Dnešní ráno bylo extrémně divné. Probudila jsem se totiž v Gabrielově náručí. Což bylo na jednu stranu naprosto trapný a na druhou stranu jsem měla pocit, že jsem se paktovala s nepřítelem. Ale spalo se mi fakt dobře... Z postele jsem se dostala tak rychle, jak jen to šlo. Gabriel asi naše společné probuzení komentovat nepotřeboval. Vlastně se tvářil naprosto normálně. Jako by se snad nic nestalo. Ono se totiž nic nestalo... Rychle jsem se připravila do školy a snažila se zbavit toho pocitu uvnitř mě. Opravdu už mi začínalo hrabat.
***
Škola byla jako obvykle zatěžující. Několik hodin jsme měli s Gabrielem rozdělené, ale vypadalo to, že mu role Mattea docela jde. Přesto jsem ho podezírala, že má něco za lubem. Choval se totiž nějak poslušně, což u něj nebylo zrovna obvyklé. Pokud šlo o naší vzájemnou důvěru, tak jsem si právě vůbec nebyla jistá, jak na tom jsme. Ale měla jsem takové tušení, že stejně jako já pořádně nedůvěřuju jemu, tak on nedůvěřuje mně. Zrovna jsem se chytala na tělocvik. Uložila jsem si věci do skříňky a zaklapla ji. Vzápětí jsem sebou cukla. Vedle stál Liam a podezíravě mě sledoval.
,,Ehmm... Ahoj." Sklopila jsem oči a obešla ho. Zrovna Liamovi jsem se chtěla vyhýbat, co nejlépe.
,,Stůj!!"
Zkousla jsem si ret a s vyrovnanou tváří se na Liama otočila. ,,Ano?"
,,Vyhýbáš se mi?"
,,Já?" Ukázala jsem na sebe. ,,Proč bych to dělala?"
Liam ke mně udělal krok. ,,Ty se mi vyhýbáš a Matteo se chová divně. Takže... co mi tajíš?" Ztišil hlas.
Polkla jsem. ,,Vůbec nic."
Liam ani nemrkl. ,,Nevěřím ti. Něco tu nehraje. Zatím si toho všímám jen já, ale brzy to přestane hrát i jiným lidem, a to už nebude sranda."
,,Liame..."
,,Angie! Znám Mattea dost dlouho na to, abych poznal, že s ním není něco v poho."
Založila jsem si ruce. ,,Vážně? A co provedl, že ho takhle podezíráš?"
Liam zvedl obočí. ,,Co provedl. Hned ti to povím. Při hodině dějepisu jsme probírali historické dějiny a víš co? Matteo byl vyvolanej k tabuli a hádej, co se stalo? Nejen, že dobře odpověděl, ale nazpaměť profesorce odříkal půlku učebnice."
Debilní Gabriel!!! Snažila jsem se udržet naprosto neutrální výraz. ,,A co je na tom divnýho? Tak se třeba učil."
,,Angie, Matteo nesnáší dějepis. Jednou jsem s ním nad učebnicí dějepisu seděl celých dvacet čtyři hodin a nebyl se schopný naučit ani půlku odstavce."
Odkašlala jsem si. ,,Nevím co ti na to říct."
,,Mohla by si mi říct pravdu." Jeho zelené oči vykazovaly neústupnost.
Měla jsem pocit, že z téhle situace se jen tak nevyvlíknu. Už jsem se nadechovala, že něco povím, když se vedle nás zjevila Adri. ,,Ahojky. Tebe zrovna hledám." Usmála se na Liama. ,,Nevadí, že ti ho ukradnu. Naléhavě ho potřebuju." Adri na mě zamrkala.
Spokojeně jsem se usmála. ,,Ale vůbec ne. Já stejnak musím na hodinu." Otočila jsem se k odchodu. ,,Tak se mějte."
,,Angie, nemysli si, že ti to prošlo. Najdu si tě a pak už mi neunikneš." Zavolal na mě Liam. Jen jsem mu mávla a upalovala jsem pryč. To bylo o fous...
