Vstala jsem dříve, než mi stačil zazvonit budík. Svým vlastním tempem jsem se pustila do ranní přípravy. Ihned po vykopání svého zadku z koupelny jsem zjistila, že sebou nemám vůbec nic na sebe. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Stále oděná ve stejném oblečení, jako včera. Povzdechla jsem si a párkrát si přejela po zmačkaném tričku.
,,Co nadělám..." Pokrčila jsem ramena a vydala jsem se dolu.
Šla jsem velmi potichu. Předpokládala jsem, že Gabriel ještě spí a taky, že jo. Hověl si na pohovce a slabě pochrupoval. Pousmála jsem se a po špičkách k němu dolezla. Porozhlídla jsem se kolem dokola. Hledala jsem něco, čím tu hezkou tvářičku probudit. Po dlouhém rozhlížení jsem si všimla malého klaksonu. Zakřenila jsem se a pomalu se k němu vydala. Sundala jsem ho z poličky a po špičkách opět pokračovala ke Gabrielovi. Hezky jsem si mu stoupla k hlavě a uchopila klakson do jedné ruky. Zamířila jsem ho jeho směrem a stiskla červenou měkkou hlavičku. Místností se ozval dost nepříjemný zvuk. Gabriel se lekl a doslovně na pohovce poskočil a vykopal se na nohy. Já se smála, jako blbá. Ten pohled na něj byl moc. Vypadal jako vyplašený kotě. Přestala jsem mačkat klakson a raději se chytla za břicho. Nemohla jsem se přestat smát.
Gabriel na mě naprosto šokovaně zíral, což mě znovu rozesmálo. ,,Zbláznila jsi se?"
Se smíchem jsem přikývla. ,,Nejspíš."
Gabriel si projel vlasy. ,,Jsi vážně šílená."
Zakřenila jsem se a dala jsem si ruku v bok. ,,Jo a zrovna jsem tě předčila. Byl si v nepozoru." Zamávala jsem ukazováčkem. ,,Tak co?" Udělala jsem k němu krok. ,,Vedu. Je to jedna nula pro tebe, zlato..." Mrkla jsem na něj a vydala jsem se ke kuchyňské lince. Zrovna teď jsem měla docela dobrou náladu. Čím to asi bylo... Nakoukla jsem do horního regálu a vylovila krekry, co jsem včera koupila. Taky jsem tomu mohla říkat: MÁ SNÍDANĚ... Roztrhla jsem plastový pytlík a vytáhla jeden rýžový krekr ven. Zakousla jsme se do něho a otočila jsem se čelem ke Gabrielovi. Stále se nehnul z místa. Jeho pohled byl všechno, jen ne milý. Usmála jsem se jako samotná Panna Marie a natáhla k němu pytlík. ,,Dáš si?"
Gabriel na sekundu zavřel oči a promnul si spánky. Vypadalo to tak přirozeně, až byste řekli, že v Matteovo těle je sám Matteo, a ne někdo jiný. ,,Mám jen takoví pocit, nebo se snažíš dostat do problému?"
Ukousla jsem další kus rýžáku. ,,Hmm... Kdo ví... Třeba jsem se dobře vyspala."
,,Štveš mě!" Zamumlal.
,,Jo... to já umím moc dobře." Vytáhla jsem si ještě jeden krekr a zbytek jsem schovala zpět do kredence. ,,Měl by ses připravit. Za chvíli pro nás přijede Scott."
,,Proč?" Obdařil mě naprosto nepochopitelným výrazem.
Prošla jsem kolem něho ke své tašce, kterou jsem zde včera nechala. ,,Čeká tě další úkol hochu."
,,Jaký úkol?" Zamračil se.
,,Představím tě samotnému peklu lidského života." Pousmála jsem se na něho.
