Sting
Stála jsem u tabule s úkoly. „Potřebuju něco za hodně,“ prohlížela jsem letáky. Povzdechla jsem si. Můj pohled dopadl na zajímavou nabídku. Odměna byla pořádná. Přečetla jsem si podrobnosti. Psalo se tu o temném cechu. Zbledla jsem. „Neměl by tohle být eskovej úkol?“ šeptala jsem. „Ale já to potřebuju,“ zaúpěla jsem. Za mnou se ozvali kroky. „Hledáš?“ Sting pozvedl obočí. Pohlédla jsem znovu na tabuli. Pak mě něco napadlo. Napsala jsem vzkaz a pleskla mu ho na hruď. Přečetl si to a pak zrudnul.
Vzkaz vrátil. „Já ho vezmu a budu čekat na nádraží, doraž až po mě,“ projížděla jsem slova na papíře. Sting rychle strhl leták a odešel. „Hej to jsem chtěla já, ty hajzle,“ křičela jsem za ním. Pak jsem si jen povzdechla a po deseti minutách zírání na tabuli jsem se vydala za ním. Doufám, že neblafoval. Rozeběhla jsem se. Když jsem dorazila na nádraží, začala jsem ho hledat. Začala jsem být zoufalá. Hajzl, proč jsem se nechala tak obelhat.
Pak jsem ucítila ruku na svém rameni. Otočila jsem se. „S-Stingu,“ vysoukala jsem ze sebe. „T-ty si fakt p-počkal,“ objala jsem ho. „H-hej, vůbec n-nevím, o čem mluvíš,“ odstrčil mě a vydal se k vlaku. Lidé okolo na nás divně koukali. Vyrazila jsem k jinému vagónu. Sedla jsem si k oknu. Bylo mi do breku. „Tady si -,“ ozval se hlas mě známý. Sting stál přede mnou. Vypadal, že je v šoku. „J-já tě nechtěl-,“ přišel blíž. „Já vím, ale stejně,“ přerušila jsem ho. „H-hlavně neplač (Jméno),“ sedl si vedle mě. Objal mě. „Teď můžeš,“ rozcuchal mi vlasy. „Hej,“ odtáhla jsem se a začala jsem se smát.
Sting si oddechl a usmál se taky. Jediné situace, kdy se směje, jsou, když jsme spolu sami a to je poslední dobou docela často. „To je poprvé, co plníme úkol spolu,“ utřela jsem si zbývající slzy. „Mohli bychom to dělat častěji,“ hodil si nohy na sedačku naproti nám. „Je to takový... uvolněný,“ dodal smutně a přivřel oči. „To jo,“ koukala jsem se z okna. „Takže likvidace temného cechu,“ začal mávat letákem. „Slečna se bojí?“ začal mě škádlit. Na jeho tváři se objevil drzý úšklebek. „Nebo jsem jen chtěla sebou statného ochránce,“ mrkla jsem na něj. Úšklebek byl ten tam a místo toho zrudnul jako rajče. Začala jsem se smát. „T-tak to si našla toho n-nejideálnějšího,“ odsekl a uhnul pohledem. Kdo to řekne první? „Jen počkej, až se rozjedem,“ rejpla jsem si. Zbledl
Bylo po boji. Během souboje jsme se rozdělili. Byla jsem zvyklá spoléhat se jen na sebe a věděla jsem, že Sting to zvládne taky. Stála jsem obklopena padlými členy. Zhluboka jsem dýchala. Vrchní patro bylo čisté. Sting měl na starosti přízemí. Padla jsem do kolen. Pohlédla jsem směrem ke schodům. Zaslechla jsem kroky a volání. „(Jméno), (Jméno),“ mé jméno dunělo chodbou. Neměla jsem sílu ani křičet. Jen jsem padla k zemi. „(Jméno), si v pořádku,“ kdosi se mnou lomcoval. Zavřela jsem oči.
Rogue
Seděla jsem v hale a odpočívala jsem po úkolu, který jsem splnila před chvílí. „Tak teď mám na dlouho vystaráno,“ kroužila jsem zbytkem pití ve skleničce. „Sakra,“ zaslechla jsem za sebou. Otočila jsem se k tabuli s úkoly. Stál tam Rogue obklopen temnou aurou. Povzdechla jsem si, dopila jsem a vydala jsem se za ním. „Trápí tě něco?“ pozvedla jsem obočí. „Nic z toho tu není zvladatelné v jednom,“ odsekl. „Já vím, vzala jsem poslední,“ ušklíbla jsem se.
