Dnes se měli vrátit rodiče. To ovšem nebylo všechno. Také jsem musela na návštěvu k Sebastianovi. Bála jsem se, o čem s námi chce mluvit. Měla jsem takoví pocit, že to bude víc než jen pokec o tom, jak se měl a výměna suvenýrů. Protáhla jsem se. Už jsem seděla nejmíň dvě hodiny ve školní knihovně. Snažila jsem se napsat domácí úkol, na který jsem se nebyla schopná soustředit. Gabriel seděl naproti mně a spal. Často spal. Nevím, čím to bylo. Možná malou životní energií, jelikož on sám člověk nebyl. Poškrábala jsem se ve vlasech a zapojila mozkové buňky. Tak jo... Zhluboka jsem se nadechla a pustila jsem se do psaní. Popravdě nějak zvlášť dobře mi to nešlo. Měla jsem psát o ekosystému. Problém byl v tom, že jsem se cítila jako Alenka v říši divů. Nedokázala jsem poskládat jedinou dobře znějící větu. Byl to samý ekosystém tohle a ekosystém tamto... a bla bla bla... Zmučeně jsem plácla hlavou o lavici. Otočila jsem ji směrem k oknu. Dovnitř svítilo zářivé slunce. Teplé slunce... Nebe nezdobil ani jediný mráček. Bylo jako obrázek. Zhluboka jsem se nadechla a opět zvedla hlavu. Pokusila jsem se aktivovat mozkové závity a s plným nasazením jsem se pustila do práce. Nebudu lhát a řeknu na rovinu, že i z plně zapojeným mozkem, jsem napsala totální ...teď se omlouvám za slovník... sračku. No, ale hotové to bylo. Pozvedla jsem ramena a schovala sešit do tašky. Vzala jsem si do ruky mobil a prohlédla jsem si novinky. Jako obvykle se ani na světě nedělo nic nového. Stále se hledal lék na rakovinu. Země proti sobě stále válčili. Populace se zvětšovala. Planeta se hromadila plasty a zabíjela tím podmořský svět a kriminalita byla stále na denním pořádku. Zhasla jsem mobil a odložila jsem ho stranou. Nafoukla jsem tváře a upnula pohled na Gabriela. Musela jsem se pousmát. Jeden by si myslel, že přede mnou opravdu spí Matteo. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po vlasech. Vypadal tak klidně když spal...
,,Už mu došla šťáva?" Zvedla jsem ruku z Matteovi hlavy a pozvedla jsem pohled. Liam se na mě usmíval. ,,Zdravím tě, Summersová. Dneska neutečeš."
Stáhla jsem ruku pod stůl a čekala, až se Liam posadí. ,,Stále tě to nepřešlo?"
,,Ne. Hodlám z tebe tu pravdu třeba vyždímat, když to bude nutný."
Zastrčila jsem si vlasy za ucho. ,,Proč tohle děláš?"
Liam si založil ruce. ,,Snažím se jen o to, abych pochopil tuhle zatracenou situaci."
,,Nešlo by mi prostě věřit?" Podívala jsem se na něj.
Liam si povzdechl. ,,Já ti věřím, Angie. Jen nechci, aby si v tom byla zase sama."
,,V ničem nejsem sama." Protestovala jsem.
,,Lžeš mi. Víš, co to znamená?" Liam ke mně natáhl ruku a přejel mi přes vlasy. ,,Snažíš se někoho chránit."
,,To nevíš."
,,Vím, jaká si." Zaprotestoval. ,,Vím, co si všechno udělala jen, abys mě zachránila a to si mě ani neznala." Lehce sklopil víčka. ,,Tak mi teď zase důvěřuj ty a pověz mi, co se tu děje."
Dívala jsem se do těch zelených očí celou minutu, poté jsem povolila. ,,Dobře."
***
Po mém půl hodinovém vyprávění, jak to celé s Matteem vlastně je, byl Liam naprosto ticho. Jediné co dělal bylo, že sledoval Gabriela v Matteově těle, jak jemně oddychuje na stole před námi. Netušila jsem, jestli je naštvaný nebo snad rozrušený, že v Matteově těle sídli někdo jiný. Nevěděla jsem nic. Liam si po chvíli zhluboka povzdechl, poté si projel vlasy rukou, a nakonec se nechápavě podíval na mě. Jeho výraz říkal: Tohle přece není možný!
,,Řekneš už něco? Začínáš mě znervózňovat."
Liam pomalu přikývl. ,,Tak fajn. Věděl jsem, že se děje něco divnýho, ale takhle divnýho... to mě ani nenapadlo."