***
Scott nás vysadil před školou. Divila jsem se, že stále neměl žádné otázky ohledně Mattea. Za to Isabell jich měla až moc. Skoro celou cestu ke škole jsem promarnila zíráním a odepisováním esemesek. Isabell jednoduše musela vědět vše. Od toho, co Matteo snědl po informaci, jestli byl na WC. Sestry... Co na to jiného říct? Neměla bych se taky začít chovat, takhle... no... zvídavě? Nebo spíš starostlivě? Měla jsem menší pocit, že v mém podání by to vypadalo špatně. Sledovala jsem Gabriela, který se rozhlížel kolem a svým zkoumavým pohledem dedukoval všechno, co se kolem něho mihlo. Vypadal obezřetně a zároveň zaujatě. Nadechla jsem se a doufala, že tento den přežiju ve zdraví a v celku.
,,No, tak já mizím..." Promluvil Scott.
Zaujatě jsem sledovala Scotta, jak leze zpět do auta. ,,Ty jako nejdeš do školy?"
Scott nastartoval motor a vykoukl z okýnka. ,,Měl bych?"
,,Jo!"
Scott se zakřenil. ,,Já si, ale rád dělám, co chci, milá Sněhurko."
,,Ohh... já zapomněla." Protočila jsem panenky.
Scott se uchechtl. ,,Chceš jet taky?" Hodil na mě výrazný pohled. Po chvíli se zasmál. ,,Evidentně ne, přece jen..." Podíval se na Gabriela. ,,Máš tu asi dost vlastní práce." Mávnul mi. ,,Tak se měl." Přestal vykukovat z okénka a vyjel.
,,Super. Díky Scott." Mumlala jsem si pro sebe ironicky. Zatřásla jsem hlavou a opět se zaměřila na Gabriela. Ten stále sledoval dění kolem sebe. Povzdechla jsem si a zatahala ho za rukáv. Pomalu ke mně sklopil pohled. ,,Musíme do třídy?"
,,Do třídy?"
Připadala jsem si, že mluvím s novorozencem. ,,Ano. Jdeme." Popadla jsem ho za ruku a táhla ho za sebou. Gabriel neprotestoval nechal se odvést až do třídy, kde jsme se tiše usadili a snažili se hrát neviditelný. Tedy alespoň já jsem se snažila... Zatím to vycházelo, za což jsem byla nesmírně ráda. Lidé kolem nás klidně pochodovali. Každý se tvářil, jako vždy a nikdo evidentně neměl problém. Po chvíli se ve třídě zjevil pan učitel. V ten moment jsem plně vydechla a naslouchala jeho hlasu.
***
Nejspíš jsem měla opravdu štěstí. Za tu dobu, co jsem trávila ve třídě se u naší lavice neobjevil nikdo z mých přátel, a dokonce ani učitelé dnes neměli potřebu vyvolávat tu jistou osobu s pískovými vlasy, která si hověla na lavici. Bohužel, jak už to u mě bývá zvykem, naskytnul se problém hned jak začala přestávka na oběd. Zrovna jsem Gabriela vytáhla na chodbu a snažila jsme se s ním probrat průběh zbytku našeho dne, když v tom se z jedné strany vynořil Liam, z druhé strany Isabell a z třetí strany slečna Rossová. Nestačila jsem mrkat. V ten moment jsem dostala totální zkrat tělního systému. Tohle vypadalo, jako by to bylo naschvál. Jako by se proti mně najednou spiknul celý vesmír.
,,Tvoje srdce bije dost rychle." Zašeptal mi Gabriel za zády.
,,Budu dělat, že to nevím."
,,Co tě zase tolik rozčílilo?" Zasmál se Gabriel.
Nadechla jsem se. ,,Možná náš konec?"
Gabriel se ke mně naklonil víc. ,,Bojíš se, že nás prozradím?"
,,Ovšem. Můžeš jako Matteo vypadat, ale nejsi jím."
,,Jaká to pravda, zlato."
K pokračování už jsme se nedostali. Dorazila k nám totiž slečna Rossová. Usmála se. ,,Děti moje, máte se dnes dobře?"
Falešně jsem se usmála. ,,Jde to."
,,Výtečně. Řekla jsem si, že dnes je docela pěkný den na malou zkoušku, co říkáte?"
