Sting
Seděla jsem ve své oblíbené knihovně. Dneska jsem neměla svůj den. Bylo jejich výročí. „Měla bych vyrazit,“ zvedla jsem se. Snažila jsem si zachovat chladnou tvář. Dnes to nebyl problém. Odešla jsem z cechovního domu. Začalo se pomalu zatahovat. „Skvěle ještě začne pršet,“ odsekla jsem a vrátila jsem se pro deštník. Když jsem vycházela, už pršelo. Povzdechla jsem si. „Nádhera,“ zaúpěla jsem.
Vydala jsem se poloprázdným městem a deštěm. Smutně jsem hleděla před sebe. To málo lidí, které bylo venku, rychle hledalo přístřeší. Kráčela jsem ke starým známým místům. Vešla jsem do květinářství. „Slečna (Jméno)?“ usmála se paní za pultem. Vzala jsem květiny a vydala jsem se dál. Prošla jsem branami hřbitova. Vzpomínky se mi začali vracet. Náš dům, hádka, oheň. Zastavila jsem se před rodinnou hrobkou. Položila jsem květiny na studený kámen. „Jak je to dlouho?“ hlas mě vytrhl ze vzpomínek.
„Stingu! Co tu děláš?“ otočila jsem se. „Všiml jsem si, že nemáš svůj den tak…,“ pokrčil rameny. „Tak si mě sledoval?“ okřikla jsem ho. „Promiň, (Jméno),“ sklopil hlavu. „Je to vaše vina,“ odsekla jsem. Sting se na mě zmateně podíval. „Vyhodili jste ho a kvůli tomu se pohádal s mámou a… a,“ začaly mi téct slzy. „Táta byl ohnivý mág jako já, tak zapálil celý dům,“ pípla jsem. Deštník mi vypadl z ruky. „On, máma, sestra i náš pes byli pryč, jen já to přežila,“ zhroutila jsem se. „Jen proto, že pro vás nebyl dost dobrý,“ brečela jsem. Sting mě objal. „Teď máš mě a Lektora, my tě neopustíme,“ uklidňoval mě.
Rogue
Zabouchla jsem za sebou dveře od archívu. Byla jsem vzteklá. „Co si a sobě to hovado myslí,“ nakopla jsem židli. „Jak se opovažuje,“ křičela jsem. „Zpochybňovat mojí autoritu,“ vztekle jsem shodila papíry z MÉHO stolu. „Však tobě zmrzne úsměv… doslova,“ lezla jsem po žebříku. Vylezla jsem až nahoru. „Tak tady jsi,“ ušklíbla jsem se. Zatáhla jsem za knihu. Za mým stolem se pootevřela dvířka.
Ujistila jsem se, že je zamčeno. Pak jsem se přesunula k tajnému vchodu. Dveře jsem pro jistotu zavřela a už jsem sestupovala po schodech dolů. Došla jsem do malé knihovny, kde mám schované ty nejvzácnější a nejcennější výtisky. „Tak, kam jsem ji dala,“ přemýšlela jsem nahlas. Přišla jsem k nejzadnější poličce. Chvíli jsem musela hledat, ale nakonec jsem požadovanou knihu našla. „Tady tě mám,“ zvolala jsem vítězně.
„Co to je,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam Rogue se založenýma rukama. Vypadal naštvaně. „Že ty si lhala,“ zamračil se. Sklopila jsem hlavu. „Jen bojuju za své pravomoci,“ odsekla jsem chladně. „A to je,“ pozvedl obočí. „Ty si mě nepamatuješ?“ přitiskla jsem si knihu k hrudi. Vypadal zmateně. „Mistr Jiemma zabil mého otce, tehdejšího cechmistra Sabertooth a mě vyhodil, abych si nedělala nároky na místo cechmistra,“ odsekla jsem. Zíral na mě jako na svatý obrázek. „Tahle kniha je důkazem, že mi to místo právem patří,“ zavrčela jsem. „Promiň, že jsem ti to neřekla dřív,“ sklopila hlavu. „Už si vzpomínám a mám pocit, že bychom se měli omlouvat my,“ poznamenal. „Půjdeme za Stingem, paní cechmistrová?“ pobídl mě.
