Tajemství osudu II - Život není hra ✔

9. kapitola

Další ráno. Napadlo vás někdy kolik ran zažijete za celý svůj život? Ne? Mě právě teď ano. Po nekonečném zíraní do zdi jsem se konečně vyhrabala z postele. Čekal mě náročný den. Musela jsem přežít celý dne zavřená ve skleníku se svými nesnesitelnými spolužáky a noc zase u jednoho stolu s rodiči a Mattem. Což samozřejmě znamenalo nekonečno otázek a podezíravých pohledů. Povzdechla jsem si a zadívala se na sebe do zrcadla. Chvíli jsem se pozorovala, pak jsem se pořádně pleskla přes tváře, až jsem z toho sykla bolestí. Povzdechla jsem si a pustila jsem se do hygieny. Netrvalo dlouho a byla jsem připravená vyrazit. Ještě před odchodem z pokoje jsem si roztáhla závěsy a otevřela okno. Pak jsem se vydala dolu. V obýváku jsem potkala Kyla. Ležel na pohovce a zíral na televizi.

Pousmála jsem se a posadila se na opěradlo gauče. ,,Ahoj."

Kyle pozvedl hlavu a střetl se s mým pohledem. ,,Čau." Zakřenil se. ,,Připravená na výpravu do skleníku?"

Povzdechla jsem si. ,,Ani trochu."

,,Hmm... ale máte štěstí, že nemusíte tvrdnout ve škole. My jedeme až příští týden." Opět se zadíval na televizi.

Zkousla jsem si ret. ,,To je asi pravda, přesto..."

,,Přesto...?" Zopakoval po mně.

,,Nevím." Vydechla jsem. ,,Asi jsem nervózní."

Kyle přestal sledovat televizi a zaraženě ke mně zvedl zrak. ,,Jsi nervózní ze skleníku?"

Pousmála jsem se. ,,Jistě! Ty všemožný zelený rostliny mě strašně děsí." Zasmála jsem se. ,,Ne, spíš z dnešní noci."

Kyle prozřel. ,,Jasně... ta přesunutá večeře."

,,Pochopil si." Přikývla jsem a Kyle si založil ruce. ,,Bojím se, jak to celé bude probíhat."

,,Hmmm... Neměla by jsi být tak nervózní. Uvidíš dopadne to dobře." Jedním pohybem se posadil a zakřenil se na mě.

,,Jo... asi máš pravdu." Nadechla jsem se a vstala. ,,Tak já mizím." Sebrala jsem svou tašku. ,,Tak pa." Vyrazila jsem ke dveřím.

,,Užij si to."

***

Cesta ke škole byla, jako vždy stejná. Prostě se nic neměnilo. Někdy mi přišlo, že každý den je jen opak toho předešlého. Netrvalo dlouho a dostala jsem se ke škole. Na školním parkovišti postávali žáci. Na prohlídku skleníkem jsme měli jet dvě třídy. Zatím to vypadalo, že nás tu moc není. Zahlédla jsem naší profesorku na biologii. Vypadalo to, že odškrtává seznam lidí, které přišli. Šla jsem se tedy nahlásit. Po odškrtnutí mého jména na seznamu jsem byla poslána do autobusu. Už jsem chápala, proč venku stálo tak málo lidí. Většina totiž chytře seděla na svém místě uvnitř autobusu. Pohledem jsem hledala nějaké volné místo. Nakonec jsem ho našla v předposlední řadě, což bylo super. Tedy pokud jsem si odmyslela fakt, že za tímto místem seděla Crystel s Alexem a k tomu odečetla Miu, která posedávala přes uličku. Ne to se mi rozhodně nelíbilo... Ale bylo to jediné nezaplněné místo po dvou. Povzdechla jsem si a vyrazila k místu. Pohledem jsem se srazila s Alexem. Zamával mi. Ignorovala jsem ho a posadila jsem se. Pořádně jsem se zapřela do sedačky a vytáhla si sluchátka z tašky. Zapíchla jsem čudlík do telefonu a projela svůj playlist. Muzika jednoduše byla ráj. Pustila jsem si Starley Call on me...