Nespalo se mi dobře. V hlavě se mi stále dokola ozýval nějaký hlas. Nebylo to příjemné. Spánek nebyl příjemný. Měla jsem pocit, že poslední dobou v mém životě vymizelo všechno příjemné. Vstala jsem brzy. Místo spaní jsem tedy sledovala televizi. Po ránu opravdu dávali mizerné filmy a o seriálech ani nemluvím. Zívla jsem a zamrkala. Napadlo mě, co asi tak teď dělá Gabriel s Liamem. Jak Liam Gabriela zvládá? Doufala jsem, že si nic neudělají. Snad jsem je přesvědčila dostatečně, že jsou na stejné lodi...
Sledovala jsem telku ještě dvě hodiny, když slunce plně usedlo na své místo na obloze a pokoj dostal svou barvu. Zrovna v momentě, kdy začali hrát pořádnou pohádku, a to byl Scooby-doo, tak se dveře od mého pokoje rozrazily a dovnitř se přiřítil Kyle. Jeho úsměv byl tak zářivý, že jsem měla chuť vstát a nasadit si sluneční brýle. Nechápala jsem, jak to dělá. Jak může po ránu někdo vstát a tvářit se jako vánoční stromeček? Vždyť je ráno... Ráno!! Ráno je hnusný! Nikdo nemá rád ráno... Tedy alespoň polovina populace by ho velmi ráda vyměnila za noc. Sledovala jsem Kyla, jak je každým krokem blíž u mě.
,,Dobrý ráno, ségra." Políbil mě na tvář. ,,Vyspala si se?"
,,Ne a co se děje?" Nechápala jsem.
,,Nesu ti kávu. Čerstvou a přímo z Itálie." Zakřenil se Kyle a podal mi hrníček.
,,Ehmm... díky." Převzala jsem si hrníček. ,,Čím jsem si tohle zasloužila?"
,,Dneska je přece výjimečný den."
Něco mi uniklo...? ,,Ehmm... co je vyjimečnýho na úterý? Tedy krom zkrácené výuky?"
Kyle se zatvářil zaraženě. ,,Ty nevíš, co je dneska za den."
,,Vždyť jsem to řekla, úterý."
,,Co je za datum?" Zajímal se Kyle dál.
Proč ho to zajímá...? ,,Ehmm... dvanáctého prosince..."
,,A?"
,,A... nic." Navrtěla jsem hlavou. ,,Je to jen datum."
Kyle si přejel přes vlasy. ,,Není to jen datum. Je to tvůj datum. Datum tvýho narození. Máš narozeniny!?
Zaskočilo mi. ,,Mám naroze... no jo. Já mám narozeniny." Zašeptla jsem.
Kyle se chytl za hlavu a nevěřícně kulil oči. ,,Ty si snad zapomněla, že si se narodila?"
,,To víš. Někdy na to prostě zapomenu." Nadhodila jsem ironicky.
,,Někdy si vážně divná."
Zakřenila jsem se. ,,Já vím."
***
Bylo zvláštní procházet chodbou a být přepadávána svými přáteli, kteří mi přáli všechno nejlepší. Nevzpomínám si na časy, kdy bych slavila své narozeniny. Slavila jsem je v dětství, dokud nezačaly mé problémy s duchy. Poté jsem přestala vnímat čas kolem sebe. Nechala jsem ho jednoduše plynout. Bylo mi jedno, že jsem každým rokem starším. Každým rokem vyspělejší. Nebo každým rokem větší. Nic mě nezajímalo. A i teď jsem vlastně nerozuměla, co je na dnešku tak výjimečného. No a? Tak jsem byla o rok starší. Vždyť se vůbec nic nezměnilo, krom toho, že se mi změnilo číslo věku. Už jsem nebyla šestnáctiletá bláznivá puberťačka. Teď už jsem byla sedmnáctiletá bláznivá puberťačka. Lidé s tím moc nadělali. Narozeniny... Vždyť já si ani nevzpomněla, že bych je dnes měla slavit. Navíc mi přišlo, že všichni kolem jsou nadšený až moc, zatímco já žádnou radost nepociťovala. Byly to prostě jen narozeniny, co na to říct... Pomalu jsem vešla do třídy a víte co? Všichni ztichli. Zatvářila jsem se nechápavě a kráčela opatrně ke své lavici. Vážně jsem netušila, co se děje. Kolem se začalo šuškat. Halooo!!! Co jsem zase provedla!?? Sedla jsem si vedle Gabriela a přestala vnímat okolí. Vypadal dobře. Jistě, že vypadal... Každý s Matteovo tváří by vypadal dobře. Vlastně víc než dobře...