Lyon
Běžela jsem, co nejrychleji to šlo. Tohle se nemělo stát. Kam teď půjdu. Neustále jsem se otáčela. Byli mi stále v patách. Snažila jsem se vyhýbat hlavním cestám. Ostře jsem zatočila doprava a skočila jsem do kontejneru s papírem. Zaťala jsem dech. Srdce mi bušilo o sto šest. Klepala jsem se jako ratlík. Co to do něj najednou vjelo. Najednou se kontejner otevřel. Vyjekla jsem. „Tady je,“ ozval se nálezce.
Posadila jsem se na posteli a zhluboka jsem dýchala. Klepala jsem se strachy. Nesmí mě najít. Koukla jsem na hodiny. „Osm? To už spát nepůjdu,“ zvedla jsem se. Oblekla jsem se. Najednou se před domem ozval hluk. Přiběhla jsem k oknu. Zbledla jsem. Byli to oni. Otcovi muži. Ovládla mě panika. Kudy se dostanu ven. Rozhlížela jsem se po okolí. „Okno na dvůr,“ rychle jsem ho otevřela a vyskočila parakotoulem. Kam teď? Lyon!
Vyběhla jsem zadním vchodem. Asi je čas se přiznat. A to celému cechu. „Támhle je, za ní,“ křičeli. „Sakra,“ odsekla jsem otráveně. Oproti mému prvnímu útěku, mám k dispozici magii. „Blizzard,“ vykřikla jsem. Sundala jsem je na jeden zásah. Pokračovala jsem ve zběsilém běhu. Rozrazila jsem dveře. „Schovejte mě a neznáte mě, já vám to vysvětlím,“ schovala jsem se pod bar. „Vzduch je čistý,“ pomohli mi ven. „Co to mělo znamenat?“ Lyon nechápal. „To byli muži nejbohatšího muže z celého Fiore,“ ptal se Jura. „Hledají mě, protože jsem jeho dcera a mé skutečné jméno je (Jméno) de la Franc,“ stále jsem popadala dech. „Ale nic se tím pro vás nemění, pro vás platí to falešné příjmení,“ upozornila jsem je.
Gajeel
Procházela jsem stánky a nakupovala jsem jídlo. Lidé mi ze strachu jídlo nabízeli zdarmo, ale kvůli Gajeelovi jsem musela platit. Takovou sodu jsem nedostala od tý doby co… už dlouho. Nad vzpomínkou na svojí minulost mi přeběhl mráz po zádech. Nákup byl hotový, tak jsem vyrazila domů. Vše jsem uklidila do ledničky. „Asi vyrazím k cechu,“ řekla jsem si pro sebe. Minula jsem zrcadlo. „Vypadám docela jinak,“ poznamenala jsem. „Krátké vlasy dorostly, jizvy skoro zmizely a jsem o dost vyšší,“ pousmála jsem se a vyšla jsem ven.
Před Fairy Tail a vůbec po celém městě byl najednou hrozný zmatek. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet (jako Yuri -> DDLK vtip). Vešla jsem do cechovního domu. „Co se děje?“ sedla jsem si k baru. „Ty to nevíš?“ nechápala Mira. „ONA je tady,“ pokračovala. „Kdo je sakra ona,“ zvýšila jsem hlas. Ukázala na tabuli s úkoly. Šla jsem se podívat. „Bacha,“ procpala jsem se davem. V ten moment mi spadla brada. Ty vlasy, jizvy, úšklebek. To jsem byla já. Ze mě má celý město větry.
Vzala jsem ten leták a bezeslova jsem ho rozcupovala. „Co děláš?“ křikl Gajeel. „To bylo tak dobře placený,“ dodal. Ostatní se přidali. „Prodali byste kolegu?“ přísně jsem se na ně podívala. Zavrtěli hlavou. „Miro, máš zrcátko a kosmetickou tužku?“ otočila jsem se zpět k baru. Mezitím, co jsem si obtahovala jizvy, oni lepili ten leták. Pak jsem si jen zvedla vlasy. Všichni se zděsili. „Prodali byste mě? Znáte mě líp než kdokoliv jiný,“ pustila jsem si vlasy. „V minulosti jsem byla kriminálník, protože jsem ztratila víru v lidstvo,“ posmutněla jsem a začala jsem si oplachovat ‚jizvy‘. „Teď je to jinak a neplánuju se ke svému starému životu vrátit,“ odsekla jsem a objednala jsem si.