,,Jo... je to divný." Přiznala jsem.
,,Jak to vydržíš? Takhle se chovat. Vypadáš, jako by se vůbec nic nedělo." Divil se Liam.
Pokrčila jsem rameny. ,,Nevím. Prostě se snažím na to moc nemyslet. Snažím se myslet hlavně na to, že Matteo zatím žije a to je pro mě to jediné důležité."
Liam dlouze vydechl a opět se zadíval na Gabriela. ,,Je opravdu neškodnej?"
,,Ne, to rozhodně není. Ale neřekla bych, že je to netvor." Nahnula jsem hlavu ke straně.
,,Jsi si tím jistá? Podle toho, co si se dozvěděla o jeho minulosti, to tak zrovna nevypadá." Liam stiskl rty do úzké linky.
,,Jsem s ním už dost dlouho. Za ten čas mě mohl tolikrát zabít, ale jak vidíš, tak žiju. Ani jednou na mě nesáhl." Bránila jsem Gabriela. Vlastně jsem netušila, proč ho tolik bráním.
,,Věříš mu?"
,,Věřím v naší dohodu."
Liam si přejel po ruce. ,,Věříš mu natolik, že mu svěříš Matteův život?"
Stočila jsem na Liama pohled. ,,A mám snad na výběr?" Sledovala jsem ho s vážnou tváří. ,,Víš, že udělám cokoliv, jen aby se mi vrátil zpátky. A pokud je tohle jediná dostupná možnost, tak to risknu."
,,Zahráváš si s ohněm, Angie." Liamův pohled vykazoval starost.
,,Liame... já balancuju na hrázi života celý svůj život. Takže hra s ohněm je pro mě slabé slovo."
Liam se opět zadíval na tvář svého nejlepšího přítele. ,,Zeptám se tě jen na jedno..." Přesunul pohled na mě. ,,Věříš, že ho zachráníš?"
,,Ne..." Odpověděla jsem po pravdě. ,,Já mohu jen doufat, že se mi ho podaří zachránit. Ale udělám proto vše, co je v mých silách."
***
Bylo po škole. Jeli jsme v Liamově autě směrem k Sebastianovi. Liam se nabídl, že nás sveze, a navíc jsem se s ním domluvila, že za mě bude zaskakovat u Gabriela. Jelikož jsem se musela vrátit domů, musel by Gabriel zůstat sám, a to je v naší situaci docela nebezpečné. Musela jsem se postarat, aby se Gabriel choval stále, jako Matteo. Nesměli jsme nikomu dát důvod k tomu, aby nás podezříval. Opatrnost bylo to, co bylo v našich slovníkách na prvním místě. K Sebastianovi jsme dojeli zrovna v čas. Liam nás slíbil vyzvednou za hodinu. Vystoupili jsme a kráčeli po schodišti k velkým dveřím. U dveří stál Tony. Nejspíš nás viděl přijíždět.
,,Zdravím vás. Vítejte." Uklonil se. Všimla jsem si, že Gabriel ustoupil více za mě. Nejspíš chtěl být co nejdál od Tonyho, kvůli tomu, co mu posledně udělal.
,,Zdravím Tony." Usmála jsem se. ,,Máte se?"
,,Mám se dobře, slečno. Děkuji za optání." Pokynul nám dovnitř do domu. ,,Pojďte dál. Pán už vás očekává ve své pracovně." Šli jsme za Tonym, který nás vedl do Sebastianovi kanceláře. Když jsme došli ke dveřím, lehce zaťukal a oznámil, že jsme dorazili.
,,Ať vstoupí!" Zaslechla jsem Sebastianův hlas. Tony nám otevřel dveře a za námi je opět zavřel. Sebastian seděl za stolem. Stále krásný, mladý a výjimečný svými schopnostmi. ,,Vítám vás." Postavil se a pomalu k nám kráčel. Lehce mě políbil na tvář a usmál se.
Také jsem se pousmála. ,,Ahoj Sebastiane."
,,Moc rád tě vidím, Angelo. Tvá tvář je ještě krásnější než posledně." Složil mi kompliment.
Lehce jsem se zasmála. ,,Všichni víme, že to není pravda, ale díky za snahu. Je to od tebe milý."
Sebastián se usmál ještě víc. ,,Tak se posaďte." Sedli jsme si. Gabriel o něco váhavěji. ,,Jak ti je, Matteo?"
Gabriel si prohlížel obrazy na stěnách. Lehce jsem do něho šťouchla. Vzpamatoval se. ,,Cítím se líp."
