Největším problémem tu byla hygiena. Podél lesa tekl sice široký potok, ale byl tak studený, že jen při pohledu na něj mi naskakovala husina. Vzhledem k tomu, že jsem ale chtěla být čistotná a nesmrdět hůř než záchodky u nás na škole, jsem se musela překonat a s holkami do něj vlézt.
Drkotala jsem zuby a rychle se namydlila, abych to měla co nejdříve za sebou a mohla tam jen hupsnout a pak se zabalit do teplého bavlněného ručníku. Jenomže v mojí hlavě to znělo o moc jednodušeji. Jakmile jsem totiž odhodila osušku na zem, chladný noční vzduch mě ovanul a já se začala neskutečně třást. Holky mě k tomu všemu ještě rozesmávaly, takže jsem nevěděla, jestli se mám dřív chechtat nebo chvět zimou anebo oboje naráz.
,,Elmo, když si sundám podprsenku, tak po mně neskočíš, že ne?'' zeptala se ostražitě Nam a pak se začala nahlas řehtat jejímu výrazu, který mi připomínal anglického buldoka navlečeného ve vánočním svetru a tolik nespokojeného se svou momentální situací. Protáhla jsem údivem obličej a Lena Asiatku pobaveně plácla do ramene, zatímco balancovala na kameni uprostřed potoka.
,,Ty jsi kráva,'' reagovala Elma kroutíc hlavou, ale vůbec nezněla naštvaně. A tak si Nam s Lenou svlékly naráz podprsenky a odhodily je směrem ke břehu tak nešikovně, že jeden košíček každé z nich skončil pod hladinou.
Já se mezitím nervózně rozhlížela okolo sebe, jestli někde nezahlédnu zvídavou klučičí hlavu čouhat ze křoví, a odmítala se proto svléct, abych neskončila jako fotka v galerii k uspokojení jejich potřeb.
,,Taky můžeš, Bianco. Nebudu tě očumovat,'' zavolala na mě z druhého břehu Elma, zatímco si sundávala i svůj vršek spodního prádla a já byla nucena dívat se jinam, protože její nahé tělo by se mi taky mohlo přemítnout v noci v erotických snech.
Po jejích slovech mi však něco došlo. Něco dost zásadního, co mi snad přece nemohlo uniknout za celou tu dobu, co jsem byla členkou Campari! Ty hloupé narážky, Elmino přiznání, jak jí byli všichni ti oplzlí kluci nepříjemní, a taky náš vášnivý polibek tehdy večer u Leny.
,,Ty jsi lesba?'' vypadlo ze mě s malým šokem a hned jsem se za ten hloupý dotaz chtěla silně plácnout, protože divit se něčí orientaci rozhodně narušovalo společenskou etiketu. Elma kývla na souhlas a zubila se na mě, jako by se jí nechtělo věřit, že mi to došlo teprve až teď.
,,Je tak teplá, že i střed Sahary by se o ni spálil,'' vykřikla Nam neočekávaně a my se rozchechtaly na celé kolo, jak na nás účinky alkoholu a trávy stále ještě působily. Abych nebyla za křena, tak jsem se svlékla taky a šla zdolávat vystouplé kameny v potoce jen v titěrných kalhotkách.
,,Doufám, že na nás nezíraj odněkud kluci,'' hlesla jsem rozpačitě, když jsem do té ledárny strkala ruce, abych se osmělila.
,,Prosím tě, ty by se v tom křoví ještě ztratili,'' uklidnila mě Lena s protočením očí a já se o něco víc uvolnila. Zimu už jsem ani tolik nevnímala a bylo mi vlastně hrozně fajn. Najednou se ale ozvalo žuchnutí a mně bedry projela tupá bolest, jako bych z výšky dopadla na tvrdou zem. Chytla jsem se za bolestivé místo a zaslechla ještě hlasitější smích holek.
,,Jsi v pořádku, ty blbko?'' zeptala se Lena buclaté Asiatky, která se s námahou vyškrábala zpátky na kámen. Byla celá mokrá a objímala se pažemi, aby do sebe dostala alespoň ždibec tepla.
Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, že i ona už poznala moc Morbusu. Nebylo to nic vážného, ale i kdyby se jen jemně řízla do prstu, bolelo by mě to uvědomění jako čert. Ne proto, že bych snad nechtěla ochraňovat své přátele, ale proto, že jsem se bála, abych to vůbec sama v budoucnu zvládla.
,,Pohoda, nic mě nebolí,'' vydrkotala a pak se utíkala s tichým hihňáním zabalit do ručníku. Já si sedla na kámen a mlčky čekala, až to bodání vzadu přejde.