Říkám, že vám muselo hrábnout... ,,Dneska? Ale slečno Rossová vždyť je teprve úterý."
,,Angelo... Život se vás také nebude ptát, jestli chcete mít jedno nebo dvě děti, prostě vám jich dá tolik, kolik se mu jich zalíbí. Jdeme." Otočila se a kráčela upředu.
Zvrásčila jsem obočí. ,,Co přesně má zkouška ve škole, společného s dětma?"
,,Tak pojďte!" Zahulákala na nás.
,,Už jdeme! Už jdeme!" Postrčila jsem Gabriela kupředu a kráčela za ním. Cestou jsem minula Liama, který na mě hodil tázavý pohled. Jsem mu ústy naznačila test a on rychle pochopil.
Slečna Rossová nás zavedla do prázdné třídy. Nařídila nám, usadit se samostatně. Poté nám rozdala papíry a pověděla nám, že máme hodinu na zpracování. Což samozřejmě znamenalo, že přijdeme o celou jednu hodinu volna. Povzdechla jsem si a pustila jsem se do práce. Nevím, jak dlouho jsem psala ani, jestli mé odpovědi vůbec dávaly smysl. Jediné, co se mi honilo hlavou, byla moje současná situace. Odevzdala jsem svůj test a očkem nakoukla ke Gabrielovo lavici. V ten moment jsem zjistila, že nedělá nic. Teda ne, že bych to po něm nechtěla, ale asi to úplně nebylo v této situaci vhodné. I když nikdo neutrpí žádné rány. Tedy až na Matteovo známky... Nebyla jsem asi jediná, kdo si všiml Gabrielovo nezájmu.
,,Matteo... doufám, že vás ty stromy moc neruší..." Slečna Rossová si stoupla a přešla k němu blíž. ,,Neměla bych raději zatáhnout?"
Gabriel k slečně Rossové zvedl pohled a zakýval hlavou. ,,Ne, takhle mi to vyhovuje."
,,Opravdu?" Slečna Rossová ho udiveně sledovala.
,,Copak? Máte s tím problém?" Pousmál se na ni a já se chytla za vlasy. Mě z něho snad šlehne...
,,Prosím!" Slečna Rossová asi nemohla uvěřit svým uším.
Gabriel naklonil hlavu ke straně. ,,Dopustil jsem se snad chyby, že se na mě takto koukáte? Nebo se vám jen tak moc líbím, že se na mě nemůžete přestat dívat? Ať už je to to první nebo to druhé, tak nemějte strach, nebudu vás za to soudit." S širokým úsměvem a podloženou bradou na ni mrknul.
,,Děláte jsi ze mě dnes legraci, Matteo? Pokud ano, není to vtipné." Slečna Rossová začínala zvyšovat hlas.
,,Mě to vtipné přijde."
,,Matteo... Já vás varuji! Nepokoušejte mou trpělivost!"
Gabriel protáhl koutky úst, až vypadal skoro andělsky. ,,Nebo co? Dostanu na holou?" To byla poslední kapka. Postřehla jsem, jak se slečna Rossová připravuje k brutálnímu protiútoku, v ten moment jsem zasáhla.
,,Moc se za něho omlouvám, slečno Rossová." Rychle jsem se postavila mezi ně, čelem k ní. ,,Není mu dneska moc dobře a blábolí samý nesmysli. On to tak nemyslí." Gabriel se uchechtl a já ho sjela vražedným pohledem typu: Drž hubu!! ,,Víte, že nemá zrovna tu nejúžasnější povahu na světě, ale tohle by vám nikdy při zdravém rozumu neřekl."
Slečna Rossová mě dlouhou chvíli sledovala. Poté hluboce vydechla. ,,Dnes mu to odpustil, ale příště..." Přísně se na Gabriela zadívala. ,,...budete litovat, že jste něco takového vůbec zkusil." S tím popadla Gabrielův test a došla zpět ke svému stolku, kde pobrala své věci a vyrazila ke dveřím. Tam se ovšem ještě na minutu zastavila. ,,Málem jsem zapomněla... Ten test si zítra dopíšete." Vraždila Gabriela pohledem. ,,Nemyslete si, že vám to po tomhle výstupu odpustím. Zítra zde přesně ve tři. Opovažte se nedorazit a váš život skončí!" Rozrazila dveře a byla pryč.