Natsu
Zrovna jsme se vrátili s Natsuem a Happym do haly Fairy Tail. Bylo tu živo jako obvykle. Posadila jsem se za bar zatímco Natsu se zase chytl s Greyem. Mira mi poslala skleničku. „Tak co jak vám to jde?“ mrkla na mě. Pozvedla jsem obočí. „Plníme spolu úkoly hlavně proto, abych snížila škody,“ usrkla jsem si. „Mistr Makarov si toho všimnul,“ poznamenala. „Děje se něco?“ podívala se na mě vážně. Všimla jsem si, že ostatní ztichli.
„Dejme tomu, že mám známý, kteří se motají okolo Koncilu,“ povzdechla jsem si. „Vážně?“ řekla Mira překvapeně. Kývla jsem. „Podle nich se prý koncil snaží najít sebemenší důvod vás rozpustit,“ posmutněla jsem. „Proto si tady?“ Mira se zděsila. V hale by šlo slyšet špendlík spadnout. „Nechci, aby k tomu došlo,“ řekla jsem jako odpověď. „Jen proto se mnou plníš úkoly!?“ Natsu se rozčílil. Vyděsila jsem se. Jestli se naštve kvůli tomuhle, tak nechci vědět, co udělá, jestli se dozví, že to já mám najít ten důvod.
„Ano,“ ozvalo se ode dveří. Zbledla jsem. „(Jméno), okamžitě se vraťte do Ery,“ oznámil mi Lahar. „Koncil si vás žádá,“ odsekl. Spadla mi brada. „Tak to ty si nás měla potopit?“ rozkřikl se Grey. „(Jméno), řekni, že to není pravda,“ Natsu se mnou začal lomcovat. „Ano měla,“ pohlédla jsem na Greye. „Ale jakmile jsem vstoupila a měla možnost vás poznat, věděla jsem, že to nemůžu udělat,“ otočila jsem se na Natsua. Věděla jsem, co mám dělat. Postavila jsem se před Lahara. Zaštrachala jsem v kapse. „S Fairy Tail není nic v nepořádku,“ začala jsem vážně. „A ještě jim můžeš vyřídit, že končím,“ vtiskla jsem mu do ruky můj odznak. Otočila jsem se a vrátila se k baru. Lahar mlčky odešel.
Grey
„Proč jim to prostě neřekneš?“ naléhala Frost. V rukách jsem svírala malý odznak. „Mám strach, co na to řeknou,“ klepali se mi ruce. „Co by na to řekli?“ Frost se začínala zlobit. „Nerada jsem ve středu pozornosti,“ schovala jsem odznak do kapsy. „Když jim to neřekneš, budou ti mít za zlý, že si to tajila,“ přemlouvala. „Já uvidím,“ stoupla jsem si. Vydala jsem se ven z ubytovny. „(Jméno), (Jméno), (Jméno),“ povzdechla si Frost.
Sešla jsem dolů. „(Jméno), proč máš na sobě vždycky tak málo oblečení,“ malý Romeo si schovával obličej. „Ne že by Cana toho měla víc,“ usmála jsem se. „Nestěžuj si a dívej se synu,“ ušklíbl se Macao. „Je na tebe moc mladá,“ procedil mezi zuby Romeo. „A na tebe moc stará,“ nedal se Macao. Zavrtěla jsem hlavou. V ten moment se rozpoutala jedna z mnohých hádek. „Pojď sem, ublíží ti,“ volal na mě Romeo. Než jsem se, ale dostala do bezpečí, jistý nejmenovaný ledový mág mě přirazil k zemi.
Zděsila jsem se, když se můj odznak dokutálel ke stejně vyděšenému Romeovi. Zvedl ho. „Ty jsi…,“ hypnotizoval odznak. Shodila jsem ze sebe Greye a odznak jsem Romeovi sebrala. „Ano jsem,“ pípla jsem. „Já jsem ti to říkala,“ rejpla si Frost. „Co to je za odznak?“ ptal se hned Grey. „Jsem jedna z Deseti svatých kouzelníků,“ povzdechla jsem si a odznak jsem si připnula na kraťasy. Konflikt utichl. „Cože!?“ vykřikl Grey. „(Jméno), dá-“ Natsu se hned hlásil. „Ne,“ zmrazila jsem ho uprostřed věty.