,,Ahoj. Tak jak bylo u Liama?" Vytáhla jsem si učebnici a pousmála se na něho. Gabriel neodpovídal, proto jsem se na něho zadívala. ,,Ehmm... děje se něco?"
Gabriel po sekundě lehce vydechl. ,,Ne." Pousmál se. ,,Bylo to v pohodě."
Stiskla jsem rty. ,,Tak jo." Vylovila jsem z tašky ještě úkol. ,,Chovali jste se k sobě slušně?"
,,Snažil jsem se." Prokřupnul si krk.
,,Tak ty si se snažil?" Zasmála jsem se.
Gabriel mě sjel pohledem. ,,Jsem rád, že se bavíš.
,,Promiň. Jen jsem očekávala, že budeš Liama spíš chtít zabít. Nechci tím říct, že je to špatný člověk, to ne. Je to úžasný jedinec, ale ty nejsi zrovna přátelskej. Vzpomeň si na naše první setkání."
Gabriel si pročísnul vlasy. ,,Chtěl jsem tě zabít."
,,Pořád mě chceš zabít." Usmála jsem se.
Gabriel se také usmál. ,,Ano, ale je to o něco menší touha."
,,Opravdu?" Pozvedla jsem obočí.
,,Možná..." Zakřenil se. Uchechtla jsem se a jemně ho šťouchla do ramene. Vážně to byl blbec...
***
Bylo po poslední hodině. Zrovna jsem sklízela učebnice do skřínky, když mě přepadla Isabell. ,,Ahoj."
Usmála jsem se. ,,Ahoj. Dlouho jsem tě neviděla." To byla pravda. Isabell dlouhou dobu nebyla ve škole.
Isabell se opřela zády o skřínky a pousmála se. ,,Jo. Měli jsem doba něco na vyřízení." Vážně se na mě podívala. ,,Vždyť víš... Matteo a tak."
Přikývla jsem. ,,Rozumím. Co tvoji rodiče? Jak to zvládají?"
Isabell si vytvořila na hlavě vysoký ohon. ,,Táta docela v pohodě. On a Matteo si nikdy nebyli zrovna blízcí. Vlastně jsem měla pocit, že pokud je někdy necháme doma samotné, tak dům nejspíš nevydrží. Opravdu se nemusí." Smutně se usmála.
,,A tvoje máma?"
Isabell odstoupila od skříněk a já zavřela tu svou. ,,Máma je hlavně ráda, že je Matteo v pořádku. Samozřejmě si přeje, aby už se vrátil domů. Má o něj pořád strach, přece jenom je to máma."
,,Chápu." Společně jsme kráčely chodbou směrem k východu. ,,Proč se vlastně nemají rádi. Matteo a tvůj otec?"
Isabell si povzdechla. ,,Nevím. Asi je to tím, že jsou to chlapy, a navíc úplně rozdílní. Každý z nich má svou vlastní hlavu. Můj otec je navíc tak trochu diktátor. A jak víš, tak není dobré být vždy diktátorem. A u Mattea už vůbec ne. Bylo jasný, že Matteo ho tímhle přístupem nikdy nepřijme a můj otec si nikdy nezíská jeho respekt."
Popotáhla jsem si ucho tašky na ramenu. ,,Tvůj otec je děsivej." Zamumlala jsem.
Isabell se zasmála. ,,To rozhodně. Jako dítě jsem se ho taky bála. Ale byl to můj táta. Nic mi nikdy neudělal. Jen jsem se málem pokadila strachy, když na mě zvýšil hlas."
Tomu jsem se musela zasmát. ,,Myslím, že se ti ani nedivím." Vyšly jsme na školní dvůr, kde jsme se zastavily.
,,Jedu do města něco koupit, nechceš jet se mnou? Ocenila bych nějakou přátelskou společnost v autě... Pořád z toho mám docela závratě."
,,Proč ne." Doma na mě stejnak nic nečeká...