Sebastián si ho obezřetně prohlížel. ,,Vypadáš opravdu dobře. Necítíš na sobě nějaké změny, nebo něco neobvyklého."
Gabriel chvíli předstíral, že přemýšlí, pak zavrtěl hlavou. ,,Ne. Jsem v pohodě."
Sebastian pokýval hlavou a sepnul ruce. ,,Vskutku. Je to opravdu fascinující. Ještě nikdy jsem neviděl, že by se strážce dostat z takového stavu sám, a navíc bez následků."
,,Nikdy?"
Sebastián přetočil pohled na mě. ,,Nikdy. Dalo by se říct, že je to nemožné." Sebastián si povzdechl. ,,Ale jsem neuvěřitelně rád, že si v pořádku, Matteo. Měl jsem pocit, že to co se ti stalo, je moje chyba. Měl jsem na tebe víc dohlížet. Odpust mi."
Gabriel chvíli vypadal zaraženě. Pak se zasmál. ,,Promiň... nečekal jsem, že by se mi někdo někdy mohl omlouvat." Páni... on se v něčem trefil...
Sebastian se pousmál. ,,Ano... také by mě nenapadlo, že se jednou budu omlouvat já tobě. Ale život je nepředvídatelný."
,,O čem si s námi chtěl mluvit, Sebastiane?" Přerušila jsem je.
Sebastian se nadechla a spustil. ,,Pozítří se tu objeví Rada. Jsou to vysocí lidé, kteří by se dali považovat za vládu v našem světě. Nějakým způsobem se dozvěděli o Matteovi. Problémy se strážci byla vždy jejich největší povinnost. Myslel jsem, že jejich příchod zastavím tím, že jim sdělím, že se Matteo uzdravil, bohužel to přitáhlo jejich pozornost ještě více. Často se nestává, že by přijeli osobně. Většinou vyšlou své pomocníky, aby vykonali rozsudek a špinavou práci za ně. Matteo je, ale očividně zajímá víc. Chtějí se na vlastní oči přesvědčit, že tomuhle ani tomu druhému světu nic nehrozí."
,,Znamená to, že se s nimi setkáme?" Zeptala jsem se se zájmem.
Sebastian přikývl. ,,Ano, rozhodně se s nimi setkáte. Oba dva." Podíval se mi do oči. ,,Nezajímá je totiž jen Matteo, ale i ty, má drahá Angelo."
Cítila jsem na sobě Gabrielův pohled. ,,Co po nás budou chtít?"
Sebastian vzdychl. ,,To opravdu nevím, Angelo. Jediné, co vím je, že Matteo bude muset nějakým způsobem prokázat, že jeho duše je opravdu jen jeho."
,,Jsou nebezpečný?" Zajímala jsem se.
Sebastián mi věnoval pohled plný pravdy. ,,Jsou víc než to. Musíme být velmi opatrný. V sazce není jen Matteův život, ale také život nás všech."
***
Bylo zvláštní být opět doma. Můj pokoj mi najednou připadal tak cizí. Tak velký a prázdný, i přesto, že byl plný věcí. Svalila jsem se na postel a ohmatávala jeden ze suvenýrů, který mi rodiče dovezli. Ano... Už byli opět doma. Máma i táta. Mohli jsme si znovu hrát na šťastnou rodinku. Kyle už nejmíň hodinu předříkával tátovi podrobnosti fotbalového turnaje. Oba vypadali, jako naprogramované postavičky, které se sekly v jedné minutě překvapení. Táta hltal každé Kylovo slovo. Máma na rozdíl od chlapů, plnila svou pracovnu a svůj šatník novými kousky. Samozřejmě moje skříň se tomu také neubránila. Přetočila jsem se na břicho a pozorovala pohlednice z máminých cest. Benátky byly jednoduše nádherné. Přece nevím, jestli bych dokázala žít ve městě plné vody, ale na to bych si zvykla. Za tu každodenní krásu by to stálo. Odložila jsem pohlednice a vzala jsem do ruky loď v lahvi. To byl dárek od táty. Milovala jsem tenhle suvenýr. Bylo to extrémně úžasný. Vím, že se ty slova k sobě absolutně nehodí, ale jinak jsem to říci nemohla. Naposled jsem nakoukla skrz sklo a poté suvenýry odnesla na svůj psací stůl. Oblékla jsem se do pyžama a ulehla jsem do postele. Byla jsem dnes nějaká unavená. Zhasla jsem lampičku a usínala s pocitem, že za několik hodin potkám osoby, které by mohly představovat mojí další noční můru...