,,Bianco, dobrý?'' Elma si sedla vedle mě a mně se naskytl pohled na její pevnou nahou hruď. Porovnala jsem s ní ty svoje ne zas tak veliké tvary, které jsem nemohla schovat ani za vlasy, protože ty mi dosahovaly jenom k ramenům.
Prohlédla jsem si její klín a stehna a skenovala rudé skvrny od opaření, jejichž pal sama nikdy nepocítila. Uvědomovala jsem si, kolik zodpovědnosti jsem na sebe uvrhla, když jsem do Campari vstoupila.
,,Jo, všechno je dobrý,'' odvětila jsem a pokusila se o slabý úsměv, který byl tolik nucený, že to musela poznat i ona. Nesnažila se ale nijak doprošovat ani vyzvídat a jen vedle mě beze slov seděla a máchala si konečky prstů v potoce.
Vrátily jsme se vymydlené zpátky do tábořiště a kluci nás vystřídali. Líně seděli u ohně a vůbec nevypadali na to, že zvedli zadky ze svého místa od doby, co jsme odešly, aby nás mohli očumovat. Šla jsem se okamžitě převléct do teplého a pak se uvelebila s holkami u ohně ve spacácích.
Na nebi nebyly přes husté mraky k zahlédnutí žádné hvězdy. Modlila jsem se, aby nezačalo pršet, ale prohodila jsem s holkami sotva tři slova, když už na mě dopadla první kapka a moje obavy se tak staly skutečností.
Lena křikla, ať sbalíme všechny věci a dáme je do auta a pak jsme se už s několika desítky kapkami na oblečení rozběhly do jednotlivých stanů. Skončila jsem v tom, který jsme s Donathanem společně postavili za doprovodu kousavých poznámek. Voněl novotou a byl v něm už nachystaný jeden černý spacák. Přišlo mi, že Donathanův jednotvárný výběr barev už hraničil s posedlostí.
Lehla jsem si a naslouchala tvrdým dopadům dešťových kapek na plachtu. Myslela jsem na události u ohně a na to, jak se Donathanovy rty drze přisály na můj krk. Sáhla jsem si na pořád ještě citlivé místečko a pak si promnula vlhké oči.
Zaslechla jsem zvuk zipu a na chvíli mě zamrazilo, že se ke mně dobývá nějaký cizí člověk, což by snad v téhle divočině ani nemohlo být možné, ale pak se vynořila Donathanova hlava s mokrými černými vlasy a oba jsme na okamžik strnuli ve své dosavadní pozici. Rychle vlezl dovnitř, protože se venku už docela dost rozpršelo, a zavřel oba vchody, aby nám dovnitř nenatekla voda. Neměl na sobě tričko, jen nízko posazené tepláky, a v ruce držel kousky zmoklého oblečení.
,,Co tu děláš?'' zašeptal tiše a nejistě se na mě podíval skrz dlouhou ofinu. Posadila jsem se a urovnala si bílé pramínky na své hlavě trčící všelijak do stran.
,,Vylosovala jsem si přeci stan s tebou,'' vysvětlila jsem zaraženě, ale dívat jsem se na něj nemohla. Neměla jsem odvahu a ani vlastně náladu. Stejně tak i on nevypadal na to, že by se cítil být pln sebevědomí jako jindy.
Pár minut bylo ticho. Každý jsme se ponořili do svých rozličných myšlenek a klid mezi námi narušoval jen prudký déšť. Položil hromádku oblečení do rohu a prohrábl si vlasy, až mu z nich na záda steklo pár kapek. Podíval se na mě a já se odvážila a navázala s nim oční kontakt.
,,Já vím, že seš zklamaná. Vím, že jsem neměl právo na to vybrat si tebe,'' protrhl ticho a já přikývla a stiskla rty těsně k sobě, abych zabránila jedovatému odseknutí. Bylo mi smutno a zoufale jsem potřebovala obejmout. Nejhorší na tom bylo, že právě jeho náruč pro mě byla tím nejvíce uklidňujícím místem.
,,Já nechápu, co to se mnou hraješ, Donathane. Nepatřím sice mezi ty holky, co chtějí prince, s kterým budou žít šťastně až na věky, ale taky nesloužím jen k potěšení jednoho namyšlenýho kluka, kterej si myslí, že si na prst namotá každou,'' vyčetla jsem mu dotčeně a objala si pokrčená kolena. ,,Ani nevíš, jak mi tvoje chování bortí ty jediný hezký zážitky, který zatím mám!'' Vzlykla jsem a nenáviděla se za svou slabost. Opět jsem před ním bulela, opět jsem byla malým stvořením naplněným bolestí, se kterou jsem se nedokázala sama vypořádat.