Otočil se na mě se smrtí v očích. „Klid, tak se někoho zeptej ne?“ pokrčila jsem rameny. „Sabertooth už přece není ten cech, kde jede každý za sebe,“ poplácala jsem ho po zádech. „J-já vím, že ses zrovna vrátila, ale...,“ začal. Zaskočilo mě to. Chce jít se mnou? „B-budeš mi prosím dělat s-společnost?“ řekl, aniž by se mi podíval do očí. Mlčky jsem hleděla na tabuli. „Tak se zeptám jinde,“ chystal se odejít. „Tohle vypadá zajímavě,“ zastavila jsem ho. „T-ty půjdeš?“ vyhrkl. Kývla jsem. Podíval se na leták, který mě zaujal.
„Lámání kletby?“ četl. „To zvládneš sama ale,“ protestoval. „Ani náhodou,“ chystala jsem se ho vyvést z omylu. „Kdo mi bude hlídat záda, až to budu luštit?“ podívala jsem se na něj s vážnou tváří. „Asi máš pravdu,“ přikývl nakonec a já strhla leták z tabule. „Jdeme na to,“ poznamenala jsem a opustili jsme halu.
Ve vlaku jsem pročítala podrobnosti. „Aha, chápu,“ povídala jsem si sama pro sebe. Chtěla jsem se podělit o informace s Roguem, ale zjistila jsem, že usnul. Zavrtěla jsem hlavou a musela jsem se usmát. Takhle nevypadá vůbec děsivě. „Lepší spící Rogue než zvracející Rogue,“ povzdechla jsem si. Koukala jsem na scenérii. „Ač mě to mrzí, dříve nebo později tě budu muset vzbudit,“ povzdechla jsem si a Frosch na mém klíně se začal hihňat.
„Tak nejdřív knihovna počítám,“ ozval se ještě rozespalý Rogue. „Ano a koukej se probrat nebo tě shodím do tý řeky,“ poznamenala jsem varovně. Jako čarovným proutkem byl plný energie. „Bože,“ protočila jsem očima, když jsme vstupovali do knihovny. „Co tahle,“ Rogue přinesl další knihu. „To by mohlo být ono, dobrá práce,“ pochválila jsem ho. „T-tak jsme v tom s-spolu,“ skoro zašeptal. Pohlédla jsem na něj. Jeho tváře pomalu začaly růžovět. Pousmála jsem se a vrátila jsem se ke knize.
„Plán je ti tedy jasný,“ ujistil se Rogue ještě jednou. Kývla jsem, v ruce knihu. Zastavili jsme se před místem, které bylo ovlivněno kletbou. Polkla jsem. „Jdem na to,“ řekl Rogue odhodlaně. Chytili jsme se za ruce a stal se z nás jeden stín. Je to jen na chvilku. Moje tělo bylo najednou tak teplé a to pro ledového mága není nic dobrého. Vystoupili jsme ze stínu a pustili jsme se. Teplo začalo unikat, ale část mě si přála, aby zůstalo. „P-pusť se do toho,“ řekl stručně a nechal mě tam.
Za mnou se ozval zvuk boje. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem odříkávat formuli. Prosím, ať to funguje. Temnota, která mě obklopovala, začínala mizet. Mě to ovšem bralo velké množství energie. Najednou na mě vysvitl proužek světla a hned na to bylo světlo všude. Kletba byla zlomena. Vydala jsem se hledat Rogua. Šla jsem podle poražených nepřátel. Ti ale začínali mizet, tak jsem se rozeběhla. Našla jsem ho ve velké místnosti. Otočil se na mě. „Zvládli jsme to,“ ukázala jsem mu palec nahoru a on si sedl na zem.