***
S Isabell jsem prošly tak padesát obchodů s oblečením. Zabralo nám to nespočet času, ale Isabell vypadala spokojeně, takže jsem nic neříkala. Z domova se mi nikdo neozval, což bylo zvláštní, ale namlouvala jsem si, že možná, když mám ty narozeniny, tak mi chtějí dát pokoj. Máma a táta se dneska ráno chovali dosti tajuplně. Popřáli mi všechno nejlepší a odešli do práce. Na ně to vypadalo až moc jednoduše. Podivné... S Isabell jsme procházely kolem obchodu s muzikou. Ani nevím proč, ale lákalo mě vejít dovnitř. Zatáhla jsem Isabell za ruku a společně jsme vešly. Isabell se ihned vrhla k nějakému stojanu, kde nejspíš viděla svého idola. Já bloudila kolem a sledovala nespočet CD, sluchátek, mp trojek, a dalších věcí. Jedno CD mě zaujalo. Byla jsem ráda, že si člověk mohl poslechnout jakoukoliv muziku, co tu prodávali. Vzala jsem do ruky sluchátka a zapnula hudbu.
(!Pro správný efekt pustit přidanou hudbu!)
Like a spotlight the water hits me
(Jako reflektor mě zasahuje voda)
Ran it extra cold to shake the words from my mouth
(Navíc studená, aby setřásla slova z mých úst)
Though I know that no one's listening
(I když vím, že nikdo neposlouchá)
I nervously rehearse for when you're around
(Nervózně jsem nacvičoval, když jsi byla poblíž)
And I keep waiting like you might change my mind
(A dál čekám až změníš názor)
Who wrote the book on goodbye?
(Kdo napsal knihu o rozloučení?)
There's never been a way to make this easy
(Nikdy neexistoval způsob, jak to zjednodušit)
When there's nothing quite wrong but it don't feel right
(Když není nic dost špatně, ale není to ani správné)
Either your head or your heart, you set the other on fire
(Buď tvá hlava nebo srdce, to druhé zapálíš)
Back and forth now I'm feeling guilty
(Zpátky a teď se cítím vinen)
'Cause I just can't stop this pendulum in my head
(Protože prostě nemůžu zastavit tohle kyvadlo v mé hlavě)
Though I know that our time is ending
(I když vím, že náš čas končí)
Oh, I'd rather lay forever right in this bed
(Raději bych navěky ležel v této posteli)
And I'll keep waiting like, you might change my mind
(A dál čekám až změníš názor)
Give me one more night
(Dej mi ještě jednu noc)
Who wrote the book on goodbye?
(Kdo napsal knihu o rozloučení?)
There's never been a way to make this easy
(Nikdy neexistoval způsob, jak to zjednodušit)
When there's nothing quite wrong but it don't feel right
(Když není nic dost špatně, ale není to ani správné)
Either your head or your heart, you set the other on fire
(Buď tvá hlava nebo srdce, to druhé zapálíš)
No one knows, knows, knows.
(Nikdo neví, neví, neví)
No one knows, knows, knows.
(Nikdo neví, neví, neví)
We fell from the peak
(Spadli jsme z vrchu)
And the stars, they broke their code
(A hvězdy, prolomily svůj kód)
I'm trying to forget
(Snažím se zapomenout)
How I landed on this road
(Jak jsem přistál na této zemi)
I'm caught in between
(Jsem chycen někde mezi tím)
What I wish and what I know
(Co si přeju a co vím)
When they say that you just know
(Když říkají, že to prostě víš)
Who wrote the book on goodbye?
(Kdo napsal knihu o rozloučení?)
There's never been a way to make this easy
(Nikdy neexistoval způsob, jak to zjednodušit)
When there's nothing quite wrong but it don't feel right
(Když není nic dost špatně, ale není to ani správné)
Either your head or your heart, you set the other on fire
(Buď tvá hlava nebo srdce, to druhé zapálíš)
No one knows, knows, knows.
(Nikdo neví, neví, neví)
No one knows, knows, knows.
(Nikdo neví, neví, neví)
You set the other on fire
(To druhé zapálíš)
You set the other on fire
(To druhé zapálíš)
You set the other on fire
(To druhé zapálíš)
You set the other on fire
(To druhé zapálíš)
Ucítila jsem dotyk na svém rameni. Vytrhla jsem se ze světa hudby a rychle si sundala sluchátka a pohlédla na Isabell. Držela nějaké CD a usmívala se.
,,Už vnímáš?" Zasmála se.
Zasmála jsem se. ,,Promiň. To ta písnička. Nějak mě úplně v táhla."
,,Všimla jsem si. Taky jednu mám." Zakřenila se a zamávala svým CD.
Usmála jsem se. ,,Tak jdeme?"
,,Jasně." Společně jsem šly zaplatit, a nakonec jsme se vydaly na cestu domů.