Silné paže si mě k sobě přitáhly a snažily se mě uchlácholit. Objímaly mě okolo pasu a moje hlava Donathanovi spočívala na rameni. Měla jsem chuť ho dál objímat a mlátit zároveň.
,,Jak jsem mluvil o tom mým mladším bráškovi. Tak,'' zadrhl se mu hlas a já zvedla překvapeně pohled, když jsem zaslechla jeho nalomený tón. Oči jsem měla zarudlé a jemu se ty dva čokoládové bonbóny začínaly lesknout. Věděla jsem, k čemu se schyluje. Uvědomil jsi, že možná našel člověka, který pochopí jeho nevím.
,,Pár let po rozvodu rodičů, si otec našel přítelkyni. Potkal ji někde v kavárně, kde dělala servírku, a okamžitě si ji přivedl domů. Byla divná. Regulérně se mi od začátku nelíbila, a tak jsem se doma snažil trávit co nejmíň času.'' Díval se někam za mě a hrabal se v minulosti, ke které se, jak jsem pochopila, zaručeně nerad vracel. ,,Se svým mladším bráškou jsem trávil minimum času, ale ne proto, že bych ho neměl snad rád, já jsem prostě jenom nedokázal bejt doma a hrát si na spokojenou rodinu, když jsme jí nebyli.'' A najednou už to neříkal jen mně, ale i sobě, protože po těch letech si zjevně nebyl sto tu pointu příběhu připustit.
,,Nevšímal jsem si toho, jak se mění. Že k tátovi chce jezdit se stejnou přehnanou radostí asi tak jako já. Bylo mi to možná fuk. Asi jsem si holt myslel, že to zvládá po svým a že se nemusím zatěžovat problémky někoho jinýho. Nepřemejšlel jsem nad tím hloubějc. Neodůvodňoval jsem si to. Já... se nestaral.'' Zničeně si potřel oči a já nemohla uvěřit tomu, co vidím. Donathan Chamberlaine byl najednou malý vystrašený kluk vypadající být ztracenější v tomhle velkém světě než já. ,,Nedokážu to říct ani nahlas. Táhne se to se mnou už pět let.'' Najednou ztichl, upřeně se na mě zahleděl a hledal známky neempatie či nepochopení, ale nic najít nemohl, protože vcítit jsem se do něj dokázala maximálně.
,,Nemusíš to říkat nahlas, jestli nechceš,'' zašeptala jsem a chytla ho za ruku na důkaz podpory. Mlčel a díval se na naše propletené prsty, zatímco si v hlavě přehrával ty neveselé události.
,,Já musím. Já... mám pocit, že když ti to neřeknu, tak... tak pak už nikdy nikomu,'' vydral ze sebe dost kolísavým tónem a já skenovala jeho rty, aby mi neuniklo jediné slovo. A pak, když už se ta mlčenlivá chvíle zdála být nekonečnou, zachraptil:
,,Trvale ho zneužívala.''
Hleděla jsem na něj opařeně a nechtělo se mi tomu doznání věřit. Přišlo mi to tak vzdálené pravdě, že jsem se skoro chtěla začít smát a plácnout ho káravě po rameni, aby si přestal vymýšlet. Oproti něčemu takovému mi můj Morbus přišel jako bezvýznamné nachlazení. Jako něco, přes co se člověk snadno přenese.
,,A on to nikdy neřekl. Nesvěřil se. A já jsem to nikdy nepoznal. Ani můj zkurvenej otec nedokázal poznat, že si do domu přitáhl pedofilní čůzu!'' Vytrhl se mi a nehty si zaryl do měkké kůže mezi kořínky uhelných vlasů. ,,Viděl jsem to. Na vlastní oči jsem viděl, jak nutí mýho bráchu k sexu. Jak už mu nejspíš po několikátý způsobuje trauma. A on, takovej tichej poslušnej kluk, on nekřičel, neprotestoval... Nenáviděl jsem se v tu chvíli tak kurva moc!''
Nedutala jsem. Vlastně jsem ani za dobu jeho monologu nemrkla. Stala jsem se sochou s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy, ze kterých nevycházela žádná reakce.
,,Nesmíš se za to nenávidět. Byl si dítě Donathane. Malé dítě bez rozumu.'' Věděla jsem, že chlácholivá slova v tuhle chvíli nic nezmůžou. Bylo to jen nepatrná útěcha, jako když se v noci počůráte ze strachu a mamka vám řekne, že to nevadí, protože jste za to přeci nemohli. Ale ten ponižující pocit to nezakryje a vy se budete kdovíjak dlouho stydět za to, že jste se pomočili ve vlastní posteli.