Lyon
Rozhodla jsem se, že si dám dneska volno. Vyrazila jsem tedy k parku. „Snad mě Lyon nevyruší,“ povzdechla jsem si. Pak mě napadlo, že to zkusím vylepšit. Pousmála jsem se nad svým nápadem. Zvedla jsem se do vzduchu a soustředila jsem se na své okolí. Teď mě zkus překvapit. Zaregistrovala jsem příchozího. Zastavil se a hleděl mým směrem. Věděla jsem přesně, kdo to je. Jen mě zajímalo, jak dlouho tam bude stát.
Přestalo mě to bavit. „J-jak dlouho na mě hodláš zírat, Lyone,“ snesla jsem se na zem a podívala jsem se na něj. Chvilku vypadal zaskočeně, ale pak prohlásil: „Dokud mě neoslovíš.“ Padla jsem na záda. S ním to nemá cenu. „Čím jsem si zasloužila vaší přítomnost,“ zavřela jsem oči. „Něco jsi mi slíbila,“ přisedl si. „C-co?“ posadila jsem se. „J-já m-mám dneska v-volno,“ vysoukala jsem ze sebe a do tváří se mi začala hrnout krev. On to myslel vážně.
„Bude tě to bavit,“ ujišťoval mě. Vtiskl mi do ruky leták. „Pomoc při opravě muzea?“ svraštila jsem obočí. „Píší, že je požadují aspoň někoho s větrnou magií,“ usmál se. On to vybral kvůli mně? Ale proč? „Je to akutní, musíme vyrazit,“ zvedal se. Povzdechla jsem si a neochotně jsem ho následovala na místo určení. Bylo to naštěstí tady. Počítám, že v tom má prsty Fairy Tail.
Přivítali nás s otevřenou náručí. „Máte magii větru,“ vychrlil na nás architekt. Bože proč já. „Tady madam,“ Lyon hrdě prohlásil. Madam? „Jsem tak rád, za vaší pomoc,“ políbil mi ruku. „Tak, co je naším úkolem?“ odsekl Lyon. Zmateně jsem na něj koukala. Vypadal rozčileně. Takhle jsem ho ještě neviděla. „Ah, moje chyba,“ omluvil se starý pán.
Naším úkolem bylo pomoci se stavbou, pochopitelně. Já jsem se svým silným větrem zvedala těžké kusy kamenů a Lyon tvořil z ledu schody a stupínky, aby mohli ostatní dělat svou práci. „Je překvapivě namáhavé,“ otřela jsem si pot z čela. „To mi povídej,“ usmál se Lyon. „Je těžký to udržet,“ dodal. Jen jsem přikývla. Všimla jsem si, že Lyon se taky potí. Je to vůbec fyzicky možný? Nadešla přestávka. Spokojeně jsem padla k zemi. Lyon udělal totéž.
Museli jsme se vrátit ještě druhý den a dokončit to. „Proč to nedělá Fairy Tail,“ odsekla jsem. „Taky si říkám,“ postěžoval si Lyon. „Všechno likvidujou a my pak po nich uklízíme,“ padla jsem k zemi vyčerpáním, když bylo konečně hotovo. „Ale zaplacené je to dobře,“ poznamenal Lyon. „To je to jediný dobrý,“ smála jsem se.
Koukali jsme na opravené muzeum. „Zdá se mi to nebo je hezčí než předtím?“ řekla jsem najednou a posadila jsem se. „Protože si se podílela na jeho stavbě,“ usmál se. Pozvedla jsem obočí, ale taky jsem se usmála. „Možná máš pravdu,“ povzdechla jsem si. „Není to se mnou, tak hrozný ne?“ zvážněl. „N-ne to o-opravdu ne,“ vykoktala jsem. Podívali jsme se na sebe.
Gajeel
„Hej vstávej,“ lomcovala jsem s ním. „Gajeeli,“ volala jsem na něj. „Nech mě,“ odsekl a odstrčil mě, až jsem spadla. „Teď sis podepsal závěť, Kováku,“ postavila jsem se. Prokřupala jsem si klouby. Obklopila mě temná aura. „Jestli se teď hned nezvedneš, už se nezvedneš nikdy,“ čapla jsem ho za vlasy. Polil ho studenej pot. „Ok, fajn,“ zvedl se z gauče a vydal se oblíct. „Tch, idiot,“ odsekla jsem otráveně.
