Ráno jsem vstala dost vyčerpaně. Popravdě jsem měla pocit, že nehýbnu ani prstem. Nechtěla jsem vstávat a ani se hýbat. Bohužel jsem musela. Budík mi řval v pokoji, jako by snad hořelo, což by nebylo na škodu. Ne beru zpět… žádný oheň. Raději jsem se zvedla a přejela přes obrazovku mobilu, abych budík vypnula. Ještě několik dlouhých minut jsem mrkala a snažila se vyklouznout z říše snů, která mě nechtěla jen tak propustit. Opatrně jsem se došourala do koupelny a začala s přípravou…
Po deseti minutách samého bourání. Asi by jste koukali, kdyby jste viděli co všechno jsem v koupelně porazila, než jsem se konečně hodila do gala. Ach ty nekoordinované ruce… Vylezla jsem ven z koupelny s ukopnutým malíčkem na noze a uraženým loktem. Povzdechla jsem si a razila si cestu k šatníku. Hodila jsem na sebe úzké džíny, tričko a černou mikinu s kapucí. Poté jsem popadla svou tašku a vyrazila dolu. V kuchyni už pobývala má matka s mým otcem. Kyle ještě spal. Myslím, že mu odpadla první hodina. Rychle jsem rodiče pozdravila a následně upalovala pryč. Čím míň času s nimi, tím míň vyslovených lží. Cestu do školy jsem brala velmi rychle. Nemohla jsem se proto divit, že jsem dorazila ještě rychleji než obvykle. Zalezla jsem do třídy a plácla hlavou o lavici. Nechtěla jsem tu být. Nevím jak dlouho jsem takto ležela, ale bylo to dost dlouho na to, aby se třída v průběhu mého ležení naplnila. Vedle mě se po nějaké době posadila Isabell. Zvedla jsem hlavu z lavice a střetla se s jejím pohledem.
,,Ahoj.“ Usmála se na mě.
,,Ahoj.“ Také jsem se pousmála.
Isabell si vyložila na lavici učebnice. ,,Jak ti je?“
Zastrčila jsem si vlasy za uši. ,,Ne zrovna nejlíp, ale přežívám. Co ty?“
,,Nějak podobně.“ Isabell se zadívala na své ruce a skousla si ret. ,,Mám strach.“ Nadechla se. ,,Tolik se bojím.“
Lehce jsem Isabell poplácala po zádech. ,,To bude dobrý. Všichni máme strach.“
Isabell se lehce usmála. ,,Matteo má štěstí, že si našel někoho tak silnýho, jako si ty.“ Stočila na mě pohled. ,,Já bych tohle v tvojí kůži asi nevydržela. Nejspíš bych se zbláznila.“
***
,,Slečno Summersová, co jste vy za znamení?“ Promluvila na mě profesorka při třetí hodině.
Odrhla jsem pohled od papírů a zadívala se na profesorku. ,,Střelec. Jsem střelec.“ Oznámila jsem.
Profesorka se usmála. ,,Dobrá. Víte čím je vaše znamení charakterizováno?“
Pozvedla jsem obočí. ,,Ne…“ Nikdy mě to nezajímalo... Já vím, že lidi jsou v dnešní době často ujetý na čtení horoskopů, ale mě nikdy ani nenapadlo přečíst si něco o svém znamení. Jsem divná? Jo… už od narození…
Profesorka se posadila na roh stolu a odhrnula si blond vlasy na záda. ,,Vaše znamení střelec je ohnivé znamení.“ Zadívala se na mě modrými oči. ,,Vaše planeta je Jupiter a vaše barva je tmavě modrá. Opak vašeho znamení jsou blíženci.“ Tak blíženci… zajímavé… Profesorka se nadechla a pokračovala. ,,Střelec vyniká svým idealismem a upřímností. Dívají se do dálky za svými velkými ideály a jejich život bývá aktivní a dobrodružný.“
,,Někdy až moc dobrodružný…“ Projelo mi hlavou.