Když jsme vyšly ven zjistila jsem, že se stmívá. Jak dlouho, že jsme to nakupovaly? Nastoupily jsme a Isabell nabrala směr k mému domu. Za každou cenu mě hodlala odvést domu. Přestala jsem se s ní hádat v momentě, kdy mi došlo, že je to opravdu marné...
***
Doma jsme byly dřív, než jsem si stihla všimnout. Nejspíš to bylo tím, že jsem se s Isabell dost dobře bavila. Bylo mi dobře, když jsem se chvíli mohla cítit, jako normální šestnáctiletý... oprava sedmnáctiletý puberťák. Isabell zaparkovala před domem. Vystoupila jsem a Isabell se mnou. Tvrdila, že musí něco předat Kylovi. Moc jsem nevyzvídala. Zvedla jsem hlavu k obloze. Byla už skoro tmavá. Povzdechla jsem si a strčila jsem klíč do zámku. Pomalu jsem otevřela. V domě byla tma, jako v pytli.
,,Vydrž na moment. Rozsvítím." Hmátla jsem po zapínači a rozsvítila. Hned jak se světla rozzářila, ozvalo se:
,,Všechno nejlepší!!!!!"
Zatuhla jsem ve své pozici. Přede mnou stáli moji přátele, rodiče a půlka školy s nimi. Vždyť já ty lidi ani neznala! ,,Ehmm... co se děje?" Zamumlala jsem stále ohromená tou spoustou lidí.
Isabell mě popadla kolem ramen. ,,Rozhodli jsme se ti tajně uspořádat narozeninový večírek."
Zmateně jsem na ni pohlédla. ,,Ty v tom jedeš taky?"
Isabell se poškrábala na zátylka. ,,Jo. Promiň... měla jsem tě zabalit."
Teď už chápu, proč nejmíň desetkrát kontrolovala jeden stojan s oblečením v každém obchodě... ,,Ahaa..."
,,Máš radost miláčku?" Máma se vydala mým směrem a málem mě přede všema udusila.
Jsem štěstím bez sebe... ,,Jsem překvapená." Zamumlala jsem nakonec.
Máma mě pustila. ,,Byl to Kylův nápad."
Vyhledala jsem pohledem Kyla a telepaticky mu sdělila, že ho uškrtím. Nejspíš nepochopil.
***
Večírek už byl v plném proudu. Rodiče nakonec odjeli a řekli, že jsou až moc staří na to, aby tu byli s námi. Navíc nám prý nechtěli dělat ostudu. Nechápala jsem je... Hodila jsem na postel poslední dárek a zírala na tu obrovskou haldu zabalených krabic, které patřily jen mně. Nikdy jsem tolik dárků od nikoho nedostala. Polovina těch pěkných balíčků bylo od lidí, s kterými jsem nikdy nepromluvila, tak jak mi mohli něco dát? Vždyť mě ani neznali... Povzdechla jsem si a zkusila jeden z nich rozbalit. Bylo to měkké. Rozbalila jsem ho a zjistila, že jsou to ponožky. Takové ty chundelaté. Dobře... zatím to nevypadalo, tak hrozně. Vzala jsem další do ruky. Tenhle byl těžší. Sundala jsem balící papír a otevřela krabičku. Uvnitř bylo něco chlupatého a růžového... Pozvedla jsem obočí a vylovila to něco z krabice. Vyvalila jsem oči, když mi došlo, co to bylo. Plyšová pouta... Ohh můj bože... Odhodila jsem tu věc, co nejdál od sebe. Tak jo. Beru zpět! Není to dobré... Nechala jsem dárky a šla pryč. Další dárek jsem vidět zatím nepotřebovala. Ještě bych tam našla něco horšího. Spěchala jsem dolu. Na schodech jsem se zastavila. Vypadalo to tu, jako v klubu plném opilých mladých lidí. Nadechla jsem se a šla dál. Někde uprostřed cesty mě odchytila Isabell.
,,Tak co, bavíš se?"
Usmála jsem se. ,,No... je to zajímavý."
Isabell na mě hodila tajuplný pohled. ,,Pokud hledáš Mattea, tak je venku za barákem."
Gabriel tu je?... ,,Díky." Usmála jsem se a odešla. Bloudila jsem zahradou pár minut, než jsem Gabriela opravdu našla. Seděl na stromě a sledoval tmavé nebe. Dala jsem si ruce v bok. ,,Nebojíš se, že pod tebou ta větev rupne?" Usmála jsem se.
Gabriel ke mně shlídl. ,,Bál bych se, kdybys tu seděla, ještě ty."
,,A tím chceš říct co?" Založila jsem si ruce.