„Proč, že máme naspěch,“ ozvalo se vedle z místnosti. „Před chvílí jsem dostala vzkaz od Miry, že se máme hned dostavit k domu cechu,“ volala jsem na něj z gauče. „Fajn, jsem ready,“ přišel ke mně. „Tak jdeme,“ povzdechla jsem si. „Přemýšlím, jak Mira ví, že bydlim u tebe,“ zpražila jsem ho pohledem. „N-netušim,“ odsekl a uhl pohledem. „Jásné,“ ušklíbla jsem se.
Vešli jsme dovnitř. Spousta lidí na nás divně koukalo. „Je línej platit celej nájem,“ odsekla jsem. Pozorující pochopily. „Co máš za problém,“ okřikl mě. Jen jsem pokrčila rameny. „Mistr Makarov vás čeká,“ volala na nás Mirajane. „Jdem tam,“ kývl Gajeel a vydali jsme se nahoru. Otevřely se dveře. „Mám pro vás speciální úkol,“ spustil mistr vážně.
„Nemůžu uvěřit, že poslal nás dva,“ poznamenala jsem naštvaně, když se vlak rozjel. „Jsem ještě míň nadšenej,“ snažil se tvářit vážně, ale kinetóza ho porazila. Koukala jsem z okna, abych se nemusela koukat na něj. To snad není možný! Zvládnu to sama a Kovák bude jen překážet. Bylo to nedaleko. Měli jsme za úkol…, nebo ne to je tajemství. Celou cestu tam jsme neprohodili jediné slovo. Došli jsme k vchodu do jeskyně. Tady to je. Rozběhla jsem se dovnitř.
Dorazila jsem na první rozcestí. „Musím si nechat znamení,“ pohlédla jsem na stěnu vedle sebe. Udělala jsem si magickou značku. Odsud jsem pokračovala pomaleji. Přeběhl mi mráz po zádech. Něco nebo někdo tu byl se mnou. To jsou oni. Zastavila jsem se. Nemá cenu na ně volat. Jako by mi měli odpovědět.
Najednou mě cosi srazilo k zemi. Vyjekla jsem. „Heh to bylo roztomilý,“ zasmál se kdosi ze tmy. „Jestlipak to není (Jméno), přemožitel bohů,“ zněl druhý hlas. Přibližovali se. Jsem obklíčená. Postavila jsem se. „Night Vision,“ najednou jsem viděla jako ve dne. Zbledla jsem. Bylo jich tu mnohem víc, než mistr říkal. Polkla jsem. „Jsem připravena bojovat,“ křičela jsem co nejhlasitěji a doufala, že mě Gajeel uslyší. Jak ponižující. „Co tak křičíš, my jsme tady,“ smáli se.
Pospěš si, dokud je zaměstnávám. Gajeeli! „Shadow God Scream,“ sundala jsem tak čtvrtinu. Ale nevypadalo to, že by ubývali. Zatnula jsem ruce v pěst. „Iron Dragon Roar,“ polovina byla pryč. „Křičíš dobře, slečno,“ ušklíbl se Gajeel. „Že ti to trvalo,“ poznamenala jsem s úsměvem. Najednou jsem se cítila bezpečněji. „Je čas s těma klaunama zamíst,“ prohlásila jsem. „A hlavně už nikam neutíkej,“ řekl potichu. „Nebudu,“ slíbila jsem. „V tom případě se chystejte na výprask,“ smál se. Připravila jsem se na další útok.
Natsu
Vešla jsem dovnitř. Obecenstvo i Natsua jsem nechala za sebou. „Čas na nějaký úkol,“ povzdechla jsem si. Došla jsem k tabuli s úkoly. „Já s tebou ještě neskončil,“ Natsu volal za mnou. Ignorovala jsem ho. „Hej já s tebou mluvím,“ vztekal se. „(Jméno)?“ spustil potišeji. „Hledám si práci,“ odpověděla jsem, když se konečně uklidnil. „Vezmeš mě sebou?“ prosil. „Vem nás sebou,“ žadonil jeho společník Happy. Popadla jsem leták a vyrazila jsem. „Tak jdete?“ otočila jsem se. Rozběhli se za mnou.