,,Střelci jsou velmi odhodlaní věnovat se tomu, čemu věří a co je naplňuje. Nejdůležitější je pro ně svoboda.“ Jo… jen kdyby bylo snadné ji jen tak získat… ,,Střelci jsou velmi pravdomluvní, nemají rádi intriky a občas jsou i dost netaktní. Ale střelci touží hlavně po pravdě a poznání.“ Profesorka se lehce usmála. ,,Sedí to na vás slečno?“
Záhadným způsobem ano… Přikývla jsem. ,,Až je to děsivý.“
Profesorka se zasmála. ,,Ano, někdy je opravdu fascinující, co člověk dokáže vyvodit jen ze znamení zvěrokruhu. Přejete si vědět, co vám horoskop říká dnes?“ Chvíli jsem uvažovala a poté přikývla. ,,Dobrá.“ Profesorka pozvedla jeden z listů na stole a začala číst. ,,Váš horoskop dnes říká: Nečekejte, až se nějaké věci mezi vámi dají sami do pořádku a raději se přičiňte ohledně lepších zítřků sami. Bude líp.“ Profesorka se na mě podívala. ,,Myslím, že dnes je váš horoskop zaměřen na lásku a přátelství.“
Jen jsem na ní zírala. Tohle bylo divný… fakt divný. Ten horoskop, jakoby přesně věděl, co se mnou je. Ten vesmír je fakt něco…
***
Pátá hodina byla dost zajímavá. Konal se školní před vánoční úklid. Slyšeli jste to někdy? Já ne… Po škole se myly okna, vytírala se podlaha, sundával se sajrajt ze zdí. Divili by jste se, co všechno dokáže vydržet připlesknuté na zdi, když to hodíte dostatečně silně. Také se leštily skřínky a uklízely tělocvičny a šatny. Skládaly se různé hráčky ke cvičení. Jako míče, švihadla, obruče, pálky a tak dále. Jednoduše celoškolní úklid. Bylo to skoro neuvěřitelné. A co bylo ještě k neuvěření, že do toho byli opravdu zapojení všichni. Divím se, že si nikdo doma nestěžoval, že si z náš škola dělá otroky. Také jsem nechápala, proč se tenhle velký úklid dělá měsíc dopředu. Nepořádek tu bude znovu. Ale jak jsem se brzy dozvěděla, tak tento dokonalý úklid se dělá dvakrát do měsíce. Nejdříve je slabá generálka a pár dní před vánočními prázdninami nás to čekalo opět. Tomu se říká školní teror!! Seděla jsem na vnitřním dřevěném parapetě v naší třídě a pečlivě myla okna. Byla jsem na jednu stranu ráda, že mám co dělat a má mysl se nezabývá pouze Matteem. Lehce jsem stěrkou přejela po okně, když se naproti mně posadila Crystel. Nastříkala prostředek na mytí oken na sklo a začala ho roztírat.
,,Přišla jsem ti pomoct. Vypadáš, že je ti tu smutno.“ Krátce se na mě s úsměvem podívala.
,,Opravdu? To jsem netušila. Příště si na záda dám ceduli s nápisem: Je mi skvěle! Neobtěžujte! Jo a na obličej si nasadím široký úsměv, aby ses už nemohla splést.“ Zamumlala jsem.
Crystel se zasmála. ,,Jaká to úžasná nálada.“
,,Jo. Cítím se přímo fanfárově.“ Stočila jsem na sekundu koutky tak vysoko, až jsem dostala křeč.
Crystel vzala do ruky stěrku a začala sní stírat roztok. ,,Jak je Matteovi?“ Moje ruka se zastavila uprostřed pohybu. ,,Má velký bolesti?“ Přesunula na mě své modré oči.
,,Co ty o tom víš?“ Pomalu jsem spustila ruku. Okno mě teď úplně přestalo zajímat.