Gabriel se pousmál a seskočil dolu. ,,Vůbec nic." Došel ke mně. ,,Prý máš dneska šťastný den?"
,,Ty sis všimnul. Nějak jsem asi přeslechla tvoje blahopřání."
Gabriel ke mně učinil další krok. ,,Opravdu? Možná pro tebe mám něco lepšího."
Zasmála jsem se. ,,Ty? Tomu nevěřím. Je jasný, že..." Gabriel v ten moment lusknul a stromy kolem nás se rozzářily. Slova mi vypadly a já nebyla schopna dělat cokoliv jiného než ohromeně zírat kolem sebe. Zvedla jsem pohled ke Gabrielovi. ,,To ty?"
,,Líbí?"
,,Proč bys..." Nerozuměla jsem mu.
Gabriel ke mně přistoupil. ,,Máš přece narozeniny... nebo?"
,,Já vím, ale..."
,,Pšš..." Zvedl ruku a umlčel mě. ,,Poslouchej."
Odněkud se začaly ozývat zvuky hudby. Zvuk písně Photograph od Ed Sheerana. Nechápavě jsem na Gabriela zírala.
POVINĚ PUSTIT HUDBU!!! ( ED SHEERAN - PHOTOGRAPH)
Loving can hurt, loving can hurt sometimes.
But it's the only thing that I know
Gabriel došel ještě kousek ke mně a jemně se uklonil. Zasmála jsem se. To snad nemohl myslet vážně...
When it gets hard, you know it can get hard sometimes
It is the only thing makes us feel alive
Pomalu mě uchopil za ruce a nastavil nás do taneční pozice.
,,Gabriely..."
,,Klid... jen se nech vést." Podíval se mi do očí a pomalu s námi začal hýbat. Sledovala jsem jeho oči.
We keep this love in a photograph
We made these memories for ourselves
Where our eyes are never closing
Hearts are never broken
And time's forever frozen still
Nechala jsem se vést. A víte co ? Já tančila...
So you can keep me
Inside the pocket of your ripped jeans
Holding me closer 'til our eyes meet
You won't ever be alone, wait for me to come home
Otočka...
Loving can heal, loving can mend your soul
And it's the only thing that I know, know
I swear it will get easier
Remember that with every piece of you
Hm, and it's the only thing we take with us when we die
Gabriell mě opět zatočil a já se začala smát.
Hm, we keep this love in this photograph
We made these memories for ourselves
Where our eyes are never closing
Hearts were never broken
And time's forever frozen still
Podíval se na mě. ,,Tři...dva... jedna..."
So you can keep me
Inside the pocket of your ripped jeans
Holding me closer 'til our eyes meet
You won't ever be alone
And if you hurt me
That's okay baby, only words bleed
Inside these pages you just hold me
And I won't ever let you go
Wait for me to come home
Wait for me to come home
Wait for me to come home
Wait for me to come home
Oh, you can fit me
Inside the necklace you got when you were sixteen
Next to your heartbeat where I should be
Keep it deep within your soul
And if you hurt me
Well, that's okay baby, only words bleed
Inside these pages you just hold me
Zpomalili jsme...
And I won't ever let you go
When I'm away, I will remember how you kissed me
Under the lamppost back on Sixth street
Hearing you whisper through the phone
"Wait for me to come home"
Píseň skončila a my také skončili. Jen jsem na Gabriela zírala. Netušila jsem totiž, co jiného dělat. Tenhle moment byl tak kouzelný. Tak krásný...
Gabriel natočil hlavu ke straně. ,,Na co myslíš?"
Pousmála jsem se a sklopila pohled. ,,Že jsou to ty nejhezčí narozky, co jsem zažila." Opět jsem se podívala do jeho tváře. ,,Díky tobě."
Gabriel měl výraz, který nic nevykazoval. Pomalu zvedl ruku a pohladil mě po vlasech. ,,Vzpomínáš na Romea a Julii?"
Vydechla jsem a přikývla. ,,Já vím. Tragický konec."
Gabriel se pousmál. Chytil mě za zátylek a nahnul se ke mně. Pomalu mě políbil na tvář. ,,Všechno nejlepší..." Zašeptal a pustil mě. Naposledy se na mě podíval a hned na to odešel...
Nadechla jsem se nočního vzduchu a zvedla jsem hlavu k obloze. Na moment jsem zavřela oči... ,,Všechno nejlepší Angelo." Popřála jsem sama sobě a usmála se. Sama jsem se poté vydala dovnitř, mezi ten houf opilých lidí...