***
Opět jsme měli hodinu tělocviku. Kluci běhali kolečka, zatímco holky se rozcvičovaly ve středu trávníku. Dnes bylo opravdu krásné počasí, proto nás tělocvikářka vzala ven. Fotbalové hřiště bylo navíc prostornější, tudíž holky mohly dělat něco zvlášť a kluci také. Protáhla jsem si záda, a nakonec se zvedla. Sledovala jsem Gabriela, jak naprosto znuděně běhá v kruhu s ostatními. Tělocvikářka na ně po chvíli zavolala, že mohou přestat. Seskupili jsme se do kruhu, kde nám tělocvikářka oznámila, že dnes si můžeme dělat, co se nám zachce. Kluci se okamžitě rozhodli pro americký fotbal. Holky se na druhou stranu rozhodly pro mírumilovné frisbee a roztleskávačky samozřejmě trénovaly své akrobacie. Všichni se rozutekli na svá místa a pustili se do hraní. Já zamířila k Hannah, která mě volala posunkem ruky. Došla jsem do půlky hřiště, kde jsem narazila na Gabriela.
Pousmál se na mě. ,,Musím tohle dělat?"
,,Měl bys." Založila jsem si ruce.
Gabriel vzdychl. ,,Nemám ani tušení, jak se tohle hraje."
,,To je..." Nestačila jsem to doříct, protože jsem se ocitla v Gabrielově objetí. Zmateně jsem zvedla hlavu a zjistila jsem, že Gabriel svírá šišatý míč na ragby. Gabriel si míč se zájmem prohlížel. Poté se usmál.
,,Už jsem na to asi přišel." Pustil mě a z míčem si pohodil, pak ho zamířil zpět na kluky a hodil ho. Míč se nesl vzduchem. Jeden kluk očekával, že ho chytí, místo toho ho však míč sejmul. Kluk skončil na zemi. Ostatní se začali tlemit. Gabriel se spokojeně usmál a mrkl na mě. ,,Tak co?"
,,Mohl bys ubrat na síle." Zamumlala jsem.
,,A to je všechno?" Udělala ke mně krok. ,,Žádný děkuju, že jsem zachránil tu tvou malou hlavičku?"
,,Dík." Protočila jsem panenky a pádila pryč. Gabriel mě však nenechal. Oběhnul mě a šel pozadu. ,,Co je?"
,,Tvoje nálada... Co jsem zase provedl?"
Poškrábala jsem se na ruce. ,,Tak ty už poznáš, kdy něco provedeš?"
Gabriel si zastrčil ruce do kapes. ,,Máš tenhle výraz."
,,Jakej výraz?"
,,Jako bys mě chtěla vykuchat zaživa." Pověděl mi.
Povzdechla jsem si. ,,Nenapadlo by mě, že se budeš starat o moje pocity."
,,Nestarám." Pousmál se. ,,Jen mi to připadá legrační."
Zastavila jsem se. ,,Víš, co připadá legrační mně? Že tu s tebou trávím čas, jako bys byl normální Matteo, místo toho, abych se tě snažila zlikvidovat." Obešla jsem ho a šla dál. Myslela jsem, že už mi dá konečně pokoj. Taky to tak vypadalo do doby, než jsem schytala doslovně studenou sprchu. Šokovaně jsem nadskočila a za sebou jsem uslyšela smích. Naštvaně jsem se otočila a ukázala na Gabriela. ,,Ty kreténe!!!!" Gabriel v ruce svíral hadici. Často se tu nějaké válely, jelikož náš školník byl dost líný, takže si nechával hadice na hřišti, aby vždy mohl pokropit časti trávníku, kam se voda ze zavlažovačů nedostane. Stačilo tedy jen zapnout kohoutek a hadice se stala vaší zbraní. Naprosto bez smyslu jsem se vrhla na Gabriela, ale byl rychlejší a pustil hadici znovu. Tentokrát mě proud zasáhl zepředu. Vykřikla jsem. Bylo to studené, jak prase. Prase asi ne... Po chvíli ji dal stranou a smál se jak smyslů zbavený. Byla jsem úplně mokrá. Teď už mi bylo úplně všechno jedno, hodlala jsem ho zabít. Rozběhla jsem se k němu. Gabriel samozřejmě začal utíkat. ,,Stůj!!" Gabriel běžel dál a stříkal kolem sebe hadicí, čímž zasáhl i lidi kolem. ,,Počkej až tě chytím, ty zmetku!!" Přidala jsem.