Nemohla jsem se dost vysmát. „Mocný drakobijec poražen vlakem,“ držela jsem se za břicho. „Moc... vtipné,“ vysoukal ze sebe a popadl kýbl. „Tohle bude dlouhá cesta,“ pohlédla jsem z okna. „Vskutku,“ povzdechl si Happy a posadil se na můj klín. Naše práce byla v celku snadná a něco mi říká, že Natsuovi to půjde. Potřebovali jsme srovnat se zemí starou budovu knihovny, aby tam mohla být postavena nová. Jen doufám, že to zase nepřežene.
Vytáhla jsem ho z vlaku. „Jsi hrozně těžký,“ padla jsem na zem vyčerpaně. „Promiň,“ omlouval se a pomalu se mu do obličeje začala vracet barva. „Tak na co čekáme,“ vykřikl, když se plně zotavil. Vstala jsem a vedla jsem ho na místo. „Co vlastně máme za úkol,“ poklepal mi na rameno. Dala jsem mu do ruky leták. „Ooooo yea,“ ušklíbl se a leták mi vrátil. „A platí dobře,“ dodal. „A pokud nezničíš všechno okolo, tak nám možná zaplatí,“ odsekla jsem ironicky.
„Vy jste ti, co nám jdou pomoct s tou demolicí,“ usměvavý starosta přišel za námi. Přikývla jsem. „Tak Natsu,“ položila jsem ruku na rameno. „Vidíš tuhle polorozpadlou budovu?“ mluvila jsem na něj jako na tříleté dítě. „Nic jiného než tohle likvidovat nebudeš nebo zlikviduju já tebe,“ zpražila jsem ho pohledem. Polil ho studený pot. „Rozumíme si?“ pozvedla jsem obočí. „Ano, madam,“ zasalutoval. Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak můžete se do toho pustit,“ pobídl nás starosta. „O lidi se bát nemusíte,“ uklidňoval nás, „okolní obyvatele jsme pro dnešek evakuovali a chodci sem nesmí.“ Natsu si prokřupal prsty. Vydali jsme se blíž. Podívali jsme se na sebe. „Můžem?“ optala jsem se. „Jsem celý nažhavený,“ odpověděl. Oba jsme zaútočili na budovu.
„Tímhle tempem to bude trvat půl století,“ stěžoval si. „Co zkusit spojit naší magii,“ navrhla jsem nejistě. Zablýskla se mu očka. „To zní hustě,“ poskakoval. „Greyovi a Juvii se to povedlo, nechci zůstat pozadu,“ zatnul pěsti. „Musíš se soustředit,“ napomenula jsem ho. Chytli jsme se za ruce a zvedli je do vzduchu. Zaplašila jsem romantické myšlenky a připravila jsem se. „Unison Raid,“ vykřikli jsme. Ohnivý tygr se rozběhl na budovu. Byla dole celá a s tím i kousky vedlejších budov. „Povedlo se nám to,“ vydechla jsem a oba jsme hleděli tupě před sebe. „Jeden jediný útok,“ Natsu měl oči navrch hlavy.
Grey
Bydlela jsem na cechovní ubytovně. „Dobré ráno Frost,“ protáhla jsem se. „Dobré,“ usmála se. „Měly bychom vzít nějakou práci,“ zamračila jsem se, když jsem prošla svoje úspory. „Vskutku,“ Frost se uvelebila na mém rameni jak nějaký papoušek. Hodila jsem na sebe tričko a hodně krátké kraťasy. „Tak jdem dolů,“ vyšla jsem z pokoje.
„Pěkné (Jméno),“ ušklíbl se Macao. „Tati,“ okřikl ho Romeo. „No co,“ bránil se. „Nemůžeš to mít starouškovi za zlé,“ ušklíbl se Wakaba. „Já vidím, jak si mě prohlížíte... všichni tři,“ ušklíbla jsem se. Romeo se ke mně otočil zády a Macao s Wakabou se začali smát. Zakroutila jsem hlavou a přesunula jsem se k tabuli. „Tak co to tu máme,“ prohlížela jsem letáky. „Vybíráš,“ Grey si stoupl vedle mě, překvapivě bez trička.