Crystel nasadila zamyšlenou tvář a podrbala se prstem ve vlasech. ,,Hmm… já nic nevím.“
Odložila jsem stěrku a ostře se na ní podívala. ,,Snažíš se se mnou hrát?“
Crystel se usmála. ,,Ale jistě, že ne. To bych si nikdy nedovolila.“ Sáhla si na srdce v hravém gestu. ,,Ovšem… hrát si s těmi ostatními, to už je jiná věc.“
,,Co tím chceš říct?“
Crystel si povzdychla. ,,Mám zakázáno hrát si s tebou, ale s tvými přáteli mi nebylo nic nařízeno.“
,,Snažíš se mi říct, že to co se děje Matteovi je vaše chyba?“ Začínala jsem pociťovat chuť zabíjet.
Crystel mě sekundu sledovala, pak se zasmála. ,,Přestaň se tvářit, tak děsivě.“ Znovu se zahleděla na okno. ,,To co se Matteovi stalo, nemá s námi nic co dělat. To si přivodil sám.“ Uchechtla se. ,,Jaký to patetický tvor. Přecenil své síly a doplatil na to.“ Mrkla na mě. ,,Je to idiot.“
Začínala jsem z ní dostávat tik do oka. ,,Vy v tom, ale nejste nevině. Vím to.“
,,Ale zlatíčko…“ Přesunula na mě zrak. ,,Nikdo není nevinný. Všichni jsme se totiž narodili, jako hříšníci. Bohužel ten tvůj, jako největší.“ Hezky se usmála. ,,Měla by ses přestat snažit. Protože víš co?“ Nahnula se ke mně. ,,On stejnak zdechne.“ Pronesla tiše a znovu se narovnala.
Po většinu času se ovládám na 110%, ale momentálně jsem byla tak rozčilená, že jsem si pořádně ani nebyla jistá tím, co dělám. Popadla jsem ze země kýbl s vodou a všechen obsah jsem na ní chrstla. Třídou se roznesl zvuk pleskance a rozhostilo se ticho. Já jsem pár sekund sledovala Crystel, která měla naprosto nezapomenutelný výraz. Vypadala šokovaně, překvapeně a mokře. Pustila jsem kýbl z rukou a nechala ho hlasitě dopadnout na zem. Pak jsem tleskla a propletla si prsty, jako při modlitbě. Na tváři jsem vymodelovala hraný šokovaný výraz.
,,Ježišku… Si v pohodě? To mě strašně mrzí. Nějak jsem ten kýbl neudržela ve vertikální poloze.“ Natočila jsem hlavu ke straně. ,,Ehmm… nepotřebuješ ručník? Vypadáš nějak mokře…“ Usmála jsem se, jako svátá. Crystel pomalu zavřela oči a zhluboka oddechovala. Vypadala naštvaně. ,,No… když nic neříkáš, tak asi ne. Tak já si půjdu napustit novou vodu.“
Otočila jsem se, ale než jsem stačila udělat pomalu tři kroky, uklouzla jsem. Ne omylem… to ani náhodou. Crystel do mě strčila a mě podklouzla noha. Balancovala jsem po mokré podlaze a točila se jako bych se snad snažila dělat dost ohavný piruety. Nakonec jsem balanc chytla. Přímo mezi dveřmi. Ale jak se říká karma je svině. Kluci něco nesli a ten co šel zády, do mě strčil, jelikož si mě nevšiml. Jela jsem tedy nazpátek, tentokrát jsem však skončila hlavou v kýbly já. Vytáhla jsem hlavu ze špinavé vody a otřela si oči. Čekala jsem, že zaslechnu smích, ale nikdo se nesmál. Střelila jsem pohledem po Crystel. Mokré vlasy se jí lepily na obličej a make-up se jí rozmazal. Řasenka jí telka po tvářích jako tmavá řeka. Důkaz, že není voděodolný… Pomalu jsem se zvedla a oklepala ruce.