Bohužel jsem ho stejně nemohla chytit. Zaslechla jsem, jak na nás křičí tělocvikářka. Kluci se smáli a holky ječely na Gabriela ať okamžitě přestane, jelikož jim ničil jejich dokonalé účesy. Gabriel se ohlídl, ale to byla chyba, jelikož si nevšiml malého důlku v zemi. Zakopl a hodil držku. Zasmála jsem se a skočila po něm. Jako opravdu skočila. Vytrhla jsem mu hadici a znovu se postavila. Namířila jsem ji jeho směrem a užívala jsem si svou odplatu. Gabriel si bránil obličej, po chvíli se také zvedl a začala pranice o hadici. Oba jsme byli totálně zlitý, ale bylo nám to v ten moment jedno. Smáli jsme se totiž, jak šílenci. Nakonec nás musela zastavit až tělocvikářka. Vypla kohoutek s vodou a hadice přestala účinkovat. Poté se s řevem vydala k nám.
,,Vy jste se snad úplně zbláznili!!!" Tělocvikářka byla také z části mokrá. ,,A vy!" Ukázala na Mattea. ,,Tohle vám jen tak neprojde. Dám vám trest!!" Uchechtla jsem se a Gabriel do mě jemně strčil. ,,Teď se jděte okamžitě převléknout!!"
,,Jistě." Popadla jsem Gabriela a táhla jsem ho pryč, než by stačil říct nějakou hloupost. Došli jsme až k šatnám, tam jsem se zastavila. ,,Tohle si přehnal." Otočila jsem se na něj.
Gabriel se zakřenil. ,,Vážně?" Opřel si jednu ruku vedle mé hlavy. ,,Vypadalo to, že se bavíš."
,,Tss..." Vzala jsem za kliku. ,,Jdi se obléknout."
Gabriel udělala krok ode mě. ,,Nerozkazuj mi, človíčku."
,,A ty si se mnou nehraj." Usmála jsem se na něj. Gabrielovi poskočil koutek. Cvrknul mi do čela a zmizel za dveřmi pánské šatny. Zavrtěla jsem hlavou a vydala jsem se také do šaten.
***
Už půl hodiny jsem googlila nějaké informace o Melody. Konečně jsem znala její celé jméno, ale vypadalo to, jako by stejnak nikdy neexistovala. Jako by se někdo snažil zakrýt celou její existenci. Ale nenapadalo mě, proč by to někdo dělal. Bylo očividné, že nikdo netušil, že Melody zemřela jinak, než se povídalo. To mě vedlo k další otázce. Proč lidé kolem tvrdili, že se Melody zabila. Tohle nedávalo smysl. Copak pitva neprokázala, že to byla vražda? A proběhla vůbec nějaká pitva? Viděl vůbec někdo Melodyino tělo, po její smrti? Kolem Melody bylo tolik nevyřčených otázek. Byla jako složitá záhada, která měla složité řešení. Povzdechla jsem si a opřela jsem si hlavu o opěradlo pohovky. Gabriel prošel kolem mě a posadil se mi k nohám.
,,Tahle místnost smrdí zoufalstvím."
Nadechla jsem se. ,,Starej se o sebe."
,,Snažíš se přijít, co se stalo té holce?"
Přestala jsem se opírat a pohlédla jsem na Gabriela. ,,Ty to víš."
,,Její smrt byla zajímavá." Lehce na mě pohlédl. ,,Ale nic pro tvůj žaludek."
,,Matteo tvrdil, že byla opravdu zabita, ale všichni kolem mluví o sebevraždě." Promnula jsem si spánky. ,,Nevím co si mám myslet."
Gabriel zaklonil hlavu. ,,Ta holka se rozhodně sama nezabila." Foukl do vzduchu. ,,Ale to neznamená, že to nezkusila."
Projela jsem si prsty vlasy. ,,Snažila si vzít život."
Gabriel stále sledoval strop. ,,Dokonce několikrát. Musí být ráda, že je mrtvá. Vždyť to sama chtěla."
Podrbala jsem se ve vlasech. ,,Díky, teď už tomu nerozumím vůbec." Znovu jsem se opřela. Po chvíli ticha jsem opět promluvila. ,,Gabriely, koho se vlastně snažíš najít?"
Gabriel narovnal hlavu. ,,To není tvoje věc."
,,Chceš přece, abych ti pomohla." Nechápavě jsem ho pozorovala.
,,Ano, ale tvá pomoc spočívá v tom, že mě udržíš v tomto těle."
Zadívala jsem se do stolu. ,,Co se stane, až tu osobu najdeš?"
,,To vědět nechceš, zlatíčko."