Erik/Cobra
Hleděla jsem do prázdna. Seděla jsem na kraji útesu. Přemýšlela jsem, co se stalo s ostatními. Ty hajzlové spojili tolik osudů. „Ahoj (Jméno),“ ozvalo se za mnou. „A tady ho máme,“ kysele jsem se usmála. „A už po sté, neomlouvej se, Jellale,“ přerušila jsem ho. Přisedl si. „Nemůžeš to vzít zpátky, tak se s tím netrap,“ pleskla jsem ho po zádech. „Ty si ale nic neprovedla,“ uhnul pohledem. „To si jen myslíš,“ posmutněla jsem. V jeho očích se objevila zvědavost.
„Já jsem si vytvořila veškerý arzenál pro Phantom Lord, včetně kanónu Jupiter, který málem zabil Erzu,“ sklopila jsem hlavu. „Cože!?“ skoro vykřikl. „Oba jsme málem způsobili její smrt, můžeme si podat ruce,“ povzdechla jsem si. „Ty tvoříš zbraně?“ zeptal se najednou. „Jenom dělám návrhy a propočty,“ pokrčila jsem rameny. „Ty si navrhla Jupiter pro Phantom Lord?“ byl stále v šoku. „Jo?“ znejistěla jsem. „Jsi nebezpečnější, než jsem si původně myslel,“ pousmál se.
„Za Tower of Heaven se nezlobíš?“ zeptal se. „Ty jsi s námi jednal mnohem lépe, i když to bylo stejně špatné,“ posmutněla jsem. „Ty si tam byla taky?“ další člověk si přisedl. „E-Eriku?“ vyhrkla jsem. „Jak taky,“ nechápal Jellal. „Celý Oración Seis tam bylo,“ hleděl do dálky. „Asi půjdu,“ Jellal se zvedl a odešel. „Co mu je,“ nechápal. „On měl na svědomí dokončení té proklaté věže,“ posmutněla jsem. Erik mě objal a přitáhl si mě k sobě. „Tak, kdy budeme my mít svýho Jupitera,“ ušklíbl se. Začala jsem se smát.
Laxus
Koukala jsem z okna. Začínal se zvedat silný vítr. Stejně jako v ten den. V ten den, kdy se to pokazilo. V ten den, kdy jsem přišla o matku, sestru i domov. Posmutněla jsem. Těžce jsem bojovala se slzami. „Proč si to udělala,“ ptala jsem se do prázdna. „Kdyby si s tátou zůstala, tak by se tohle nestalo,“ povzdechla jsem si. „Ale to si nemohla vědět,“ pousmála jsem se. Najednou se ozvaly zvony a Magnolia se dala do pohybu. ON se vrací. Ideální počasí se přiznat.
„Gildarts se vrací,“ ozvalo se ode dveří. „Ah! Laxusi, jak dlouho tu stojíš,“ vyděsila jsem se. „Dost dlouho, abych si dělal starosti,“ založil si ruce na prsou. „Potřebuju jít dolů,“ snažila jsem se procpat. „Co se děje,“ zamračil se. „Dozvíš se to brzy,“ protáhla jsem se a běžela jsem dolů. „(Jméno), stůj,“ volal za mnou. Doběhla jsem dolů. Nejistými kroky jsem došla až dopředu ke Caně a Lucy. „Tak přece jen jdeš svého otce vítat,“ řekla Lucy Caně. „O-otce?“ pípla jsem. „Jo, tenhle trouba je můj otec,“ Cana pokrčila rameny. Nikdy jsem se s ní moc nebavila. Proto mi nepřišla povědomá. „Jak se vlastně jmenuješ,“ začala si mě prohlížet. „(Jméno),“ sklopila jsem hlavu. Caně zaskočilo.
Dveře se otevřely. „Cano rád tě vidím,“ Gildarts přišel hned k nám. Začali se mi klepat kolena. „Mám pro tebe překvapení,“ ušklíbla se Cana. „Tohle je (Jméno), moje sestra,“ dala mi ruku okolo ramen. „Ta tě ocení mnohem víc než já,“ dodala. „Proč jste nepřišly spolu?“ ptala se Lucy, protože Gildarts ztratil hlas. „Než máma umřela, tak mě unesli,“ posmutněla jsem. „Pak jsem žila v adoptivní péči, ale oni si mě vzali jen kvůli mému otci,“ sklopila jsem hlavu. „Vlastně jsem žila v jeho stínu, aniž by on věděl, že vůbec existuju,“ otočila jsem se na něj. V ten moment mě pevně objal. Na svých zádech jsem ucítila mokré stopy. Objetí jsem opětovala.