Pak jsem se usmála na Crystel. ,,Páni… to je teda make-up. Jenom klid. Role zombii by ti seděla.“
A to byl můj konec. Crystel proti mně vyrazila. Cestou však uklouzla. Bylo tu totiž ještě o nějakou tu vodu navíc. Ale i přesto mě dost silně nabrala a skončily jsme na sobě. Začala taková jemná vodní válka. Prát se s někým, když pořád kloužete je dost těžký. Nakonec to skončilo jen pár vytrhanými vlasy, zlomeným nehtem a naprosto zkaženou vizáží. Z bitky nás totiž vytrhli kluci. Vysela jsem Liamovi z náručí, jako hadrová panenka. Crystel držel kolem pasu Alex, který vypadal víc než pobaveně. Noo a pak jsme skončily v ředitelně. Protože jak už to bývá v mém životě normální, vždycky se přihodí další katastrofa. Seděly jsme před ředitelem Grifem. Ředitel Grif byl opět ve škole. Znovu se věnoval své práci. Momentálně nás pozoroval dost zkoumavým pohledem.
Po chvíli si povzdechl. ,,Řeknete mi, co se mezi vámi stalo?“
Crystel si prudce sundala ručník z hlavy. Obličej měla celý zapatlaný. ,,Bezdůvodně na mě vylila kýbl vody!“
Pan ředitel pozvedl obočí a přesměroval pohled na mě. ,,Je to pravda, Angelo?“
Přehodila jsem si nohu přes nohu a založila si ruce na prsou. ,,A ona do mě strčila a já skončila hlavou v kýblu s vodou.“ Ignorovala jsem jeho otázku.
Pan ředitel se nadechl a zapřel do židle. ,,Proč tahle bitva mezi vámi začala?“
,,To kvůli ní!!“ S Crystel jsme na sebe navzájem ukázaly.
,,Aha…“ Ředitel si promnul oči a poté se na nás zadíval. ,,Angelo jste tu déle než Crystel. Myslel jsem, že nejste problémový typ.“
,,To nejsem.“ To jen tahle ženská mě přivádí k šílenství…
,,Tak proč tedy ten hněv?“ Zeptal se.
Povzdechla jsem si a pomalu sklidila zbraně. ,,Jen mě rozčiluje.“ Mumlala jsem.
,,Rozčiluje?“ Ředitel Grif se zatvářil nechápavě. ,,Jak?“
Vydechla jsem. ,,To je jedno. Prostě mám špatný období. Mrzí mě co se stalo.“ Nemrzelo mě to. Vůbec ne…
Ředitel přesunul zrak na Crystel. ,,A co vy? Nemáte k tomu co říct?“
Crystel se zadívala stranou. ,,Omlouvám se. Už se to víckrát nestane.“ Pozvedla jsem panenky. Znělo to, totiž tak falešně, jak to jen šlo.
Ředitel si sepnul ruce na stole. ,,Dobrá. Myslím, že to toho nemusíme zatahovat vaše rodiče.“ Vytáhl nějaké lístečky. ,,Nechám vás uklidit ten svinčík, který jste nadělaly a navíc budete pár dní po škole.“
,,Po škole?!“ Crystel skoro vyskočila z křesla.
,,Ano, po škole.“ Ředitel se na ní přísně zadíval. ,,Budete vypomáhat s přípravami na vánoční festival a s výzdobou a s čímkoliv dalším, co se po vás bude vyžadovat. Rozuměly jste?“
A už jsou tu zase ty Vánoce… ,,Ano, pane řediteli.“ Přikývla jsem mrzutě.