Sledovala jsem dveře, dokud se opět nezavřely. Poté jsem se prudce otočila na Gabriela a měla jsem co dělat, abych mu jednu nevrazila. ,,Hráblo ti!!?"
,,Možná..."
Projela jsem si vlasy rukou a naštvaně vydechla. ,,Tohle nemůžeš dělat!"
,,Můžu si dělat, co se mi zachce. Na to nezapomínej." Pomalu se postavil a obešel lavici.
,,Ne-ne-ne-ne... To teda nemůžeš!" Přistoupila jsem k němu. ,,Tohle není tvůj život. Nemůžeš ho jen tak ničit. To ti nedovolím."
Gabriel ke mně také udělal krok. ,,Tak znovu, možná to tentokrát ten tvůj malý lidský mozeček pochopí." Naklonil se ke mně. ,,Já jsi budu dělat co si mi zachce. Nejsem žádná loutka."
,,To netvrdím, ale máme dohodu."
Gabriel ke mně udělal další krok. Ustoupila jsem. ,,Dohoda zní, že dokud budu žít já, tak bude žít také tvůj milý. To zatím splňuji pokud vím."
,,Ne, to není celá dohoda. Taky jsme se dohodli, že budeš muset žít Matteův život, aby ses neprozradil, ale na to ty evidentně kašleš!" Ustoupila jsem.
,,Nerad hraju podle pravidel."
,,Já zase nerada uzavírám smlouvy s idiotama." Narazila jsem zády do tabule.
Gabriel zvedl ruce a zapřel se o zelenou desku. Uvěznil mou hlavu mezi nimi. ,,Jediný idiot jsi tu ty. Hraješ si na silnou a pouštíš se bezhlavě do nebezpečných her. Co by asi na to řekl? Myslíš, že by se mu líbilo, že jeho žena zemřela jeho vlastní rukou?" Nic jsem neříkala, jen jsem se snažila odolávat jeho očím. ,,Nemyslím si. Jsi hlupačka. Nevíš nic o tomhle světě a už vůbec ne o tom mém. Přesto tu pobíháš a všechno zachraňuješ. Nejsi už z toho všeho unavená? Byla jsi stvořena, jako hříčka přírody do světa, který tě odmítá. Nic pro tento svět neznamenáš. Tvůj život nic neznamená." Posměšně zvedl koutek úst. ,,Já vím co si myslíš. Máš pocit, že když jsi konečně našla lidi, kteří jsou ti podobní, tak že se vše změní k lepšímu. Ale já tě ujistím, že nezlepší, protože krom nich tě stejně nikdo další nepochopí. A dokonce ani oni nikdy nepochopí tvé trápení. Tu tmavou stopu, kterou nosíš hluboko v sobě. Tu temnotu, která tě užírá. Nejsi šťastná a nikdy nebudeš a víš proč?" Na moment umlkl. ,,Protože tu bolest, kterou ti život nadělil, nikdy nezmizí."
***
Domů jsme jeli v tichosti. Dělala jsem si se Scotta takové menší taxi, ale nevypadalo to, že by mu to vadilo. Rozhodla jsem se v plážovém domku na chvíli zůstat. Netušila jsem proč. Neměla jsem Gabriela ani malinko ráda. Byl to sráč skrz na skrz. Pardon za mluvu... ale přišlo mi to, jako to nejvíc slušné slovo, které jsem na jeho osobu mohla použít. Samozřejmě jsem vše oznámila Kylovi, který nebyl nikde jinde než u Seleny. Skoro jsem se chystala zeptat, jestli už se k ní nechce rovnou nastěhovat. Dokonce jsem se stihla spojit i s rodiči. Zjistila jsem, že máma nakonec odjela ještě dál, než měla. Prý ji kvůli nějaké velké módní akci přepravili až do Itálie do Benátek. Nebyla z toho zrovna nadšená, ale zároveň nedokázala odolat místnímu kouzlu. Táta naopak ležel v kupě papírů a řešil jeden problém za druhým. V telefonu zněl velmi unaveně. Doufala jsem, že alespoň dostatečně jí.