,,Vrátil jsem se neočekávaně. Táta byl v práci a jeho přítelkyně netušila, že se objevím tak brzo. Měl jsem se sejít s gotiky, jenomže ti schůzku odvolali až na večer, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než se vrátit k otci domů.'' Přitáhla jsem si ho natěsno k sobě, aby se na mě při tom svěřování nemusel dívat, a hladila ho po vlhkých vláscích nad krkem. Dýchala jsem přerývaně a bylo mi do breku, když jsem si představila, jak hrozný pro něj ten výjev vlastního bratra a psychicky narušené macechy musel být.
,,Slyšel jsem nějaký zvuky z ložnice. Rozpoznal jsem hlas brášky i jí. A tak jsem se zvědavosti nakoukl klíčovou dírkou, co tam o samotě spolu dělají, když se nikdy moc nebavili. Myslel jsem si, že se dívaj na televizi nebo že hrajou nějakou pitomou společenskou hru pro bližší seznámení, ale ona ho... Já to neumím říct. Nenuť mě ti to říkat.'' Na znamení souhlasu jsem mlčela a nechala ho samotného, aby si určoval, kdy bude a nebude mluvit.
,,A tak jsem začal bušit na dveře a křičet na ni, ať ho okamžitě pustí. Vyhrožoval jsem, že zavolám policii, a ona otevřela dveře a vtáhla mě za nimi dovnitř. Neustále opakovala, ať se uklidním, že o nic nejde, že je všechno v pořádku jako naprostej magor. Bráška se krčil na posteli jen v tričku a slipech a nedíval se na mě. Hrozně se za to celý styděl.
Nepomohl jsem mu. Nepoznal jsem to. Myslel jsem celou tu dobu jenom sobecky na sebe a nechtěl si připustit, že by se i někdo další těma sračkama v životě nedokázal proplítat.
Můj brácha je poznamenanej do konce života a můžu za to já. A taky můj fotr i máma. Ale hlavně já. Pamatuju si, že několikrát za mnou před tím zjištěním byl. Naznačoval mi to. A já ho vždycky odehnal, aby mě neotravoval, jelikož jsem to považoval za něco nepodstatnýho. Zavinil jsem to, Bianco. To si nikdy nebudu moct odpustit.'' Zabořil obličej do mého ohybu mezi krkem a ramenem a možná si trochu i pobrečel. Nechala jsem ho, protože v takových situacích by měl člověk spíš mlčet a naslouchat, než sdělovat rozumy, které stejně ničemu nepomůžou.
,,Ty nejsi viník, Donathane. Choval ses jako každej druhej teenager, kterej se nedokáže vyrovnat s rozvodem rodičů. Nemůžeš na sebe svádět vinu za to, že nějaká psychopatka ubližovala tvýmu bráškovi. Ano, mohl si bejt všímavější. Ano, tvůj otec nemusel nechávat tu cizí ženskou s tvým bráškou doma o samotě. A ano, tvoje máma stejně jako vy mohla dávat větší pozor, ale nikdo to nečekal. Nikoho by to v životě nenapadlo,'' mluvila jsem přesvědčivě, zatímco stovky kapek naráželo na hadrovou střechu stanu a snažilo se prosáknout dovnitř k nám a narušit nám tak naše soukromí.
V tom malém prostoru jsem se tiskla ke klukovi, od kterého jsem se marně snažila držet celé týdny dál, abych nepocítila ještě víc bolesti, než kterou mi poskytoval Morbus.
,,Takže ne. Nemůžeš se za to vinit.'' Nevědomky jsem mu dala pusu na temeno hlavy a on ztuhl. Odtáhl se a lesklýma očima jsi mě prohlížel. Polkla jsem a snažila se tvářit vyrovnaně, i když se mnou jeho situace pěkně zamávala.
,,Jak to děláš, Bianco Dukeová,'' šeptl a palcem mi přejel po hraně čelisti. ,,Jak to děláš, že jsem před tebou schopnej se chovat jako malý ufňukaný děcko.'' Přisunul se ještě blíž, až jsem se svou hrudí dotýkala té jeho. ,,Jak to děláš, že mě nutíš bejt dolejzavým žárlivcem, kterým jsem nikdy předtím nebyl?'' Chytl mou hlavou do dlaní a nosem mi přejel po líci. ,,Jak?'' opakoval bezhlesně a opřel si čelo o to mé. Zrychleně jsem oddechovala a cítila, jak se jeho teplý dech mísí s tím mým.
Kam jsme se to zase dostali?