Crystel nakrčila nos. ,,Ano, pane řediteli.“
,,Výborně.“ Usmál se. Bože… jako bych snad neměla strastí dost…
***
Po škole jsem se chystala jít domů, ale narazila jsem na Isabell. Povídala, že teď bydlý u Sebastiána. Prý jí to dovolil, aby mohla být co nejblíže k Matteovi. Neodolala jsem nabídce jet s ní a vidět jak na tom Matteo je. Jednoduše jsem zavolala rovnou rodičům, že se jedu učit k Isabell a že se vrátím k večeru. Máma se ještě trochu zlobila, ale ne na tolik, aby mi to zakázala. Mimo to, zítra měla opět dorazit Olivie. V takovém období byla máma často klidná. S Isabell jsem jely půlku cesty v tichosti. Několikrát se naše řeč stočila k dnešnímu incidentu s Crystel. Řekla jsem jí o našem trestu v podobě po školáctví. Vůbec mě netěšilo, že s ní budu muset trávit tolik času. Ale lepší než problém s rodiči. S Isabell jsme dojely na místo a pomalu vystoupily. Nevím, jestli Isabell Sebastiánovi sdělila, kdy dorazíme, ale u dveří nás čekal Tony. Pozdravil nás jemným úklonem a pustil nás dál. Stále jsem měla vlhké vlasy a mokré džíny. Suchý jsem měla jen vršek, který mi půjčila Isabell. Bylo to volné broskvové tričko s dvěma bílými pruhy přes prsa. Na obličeji jsem neměla ani zmínku o tom, že bych na něj ráno patlala cokoliv barevného. Všechno líčení v podobě řasenky, linek, tvářenky a nude rtěnky bylo pryč. Společně jsme vešli do velké haly, kde na nás nikdo nečekal. Tony se zastavil v momentě, kdy se ozvaly kroky. Naproti nám se objevil Sebastián. Vypadal vyčerpaně. Měl tmavé kruhy pod očima a ruce od krve. Od krve?! Rychle jsem ho pohledem zkontrolovala, ale nevypadal, že by odněkud krvácel. Jen ty ruce...
Isabell si toho také všimla. ,,Co se ti stalo?“
Sebastián se podíval na Tonyho a posunkem hlavy ho poslal pryč, poté se znovu věnoval nám. ,,Jsem v pořádku. Není to moje krev.“
,,Tak čí krev to je?“ Zahleděla jsem se mu do očí.
Sebastián si povzdechl. Nic však neříkal. Za jeho zády vyšly tři služebnice v bílém a nesly kbelíky rudé vody. Chvíli jsem dedukovala, poté mi došlo jakým směrem vedla ta chodba. Udělala jsem k Sebastiánovy krok.
,,Co si mu udělal?“
Sebastián mě pozoroval unavenými oči. ,,Jeho duch to přestává zvládat. Dnes ráno se ho skoro dokázali zmocnit.“ Sklopil pohled. ,,A to já nemůžu připustit. Jak kvůli němu, tak kvůli světu. Neměl jsem jinou možnost.“
,,O čem to mluvíš Sebastiáne?“ Isabell učinila jeden krok blíž k nám. ,,Tys mu něco provedl?“ Sebastián jí hleděl do očí. ,,Tak mluv!“ Vykřikla Isabell.
,,Musel jsem z něco některé ty duše vytáhnout.“ Přiznal.
Nerozuměla jsem. ,,Ale, když tohle dokážeš, proč je nevytáhneš všechny.“
,,To není možné, Angelo.“ Sebastián si povzdechl a podíval se mým směrem. ,,Vytáhnout duše z těla není snadné. Dokážu to, ale můj minimum je pět. Dokážu jich z člověka vyhnat jen pět.“ Zvedl ke mně oči. ,,On jich však v těle má spoustu. A i kdybych je dokázal vyhnat všechny, nemohl bych to udělat.“
,,Proč?“
,,Protože by ho to zabilo.“ Sebastián si promnul čelo. ,,Je to neskutečně bolestivý rituál. Bolí to asi jako by vám někdo trhal srdce z těla. Navíc ta dotyčná osoba musí zažít jak fyzickou tak psychickou bolest. Z Mattea jsem dostal pět duší. Dokážeš si představit, jak moc ho to musela bolet? Pokud ano, pochopíš proč není možné ho takto zachránit, i kdybych to dokázal.“
Sekla jsem rty. ,,Proto ta krev?“
Sebastián přikývl a prošel kolem mě. ,,Je mi to líto, Angelo. Dělám co mohu, abych ho udržel při životě.“ Sebastián pokračoval v cestě a pak upadl. Jednoduše sebou praštil o zem. S Isabell jsme se k němu vrhly. Podepřela jsem mu hlavu.
,,Sebastiáne?“ Ten tiše ležel. Bílý jako stěna. Matteo nejspíš nebyl jediný s následky.