Už asi hodinu jsem stála u plotny a míchala červenou omáčku do které jsem nejspíš přidala moc chilli omáčky, ale to mě opravdu netrápilo. Problém byl zakotvený v mém mozku. Stále se mi v něm rekapitulovalo dnešní odpoledne a Gabrielova slova. Asi by mě to tolik neužíralo, kdyby ten prevít neměl pravdu. S povzdechem jsem vypla sporák. Naposledy jsem promíchala omáčku. Poté jsem vynadala talíře a naložila na ně těstoviny. Nakonec jsem je zalila tou červenou tekutinou, která nám nejspíš vypálí plíce. Sebrala jsem oba talíře a přesunula jsem se ke křeslu. Posadila jsem se do něj a odložila talíře před sebe. Jeden jsem přisunula ke Gabrielovi, který seděl naproti a urputně mě sledoval. Cítila jsem jeho pohled až v morku kostí. Dělala jsme však, že ho vůbec nevnímám. Pohodlně jsem si usedla a talíř jsem uchopila opět do ruky. Do druhé jsem chytila vidličku a nabrala jsem první sousto. Už při prvním kontaktu s omáčkou jsem myslela, že mi uhoří pusa. Odkašlala jsem si a snažila jsem se nedělat ksichty. Těžký úkol...Jelikož jsem měla docela velký hlad, tak jsem se rozhodla jídlo dojíst i přesto, jak moc špatně to chutnalo. Po chvíli síla chilli pominula. Asi jsem si zvykla na tu jistou chuť. Nebo, že bych měla tak propálený jazyk?
,,Měl bys to sníst, dokud je to teplý." Zamumlala jsem mezi sousty.
Gabriel jemně pozvedl obočí, ale talíř si vzal. ,,Nejsi na mě za dnešek naštvaná?"
Dokousala jsem sousto a zvedla k němu pohled. ,,Ale jo. Doufala jsem, že až to sníš, tak ti shoří ksicht." Protočila jsem panenky.
Gabriel si přičichl k jídlu a se stáhnutým obličejem se od talíře odtáhl. ,,Myslím, že tohle je fakt nebezpečný." Zašeptal a opatrně talíř odložil.
Povzdechla jsem si a sebrala oba talíře. Odnesla jsem je do kuchyňky a vrátila jsem se zpět na místo. ,,Zítra tě čeká test. Rossová to myslela vážně. Ona si nedělá srandu."
,,Myslíš tu brunetu?"
,,Očividně."
Gabriel sebou plácl na záda a zívnul. ,,Tak ta mě nezajímá. Není na ní nic zajímavého, tedy až na fakt, že moc dobře ví, že ji její muž zahýbá s jinou a ona se přesto tváří, jako žena z ocele."
Překvapeně jsem se na něho podívala. ,,A tohle víš jak?"
Gabriel zavřel oči. ,,Na takové otázky si najdi odpověď sama, zlatíčko."
,,Fajn, ale přestaň mi říkat, zlatíčko!" Zvedla jsem se a přesunula jsem se ke své tašce.
,,Proč? Nelíbí se ti to?"
,,Ne, to nelíbí."
Gabriel se usmál. ,,Nemusíš se stydět. Můžeš si představovat, že ti tak říká on, ne já."
,,V tom je ten problém." Vylovila jsem z tašky učebnici a otočila jsem se na něho. ,,On mi tak neříká."
,,Nikdy?"
,,Nikdy." Hodila jsem mu učebnici.
Gabriel ji bez námahy zachytil a zalistoval v ní. ,,Co to je?"
,,Učebnice." Plácla jsem sebou zpět do křesla.
,,A k čemu je to dobrý?" Zvedl ke mně modrý zrak.
,,K učení..."