda. ,,Vaše znamení střelec je ohnivé znamení.“ Zadívala se na mě modrými oči. ,,Vaše planeta je Jupiter a vaše barva je tmavě modrá. Opak vašeho znamení jsou blíženci.“ Tak blíženci… zajímavé… Profesorka se nadechla a pokračovala. ,,Střelec vyniká svým idealismem a upřímností. Dívají se do dálky za svými velkými ideály a jejich život bývá aktivní a dobrodružný.“

,,Někdy až moc dobrodružný…“ Projelo mi hlavou.

,,Střelci jsou velmi odhodlaní věnovat se tomu, čemu věří a co je naplňuje. Nejdůležitější je pro ně svoboda.“ Jo… jen kdyby bylo snadné ji jen tak získat… ,,Střelci jsou velmi pravdomluvní, nemají rádi intriky a občas jsou i dost netaktní. Ale střelci touží hlavně po pravdě a poznání.“ Profesorka se lehce usmála. ,,Sedí to na vás slečno?“