Kývla jsem. „Můžem jít spolu,“ navrhl. „Grey nám tady nabaluje nováčka,“ smál se Wakaba. „Nech si toho, staříku,“ okřikl ho. Ten se jen ušklíbl. „Nenech se tak snadno vytočit,“ usmála jsem se. „Co tohle?“ ukázala jsem na jeden leták. „Hlídači na výstavě?“ pozvedl obočí. „Vidíš tu něco lepšího,“ zavrčela jsem. Grey se chvíli díval a pak to vzdal. „Ne nevidím,“ strhnul leták. „Miro, jdeme hlídat,“ zavolal k baru. „Ano,“ usmála se.
Seděli jsme ve vlaku. „Ještěže tu není lávový mozek,“ procedil mezi zuby. „Natsu?“ pozvedla jsem obočí. Kývl. „Vy se opravdu nemáte rádi,“ zavrtěla jsem hlavou. „Je ještě rejpavější než Macao a Wakaba dohromady,“ položil si bradu do dlaní. Zasmála jsem se. Položila jsem se na sedačku a zavřela jsem oči. „Je ti dobře?“ ptal se Grey. „Není,“ pousmála jsem se. „Co máte vy drakobijci za problém s vozidly,“ zaklel.
Práce byla nudná, jak jsem předpokládala. Ale měla jsem možnost si vše prohlédnout. Umění mě vždy fascinovalo. Všimla jsem si dvou mužů, jak se snažili sebrat jeden z obrazů. „Nechte ten obraz na svém místě,“ postavila jsem se za ně. „A co nám jako uděláš,“ ušklíbl se jeden z nich. Vydali se ke mně. „Udělám z vás součást výstavy,“ zašeptala jsem. „Ice Dragon Roar,“ udělala jsem z nich ledovou sochu. „Grey, přines prosím nějaké zábrany,“ zavolala jsem na svého parťáka. „Moc pěkné,“ smál se, když jsem ke svému dílu přidala popisek.
Cobra/Erik
Byla jsem členkou Oración Seis jen krátce, proto jsem zatím nedostala žádný úkol. Seděla jsem v hlavní hale a popíjela jsem se Sorano. Pak si k nám přisedl Erik. „Ahoj,“ pousmála jsem se. „Ahoj,“ praštil hlavou o stůl. Začala jsem se smát. Nemohla jsem si pomoct. „Co je tu k smíchu,“ zavrčel. „Vypadalo to komicky,“ rejpla jsem si. „Jsem rád, že jsem ti k smíchu,“ odsekl hlavu stále na stole. „Bože,“ protočila jsem očima.
„Cobro!“ Macbeth přišel za námi. „Zde,“ Erik odevzdaně zvedl hlavu. „Trochu života do toho umírání, Eriku,“ ušklíbl se a pleskl před něj kus papíru. Pak se otočil a odešel. „Co to je?“ natahovala jsem krk. „Jeden z podřadnějších temných cechů pro nás něco má,“ strčil si papír do kapsy. „Vem (Jméno) sebou,“ navrhla Sorano. „P-proč?“ odsekl. „Aby si to vyzkoušela,“ popostrčila mě. „Prosím, Eriku,“ dělala jsem psí oči. „Fajn, ale tam venku jsem Cobra,“ řekl nakonec. „A já Phantom,“ běžela jsem za ním.
Dorazili jsme na místo. „Kapuce,“ upozornil mě Cobra. „Nechci, aby se do tebe zbláznil nějakej podřadnej parchant,“ ušklíbl se. „Jistě, jak si přejete,“ opětovala jsem úšklebek a nasadila jsem si kapuci. Cobra se neustále ohlížel. I já jsem nastražila uši. Co kdyby se ukázali nějaký oficiální cechy. Vešli jsme. „Už jsou tady,“ šuškali si. „Kdo je ta slečna v plášti?“ ozvalo se z rohu. „To je Phantom,“ šeptal další. „Ona je s nimi, taková škoda,“ zaslechla jsem. Cobra zatnul pěsti a zaskřípal zuby. „Vyřešíme to a jdem,“ chytla jsem ho za zápěstí.