Hned na to se objel Tony a další lidé. Odnesli Sebastiána do pokoje a postarali se o něho. Tony měl vše na starost. Vypadal, jako by mu takové situace nebyly cizí, což asi byla pravda. V domě nebyl Nico, což bylo nejspíš dobře. Nemusel vidět, jak se jeho bratr hroutí. Isabell jsem udělala čaj a poslala jsem ji do pokoje, aby si odpočla. Nakonec jsem se vydala do sklepení. Tony mi půjčil klíč. Nelíbilo se mu, že tam opět jdu a navíc sama, ale nezabránil mi v tom. Měl teď spoustu práce se svým pánem. Jeho život mu byl určitě milejší než ten můj. Sešla jsem schody a rozsvítila světlo. Došla jsem až k Matteovo mříži a posadila se naproti ní zády ke stěně. Při tom slabém světle nebylo Mattea vidět. Ale přece jen jsem zaznamenala kousek jeho nohy. Po chvíli se ozval i zvuk řetězů a pak jsem ho uviděla. Pomalu se sunul blíž ke světlu a blíž k mřížím. Zastavil se až úplně u nich a přesunul na mě pohled a já skoro vyskočila na nohy. Jeho pohled slabě blikal. Černá zlatá. Černá zlatá…
,,Matteo…“ Zašeptala jsme. Neodpovídal. ,,Matteo…“ Lehce jsem se k němu přisunula.
,,Nech… nechoď … blíž.“ Pronesl slabě.
Zastavila jsem se. ,,Matteo si… si to ty?“
Jeho koutek se lehce zvedl. ,,Chybím… ti?“
Stiskla jsem pěsti a nechala je opřené o studenou zem. ,,Hrozně moc.“
,,Já to… věděl. Zbožňuješ mě…“
Usmála jsem se. ,,Jo… zbožňuju tě.“
Matteo na mě přesunul pohled a zadíval se mi do očí. ,,Víš, že tohle… nemůže trvat… navždycky.“
,,Porazíš to… musíš bojovat. Zvládneš to.“ Mumlala jsem tiše a nadějně.
Matteo se opět lehce usmál. ,,Tak rád se na tebe dívám.“ Lehce sklopil řasy. ,,Chci… chci, aby i ostatní měli tu možnost… dívat se.“ Znovu se na mě podíval. ,,To co je uvnitř mě… tě chce zabít. Ani nevíš, co říkají.“
Nasála jsem trochu vzduchu do plic. ,,Je mi jedno, co říkají. Jediný co mě zajímá si ty…“
,,Nechci ti ublížit…“ Zašeptal. ,,Ne… vlastní rukou.“
Začínala jsem pociťovat tíhu na hrudi. ,,Neublížíš mi. Bude to dobrý.“
Matteo lehce zavrtěl hlavou. ,,Nebude… Sněhurko.“
,,Ale ano. Podívej… mluvíš se mnou.“ Naléhala jsem na něj.
,,Ne na dlouho… za chvíli se znovu propadnu to prázdnoty… a oni nade mnou přeberou… kontrolu.“
,,Matteo…“
,,Sněhurko…“ Utnul mě uprostřed věty. ,,Už nemůžu… nedokážu to… už… nemám… sílu…“
Můj zrak se začal kalit. Začínala jsem vidět rozmazaně. ,,Dokážeš to…“
Matteo se usmál. ,,Budeš mi chybět.“
První kapka se snesla po mé tváři. ,,Už nic neříkej.“
,,Musíš mě zabít… Sněhurko“
,,To neudělám.“ Zavrtěla jsem hlavou.
,,Chci… umřít.“
Vrtěla jsem hlavou. ,,Ne… nemůžeš. Nesmíš.“
Matteo se na mě naposledy usmál a poté se jeho barva očí úplně vypařila. Jeho víčka se zavřela a po chvíli se opět otevřela. Ovšem tentokrát už to nebyl Matteo, jen prázdnota uvnitř něho. A já sledovala tu krásnou posedlou tvář přes kalné oči a nechala si po tváři stékat velké kapky žalu.