Tajemství osudu II - Život není hra ✔

17. kapitola

Po strašně dlouhé době jsem zpět a jak jsem slíbila, přináším sebou i celý díl Tajemsví osudu 2. Dokončila jsem příběh a jsem nesmírně ráda. Doufám, že se vám bude líbit!! ❤😊
Jinak moc děkuju za hlasy a za podporu a krásné komentáře, které naplňují mé srdíčko!! Děkuju!!😙

Ps. Vánoční special vyjde v následujících dnech...

Spalo se mi líp, než jsem čekala. Gabriell se vedle mě dost kroutil, což trochu narušovalo můj souvislý běh spánku, ale ne natolik, abych mohla říct, že jsem se nevyspala. Když jsem se vzbudila bylo kolem dvanácté hodiny ráno. Spala jsem na své poměry až přehnaně dlouho. Na jednu stranu jsem se nemohla divit, přece jen jsem toho poslední dobu moc nenaspala, ale na druhou stranu jsem se dost divila, že mi to můj organismus vůbec dovolil. Protáhla jsem se a pořádně se rozkoukala po místnosti. Několik sekund jsem přetrvala v této pozici s rukami nataženými nad hlavou a s pohledem upřeným do místnosti, než mi došlo, že je v místnosti až nezvyklé ticho. Ne, že by mě úplně trápilo to ticho samo o sobě, ale spíše ten fakt, že jsem slyšela pouze svůj dech a žádný jiný. Spustil jsem ruce k tělu a otočila hlavu k místu, kde by měl polehávat Gabriel. Ale nepolehával. Místo bylo prázdné. Bylo tu jen prostěradlo, peřina a proležený polštář. Ani stopa po Gabrielovi. Než jsem vůbec stačila zhodnotit situaci nebo vymyslet jakýkoliv rozumný plán, už jsem letěla z pokoje, jako neřízená střela a schody dolu do přízemního patra jsem brala rovnou po dvou. Proč po ránu šetřit energii, že? Sprintovala jsem po mramorové podlaze, jako šílenec. Bosé nohy se mi navíc k mramoru lepily a to zapříčinilo, že se místností nesl zvláštní mlaskavý zvuk. Oběhla jsem půlku baráku. Připadala jsem si jako Flash. Jen mi chybí ty blesky kolem... Ke konci jsem to vzala směrem ke kuchyni, kde jsem konečně našla to, co jsem hledala. Nebo spíš toho, koho jsem hledala. Gabriel pochodoval po kuchyni a převracel ji naruby. Kredence, skříně, šuplíky... Všechno bylo otevřené a prohrabané. Gabriel měl strčenou hlavu v lednici a vůbec nevnímal okolí. Prohraboval se obsahem, jako by se snažil něco najít. 

Povzdechla jsem si a přešla k němu blíž. ,,Co to tu vyvádíš?" Nechápala jsem, co to do něho zase vjelo. Gabriel neodpovídal. ,,Halo!!! Mluvím s tebou! Ptám se, proč tu likviduješ kuchyň?"  

Gabriel se narovnal a mrzutě na mě pohlédl. ,,Mám hlad."  

Zase tohle... Nadechla jsem se. ,,Dobře, ale musíš to tu kvůli tomu bourat?" 

,,Mám hlad!" Zvýšil hlas. 

,,To už jsem slyšela!" Dala jsem si ruce v bok. ,,Dobře, dobře... Tak co by sis dal?"  

Gabriel prudce praštil do dvířek lednice a ta se s prásknutím zavřela. ,,Nerozumíš tomu." Zakroutil hlavou. 

,,Chápu... máš hlad a proto si mrzutej."  

,,Ne! Já nejsem mrzutý, ale vyhladovělý." Pomalu ke mně přešel. ,,Potřebuju se nakrmit. Nakrmit... no ovšem... Než jsem se stačila zeptat na cokoliv dalšího, ozval se za námi hlas Isabell.  

,,Dobré ráno!" Otočila jsem se a spočinula pohledem na Isabellině usměvavé tváři.  

Pomalu jsem zvedla koutky a napjatě se usmála. ,,A-hoj Is. Vyspala si se dobře?"  

Isabell si protáhla dlaně a zakřenila se. ,,Moc dobře. Vlastně nejlíp za celou tu dobu, co jsem tady." Prošla kolem mě a zamířila ke Gabrielovi. Postavila se před něho a věnovala mu ten nejlaskavější úsměv, jaký jsem u ní viděla. ,,Jak se cítíš?" Gabriel měl prazvláštní výraz. Nemohla jsem z něho vyčíst, co si vlastně myslí. Zkousla jsem si ret a usilovně se modlila ať neřekne nebo neudělá nějakou volovinu.