Vyšli jsme ven. „Schovej to,“ sykla jsem na Cobru. Udělal, jak jsem řekla. „Co se děje?“ zašeptal. „Někdo tu je,“ odpověděla jsem potichu. Pokračovali jsme v cestě. Oni nám šli v patách. „Sejmeme je,“ navrhl Cobra. „Moc riskantní,“ zavrhla jsem. „Vždyť je vedem k nám,“ namítal. „Nevedem,“ ušklíbla jsem se. „Pokud mi něco jde, tak to jsou podfuky,“ dodala jsem. Došli jsme na mýtinu. Byl tu vysoký útes nahoru. „Chápu, o co ti jde,“ Cobra pochopil.
„Stůjte,“ ozvalo se za námi. „Jste v pasti,“ odsekl známý hlas. Otočili jsme se. „G-Gajeel,“ řekla jsem potichu. „Fairy Tail,“ zavrčel Cobra. Mimo Gajeela tu byla Erza, Lucy, Natsu, ta divná modrá kočka, Grey a... Juvia. „Vydejte to,“ rozkázala Erza. „Musíš zmizet,“ řekla jsem potichu. „Nemůžu tě tu nechat,“ sykl. „Musíš,“ odsekla jsem. „Phantom Twister,“ poslala jsem Cobru nahoru na útes. Prokřupala jsem si klouby.
Laxus
Uběhlo pár let, co jsem v cechu a nedávno jsem se přestěhovala na cechovní ubytovnu. Mirajane se po smrti své sestry úplně změnila, ze mě i Erzy se staly eskový mágové, Grey a Natsu se nezměnili, ale jedna věc mě hrozně mrzela. Laxus se pokusil převzít cech hrubou silou a za to byl vyhozen. Nebudu lhát, za tu dobu, co tu jsem, se mi Laxus začal líbit. A jako dost. Dokonce jsem se přidala k Thunder Legion.
Ležela jsem na ošetřovně s mistrem Makarovem. Zírala jsem do stropu. „Proč ses do toho nechala ukecat (Jméno),“ zeptal se po chvíli. „Doufala jsem, že když dostane, co chtěl, tak k vám přestane chovat tolik hněvu,“ pípla jsem provinile. „Dostal cenou lekci,“ dodala jsem. Nastalo ticho. Měla jsem na jazyku jednu jedinou otázku. „Bude se moct někdy vrátit?“ otočila jsem se na mistra. Nic neřekl. „Nejspíš ne,“ otočil se na bok. „Vy jen nechápete nenávist člověka, který žije v něčím stínu,“ posmutněla jsem a zvedla jsem se. „Ty snad ano?“ otočil se ke mně. „Nikdy si mi neřekla své příjmení,“ řekl najednou. „Právě proto,“ posmutněla jsem a odešla jsem.
Stála jsem u tabule s úkoly. „(Jméno), měla by si ležet,“ Mira mi položila ruku na rameno. „Beru si něco fyzicky nenáročného,“ strhla jsem leták. „Zvládneš to sama?“ Mira si dělala starosti. Usmála jsem se. „Tohle jsem dělala už tolikrát, už mě tam znají,“ otočila jsem se ke dveřím. „Nech ji... potřebuje klid,“ Evergreen ji zarazila. Obě koukaly, jak opouštím halu.
Hlídání dětí mě bavilo. Tahle dvojčata byla naprostá zlatíčka. „(Jméno)?“ zaslechla jsem povědomý hlas. „Laxusi? Kde se tu bereš?“ hned jsem měla lepší náladu. „Procházím, ty?“ usmál se. „Jdu hlídat,“ ukázala jsem na velký dům za mnou. Než kdokoliv z nás stihl říct něco jiného, známá paní vyběhla. „Pojďte,“ otevřela vrátka do zahrady. Laxus chtěl něco namítnout, ale byl do toho zatažen se mnou.
Bylo více než komické pozorovat tu horu, jak si hraje se šestiletými dvojčaty. Na jeho tváři bylo vidět, jak trpí. „Jídlo je hotové,“ zavolala jsem z jídelny. Po obědě si šli zdřímnout. Laxus praštil hlavou o stůl. „Připomeň mi, že nechci mít děti,“ zavrčel. „Však tvé srdce jednou obměkne,“ pousmála jsem se. „Proč si jim neřekla, že nejsem členem cechu,“ zpražil mě pohledem. Zrudla jsem a místo odpovědi jsem se pustila do nádobí